„S trochou ironie bych řekla, že Croisého hra byla monotónní, respektive monotónně famózní! Svými emocemi dokázal strhnout posluchače od samotného začátku.“

„Vstupní sólo flétnistky Elišky Honkové na sebe upoutalo pozornost muzikálním projevem včetně nápadité artikulace a příjemným nástrojovým koloritem.“

„Tento koncertní večer a vstup do celé sezony vůbec se Moravské filharmonii znamenitě vydařil, a možná dokonce předčil některá očekávání.“

Zázračné zrození víry a magické přírody – tak znělo téma zahajovacího koncertu sedmasedmdesáté sezony Moravské filharmonie v Olomouci, který se uskutečnil ve čtvrtek 22. září. Pod vedením švýcarského dirigenta Christiana Knüsela se však tento podtitul opravdu zhmotnil v podobě hudby inspirované přírodou a všemi jejími emocemi, které v nás dokáže svou magičností vyvolat. A tak nemohla dramaturgie zařadit na koncertní program nikoho jiného než Clauda Debussyho, Ludwiga van Beethovena či poněkud méně známého, byť hudebně neméně cenného, švýcarského skladatele Ernesta Blocha. Hrdinou večera, i pro přítomné posluchače, se stal celosvětově vyhledávaný violoncellista Christoph Croisé.

Impresionismus – hnutí výtvarného umění, v jehož čele stojí slavný obraz s plavící se loďkou při východu slunce Imprese od Clauda Moneta inspirující samotný název. Francouzský symbolismus Charlese Baudelaira, Paula Verlaina, Arthura Rimbauda či Stéphana Mallarmého a jeho báseň Faunovo odpoledne. Impresionismus je také jejich hudební paralelou z devadesátých let 19. století a za jednoho z nejvýznamnějších představitelů je považován Claude Debussy, jehož stejnojmennou skladbu inspirovanou právě Mallarmého básní jsme mohli slyšet včera večer v podání moravských filharmoniků.

Dirigent Christian Knüsel zcela evidentně od první chvíle kladl důraz na barevnost, která je pro tento směr charakteristická, a subtilnost celého projevu. Vstupní sólo flétnistky Elišky Honkové na sebe upoutalo pozornost muzikálním projevem včetně nápadité artikulace a příjemným nástrojovým koloritem. Vyloženě si vychutnávala možnost předvést se, což jsme mohli zaslechnout také na dynamické škále, které se neostýchala plně využít. Nutno podotknout, že tomu tak bylo po celý zbytek večera.

Hornisté působili ze začátku trochu nejistě, možná kvůli oné vyžadované subtilnosti, která pro ně při zachování čisté intonace představuje nesnadný úkol. Následně však své sebevědomí zvyšovali. Snad si v této skladbě dala kompletní dechová sekce velmi záležet na čistotě zvuku, neboť její výkon byl velmi mile překvapující. Témbr smyčců se v určitých pasážích plně přizpůsobil výrazu flétny a vzájemně se tak výborně doplňovaly. Celý orchestr pak kopíroval elegantní gesta dirigenta, která jim bezpochyby dopomáhala k celkovému vyjádření mnoha hudebních atributů, jakými byla neustále se přelévající dynamika, mystický hudební výraz, klenutost melodií a frází a také artikulace, zejména pak precizní legatissimo.

V programu následovala Hebrejská rapsodie pro violoncello a orchestr Schelomo od švýcarského skladatele židovského původu Ernesta Blocha v podání švýcarsko-francouzsko-německého violoncellisty Christopha Croisého. Ten vystupuje od svých sedmnácti let na nejvýznamnějších koncertních pódiích pod taktovkami světových dirigentů a po boku prestižních orchestrů. Není tedy divu, že si podmanil také olomoucké publikum.

Blochova skladba se člení na tři, někdy na pět částí spojených attacca, přičemž ihned v první z nich jsme mohli zaslechnout zřetelné náznaky impresionistické stylu, kterým ho inspiroval samotný Debussy. S trochou ironie bych řekla, že Croisého hra byla monotónní, respektive monotónně famózní! Svými emocemi dokázal strhnout posluchače od samotného začátku. V sólových částech jsme mohli také zaslechnout jeho nádechy přesně korespondující s výrazem skladby. K tomu všemu doplňme nejvyšší úroveň technické zdatnosti a pokoru, s níž dílo a mimo jiné sám sebe prezentoval – při odchodu publiku s úsměvem zamával. Fráze členil naprosto systematicky i navzdory rozprostřenosti melodie do různých oktáv, pomocí svého nástroje zpíval hebrejské melodické linie a precizně dodržoval houpavý rytmus. Chvílemi se zdálo, jako kdyby zažíval nějaký druh extáze. Škoda jen, že akustické proporce Mozartova sálu nejsou sólistům zrovna příliš nakloněny, proto věřím, že zvukové limity sólisty jsme rozhodně neměli šanci zaslechnout. Svůj muzikální talent a schopnost předat divákovi maximum prožitku předvedl pak zejména v poslední části rapsodie, v níž naše přítomnost mohla zaznamenat nádherně procítěné harmonické změny a sténající glissanda. Velmi těžko se takové okamžiky popisují slovy.

Sólistovi samozřejmě v mnoha momentech dopomohli také členové orchestru, kteří se snažili především podpořit dramatické úseky skladby. Žestě překvapily znamenitou intonací a trubky schopností přidat se ve správný okamžik ve správném dynamickém rozpětí. Troufám si říci, že se dirigentovi úspěšně podařilo vytěžit maximum ze zvukových možností hráčů. Po doznění skladby následovala standing ovation nadšeného publika a přídavek sólisty, během kterého znovu stvrdil svoji mimořádnost, v tomto případě zejména na poli technické zdatnosti.

Beethovenova Šestá symfonie F dur „Pastorální“ bývá často označována jako jeden z předchůdců programní hudby, která svůj rozkvět zažila především v následujícím období romantismu, neboť v ní nalezneme nejen samotnou inspiraci přírodou, díky které skvěle zapadla do večerního programu, ale také snahu o zvukomalbu, snahu o napodobení přírodních zvuků. Také v tomto díle si dirigent bravurně pohrával s hudebním výrazivem, například samotný začátek skladby Příjezd na venkov znázorňoval typické dojmy, které zažíváme, když se ocitneme na neznámém místě, když se s ním postupně seznamujeme a nakonec když se na něj adaptujeme. V první větě orchestr využíval spíše romantických prvků hry, jako například výrazné agogiky, v níž naprosto souzněl. Naopak klasicistnější charakter nesla druhá věta Scéna u potoka, a to zejména díky své lehkosti, kterou skladbě vdechly housle. Mimo jiné bylo evidentní, jak si dirigent s orchestrem pohrává a vynáší zvuk té sekce, které chce. Jako zamilovaný pár se nám představily nástroje fagot a violoncello, které na sebe pozorně navazovaly. Samozřejmě jsme zaslechli také štěbetající ptáčky v dřevěné dechové sekci, které, pravda, sem tam dohromady nějaký tón nezaladil, avšak nejednalo se o nic neomluvitelného. S výstavbou nadcházejících tří vět si dirigent a filharmonikové vedli také na výbornou. Jako správná bouře, i ta Beethovenova v podání Knüsela se nejdříve přiblížila, poté řádila a burácela a následně utichla, v tomto případě v klidný zpěv pastýřů.

Doufám, že nejen za sebe mohu říci, že tento koncertní večer a vstup do celé sedmasedmdesáté sezony vůbec se Moravské filharmonii znamenitě vydařil, a možná dokonce předčil některá očekávání. S dirigentem Christianem Knüselem, který každého člena orchestru dokáže vyburcovat k vlastnímu maximálnímu emočnímu prožitku, viditelně i slyšitelně tvoří dokonalý pár. A úplným závěrem popřejme Moravské filharmonii co nejúspěšnější turné po Švýcarsku, na které se s tímto dirigentem vypraví v lednu následujícího roku.

*******

Foto: MfO