„Nasazení muzikantů bylo od prvních chvil vervní, radostné, přitažlivé pro posluchače, kteří se rázem octli na jedné vlně s interprety a sdíleli jejich dychtivost předat Brahmsovu invenci.“

„Spoluhráči Zemlinského kvarteta, violista Stanislav Svoboda a violoncellista Lukáš Pospíšil, byli pro ten večer právoplatnými členy souboru, jak v sehranosti, tak ve výrazu.“

„Schubertův rukopis, zralost, melodičnost, rozvíjení témat do téměř symfonického zvuku se v podání Zemlinského kvarteta a Lukáše Pospíšila vyjevily v jasných obrysech.“

Leitmotivem letošního Komorního cyklu PKF – Prague Philharmonia, která vstupuje do devětadvacáté sezony, jsou dvojice. Dvojice interpretů, dvojice skladatelů. Úvodní koncert naznačil, že je to výborný dramaturgický krok. Členové orchestru violista Stanislav Svoboda a violoncellista Lukáš Pospíšil se v pondělí 26. září sešli v Profesním domě MFF UK se Zemlinského kvartetem a společně provedli Smyčcový sextet č. 1 B dur Johannesa Brahmse a Kvintet pro dvoje housle, violu a dvě violoncella C dur Franze Schuberta.

Obě díla jsou silné komorní skladby s hlubokým dopadem na posluchače. Jejich interpretace se ujali zkušení hráči – Zemlinského kvarteto má jak tento Brahmsův, tak Schubertův opus v repertoáru. A dostanou-li členové orchestru možnost zahrát si komořinu, je znát, s jakou chutí a radostí se jí chopí.

Johannes Brahms napsal vedle mnoha pozoruhodných komorních skladeb i dva sextety. Ten první, Smyčcový sextet č. 1 B dur, op. 18, vytvořil v sedmadvaceti letech, v roce 1860. Počin to byl odvážný, do té doby mnoho děl pro toto obsazení neexistovalo. Teprve poté vznikly skvosty pro šest hráčů z pera Čajkovského, Dvořáka, Schönberga… V prvním Brahmsově sextetu upoutá hned v první větě promyšlené vedení a rozvíjení hlasů, jejich přebírání jednotlivými nástroji. Nasazení muzikantů bylo od prvních chvil vervní, radostné, přitažlivé pro posluchače, kteří se rázem octli na jedné vlně s interprety a sdíleli jejich dychtivost předat Brahmsovu invenci. Už v první větě mě zaujal plný, nosný, vřelý, sametový zvuk violy Petra Holmana, nástroje, který hráč teprve nedávno získal a který po mém soudu zvuk kvarteta ještě povýší. To bylo slyšet i v druhé, pomalé větě, kterou otevírá téma hrané violou. Velkým zážitkem pak bylo sledovat, jak toto téma přebírají další nástroje a ostatní se podřizují jejich vůdčím melodickým linkám. Spoluhráči Zemlinského kvarteta, violista Stanislav Svoboda a violoncellista Lukáš Pospíšil, byli pro ten večer právoplatnými členy souboru, jak v sehranosti, tak ve výrazu. Až dojemné bylo poslouchat, s jakou oddaností hráči ztvárňují jednotlivá témata, melodické linky. Po radostném Scherzu přišlo Rondo, ztvárněné s noblesou a hřejivou vznešeností. Prožívání posluchače muselo po mém soudu v tu chvíli oscilovat mezi prožitkem lehkosti a lahodností a majestátní brahmsovskou moudrostí. Pro absolutní zážitek z provedení této skladby bych si však dovedla představit jiné akustické podmínky. Takové, které by nechaly vyznít všechny odstíny jednotlivých hlasů nástrojů.

Zatímco Brahmsův sextet bylo dílo mladého autora, Franz Schubert napsal svůj Kvintet pro dvoje housle, violu a dvě violoncella C dur, D 956, dva měsíce před smrtí (zemřel v roce 1828), avšak první provedení se uskutečnilo až dvaadvacet let poté. Kritici tento kvintet popisovali jako „vznešené, mimořádné, ne-li nejlepší komorní dílo vůbec“. Svou roli v tom jistě sehrála i Schubertova netradiční instrumentace dvou violoncell, kterou podpořil bohatost hlubšího rejstříku. Podobně jako Brahmsův sextet i Schubertův kvintet vyžaduje velkou míru porozumění a jednotného naladění hráčů. Asi ze mě mluví velký obdivovatel Franze Schuberta, avšak první větu slyšenou ten večer nemohu popsat jinak než jako hudební modlitbu. Skladatelův rukopis, zralost, melodičnost, rozvíjení témat do téměř symfonického zvuku se v podání Zemlinského kvarteta a Lukáše Pospíšila vyjevily v jasných obrysech. V druhé větě s dominantními prvními houslemi Františka Součka za stále přítomného napětí povstává ze zdánlivého doprovodu ostatních nástrojů čistá krása. Energická část Adagia vyzněla jako smršť, následující pizzicata se odvíjela jako „ticho před bouří“. Tak bohatý rejstřík pizzicat byl obdivuhodný – tu zněla plně, tu mlaskavě, pak zase tence, až vlasově. Vše zahráno v neuvěřitelné zvukové kvalitě. Scherzo bylo spontánní, hladké a brilantní, snad nejvíc strhující věta celého koncertu. Všechny nástroje hrály v tak libém souzvuku, že vyvolávaly čiré sluchové blaženství. Poslední Allegretto zas posluchače přivedlo k přemýšlivějšímu, melancholičtějšímu rozpoložení.

Zemlinského kvarteto patří k našim nejlepším komorním souborům, nebojí se neobehraných skladeb, výtečné je ve standardním kvartetním repertoáru. Vedle samozřejmých technických dispozic hráčů a perfektní souhry dominují jejich hře i krásný zvukový souzvuk a výraz, který nedává okatě najevo citové vytržení, ale spíše emoce doutnající pod povrchem. Jak rafinované, jak přitažlivé! Stanislav Svoboda i Lukáš Pospíšil tyto kvality pochopili a byli ten večer výbornými spoluhráči.

Foto: Milan Mošna