„Orchestr dokázal sugestivní atmosféru Noci a naděje Otmara Máchy posluchačům bezezbytku zprostředkovat a dramaturgovi patří dík za její zařazení do programu.“

„Skvělou příležitost pro demonstraci virtuózní houslové techniky přináší závěrečné Finále, které Roman Patočka přednesl se suverénní jistotou a patřičnou živelností.“

„Filharmonie zvolila tradiční interpretační přístup s využitím plného, tvárného zvuku s celou škálou dynamických nuancí. Zvláštní uznání patřilo skupině dřevěných dechových nástrojů.“

Pro první koncert své „Žluté řady“, tedy Malého symfonického cyklu, si Filharmonie Hradec Králové zvolila díla Otmara Máchy, Ericha Wolfganga Korngolda a Antonína Dvořáka. V Korngoldově houslovém koncertu se jako sólista představil Roman Patočka. Hradecká filharmonie pod taktovkou svého šéfdirigenta Kaspara Zehndera podala v dramaturgicky pestrém programu působivý výkon.

Je chvályhodné, že Filharmonie Hradec Králové zařazuje do svých abonentních řad vedle osvědčené tradiční repertoárové „klasiky“ i české skladatele 20. století, kteří se stali neodmyslitelnou součástí našeho kulturního života. A byla jich celá řada. Například pouze ve dvacátých letech se narodily takové osobnosti jako Jiří Berkovec, Petr Eben, Jindřich Feld, Václav Felix, Oldřich Flosman, Svatopluk Havelka, Ilja Hurník, Viktor Kalabis, Luboš Sluka, Vladimír Sommer, Miloslav Ištvan a další. Jednou z nejvýraznějších postav této generace byl i Otmar Mácha, od jehož narození uplyne zanedlouho (2. 10.) rovných sto let. Jeho symfonická báseň Noc a naděje z roku 1959 zahájila takzvanou „Žlutou řadu“ abonentních koncertů, tedy malý symfonický cyklus čtyř koncertních večerů. Orchestr řídil, stejně jako minulý týden při zahájení „Bílé řady“, jeho šéfdirigent Kaspar Zehnder.

Ostravský rodák Otmar Mácha patřil k nejvýraznějším osobnostem našeho hudebního života druhé poloviny 20. století, aktivní byl však ještě i na jeho přelomu, kdy spolu se Sylvií Bodorovou, Lubošem Fišerem a Zdeňkem Lukášem vytvořili volné sdružení Quattro. Jako žák Jaroslava Řídkého vycházel i vzhledem k místu svého narození z moravskoslezské nápěvnosti, využité především v mnoha vokálních dílech. Jeho vyspělá kompoziční technika neopouštěla tonalitu, přesto působila objevně a novátorsky, což plně platí i pro jeho symfonickou báseň Noc a naděje z roku 1959, která uvedla koncert. Dílo bylo inspirováno stejnojmennou knihou Arnošta Lustiga (Noc a naděje, 1959) z prostředí terezínského ghetta, ze které Otmar Mácha cituje i motto díla: „Stokrát padnout, stokrát povstat a neříci – ach“, tedy přeneseně jako obraz duševního konfliktu, svár rezignace a naděje. Premiéra díla se uskutečnila na Pražském jaru 26. 5. 1960, skladba získala zvláštní uznání soutěže k patnáctému výročí osvobození republiky.

Dílo má v sobě od prvního tónu neuvěřitelně silnou emocionalitu a napětí. Úvodní, zlověstná prodleva hlubokého „Cis“ v kontrabasech v kombinaci s tématem „naděje“ ve violách, zvukově i harmonicky postupně rozšiřovaná až k tísnivé atmosféře strachu, přinesla napětí téměř fyzicky přítomné. Obrat přináší závěr díla, jakási úlevná coda, ve které je nositelem vidiny svobody opakovaný motiv velké sekundy a septimového skoku v sólové trubce, kterého se brilantně zhostil trumpetista Pavel Herzog. Orchestr hradecké filharmonie dokázal sugestivní atmosféru „Noci a naděje“ Otmara Máchy posluchačům bezezbytku zprostředkovat a dramaturgovi patří dík za zařazení této působivé kompozice do programu.

Erich Wolfgang Korngold, brněnský rodák z německojazyčné židovské rodiny, syn respektovaného hudebního kritika Julia Korngolda, který i s rodinou přesídlil v roce 1901 do Vídně, projevoval už v raném mládí mimořádné hudební nadání, které ocenil i Gustav Mahler. Korngold patří od sklonku minulého století ke znovuobjeveným autorům, což platí především o jeho Houslovém koncertu D dur, op. 35 z roku 1945, který má ve svém repertoáru celá řada předních světových interpretů. U nás ho jakožto rodáka z Brna začal propagovat především František Novotný, náš vynikající houslista a pedagog brněnské JAMU, v Americe, kam Korngold v roce 1938 přesídlil, ho do svého repertoáru zařadila velmi úspěšně například i mladá Hilary Hahn. Korngold jako respektovaný a úspěšný autor filmové hudby, tvořící v samém centru filmového průmyslu – Hollywoodu a držitel Oscara za hudbu, se po roce 1945 i vlivem částečného rozčarování z filmového průmyslu vrátil k psaní pouze koncertní hudby. Nicméně svým eklektickým přístupem a využíváním svých starších „filmových“ motivů způsobil, že i skladby tohoto závěrečného období nesou silnou pečeť předchozí tvorby.

Platí to i o Houslovém koncertu D dur, op. 35, který posluchačům suverénně zprostředkoval Roman Patočka, jeden z představitelů silné generace našich mladých vynikajících houslistů, kam patří například Josef Špaček, Jan Mráček, Jiří Vodička či Olga Šroubková. Koncert začíná velmi sugestivním tématem dvou kvartových skoků (a–d¹, a¹–d²) s následujícím nečekaným rozvedením citlivého tónu „gis²“ směrem dolů, což se po několikerém opakování a rozvedení v sólových nástrojích i v orchestru stává dominantním motivem celé věty. Tu Roman Patočka přednesl technicky bravurně, nádherným „medovým“ tónem, podtrhujícím pozdně romantický Korngoldův kompoziční styl. Následující Romance, která vyloženě nezapře vliv filmové hudby, začíná téměř „sladkobolným“ tématem v nejvyšších, intonačně náročných houslových polohách. Následné variační zpracování postupně melodicky i harmonicky komplikuje původní přehlednou stavbu této věty a opět klade na interpreta značné intonační nároky na hranici jeho možností. Skvělou příležitost pro demonstraci virtuózní houslové techniky přináší závěrečné Finále (Allegro assai vivace), v podstatě monotematická věta, konfrontující vrcholnou nástrojovou virtuozitu se stylizací divokého lidového tance, který Roman Patočka provedl se suverénní jistotou a patřičnou živelností. Publikum si pochopitelně vynutilo přídavek, což bylo Recitativo and Scherzo, op. 6 pro sólové housle Fritze Kreislera.

Tónina d moll je jediná, kterou Antonín Dvořák použil dvakrát pro kompozici symfonie. Kromě Symfonie č. 4, op. 13 to je právě Symfonie č. 7, op. 70, která uzavřela úvodní koncert „Žluté symfonické řady“ Filharmonie Hradec Králové. Užití mollové tóniny a dramatický charakter Sedmé symfonie byl důvod mnoha spekulací ve dvořákovské literatuře o autorově vnitřní krizi v období vzniku tohoto díla. Faktem je, že Dvořák prožíval v době vzniku Sedmé symfonie dost hektické, ovšem i velmi úspěšné „anglické“ období, kdy po fenomenálním úspěchu jeho „Stabat Mater“ v roce 1884 následovaly v krátkém časovém období další anglické premiéry, 17. března 1885 Symfonie č. 7, v srpnu téhož roku kantáta Svatební košile, v následujícím roce pak oratorium Svatá Ludmila. V dopise příteli Václavu Judovi Novotnému Dvořák doslova radostně líčí nadšené přijetí Sedmé symfonie anglickým publikem, po němž následovalo provedení v Praze, Vídni (Hans Richter) a Berlíně (Hans von Bülow). Jednalo se tedy v podstatě o velmi úspěšné Dvořákovo období, kdy definitivně dosáhl mezinárodního ohlasu a respektu. Symfonie d moll je přesto v kontextu Dvořákova díla neobvykle temná a subjektivně dramatická, což myslím vyplývá spíše z vlastní hudební logiky než z osobních problémů autora. Výjimku z této pochmurnosti tvoří pouze valčíkové Scherzo, jehož úvodní téma je často používáno jako hudební „podkres“ při různých příležitostech. Celá symfonie pak díky závěrečnému, projasněnému D dur přece jen přináší východisko a optimistický závěr. Přestože jsme v poslední době svědky snahy o dobově autentickou interpretaci i v případě hudebně-romantického období (viz Dvořákovy symfonie v podání souboru Musica Florea), Filharmonie Hradec Králové zvolila tradiční interpretační přístup s využitím plného, tvárného zvuku s celou škálou dynamických nuancí, tak jak jsme ostatně u tohoto tělesa zvyklí. Zvláštní uznání patřilo skupině dřevěných dechových nástrojů, jejíž přesvědčivý výkon ocenil během závěrečného potlesku i šéfdirigent Kaspar Zehnder.

Hradecký koncertní sál se svým věrným publikem, „domácím“ orchestrem a sympatickým šéfdirigentem splňuje všechny předpoklady pro opravdový hudební svátek. Důležitý podíl na tom má bezesporu i ředitel hradecké filharmonie Václav Derner a dramaturg Marek Hrubecký. Berte to jako pozvánku za krásnou hudbou do Hradce Králové, nejblíže na Hudební fórum Hradec Králové – festival soudobé světové orchestrální hudby.

Foto: Jaroslav Klinský