„Když došlo na tremolo, tak se málem chvěly i stěny budovy.“

„Zpívala čistě, skvěle intonovala a diváky nechtěla připravit o nic, co je v jejím bohatém rejstříku pěveckých dovedností.“

„Markéta Cukrová je zpěvačka křehkého a jemného působení, avšak silného a opravdového výrazu.“

Jeden z posledních koncertů letošního ročníku festivalu Lípa Musica se konal ve velkolepé hale Oblastní galerie v Liberci. Původně zde měl vystoupit americký vokalista Joel Frederiksen. Pro nemoc interpreta však muselo dojít ke změně programu. Festivalu vyšla velmi pohotově vstříc mezzosopranistka Markéta Cukrová, která dorazila společně s theorbistou Janem Krejčou s programem věnovaným barokním písním italské provenience.

Zpěv Markéty Cukrové není divákům festivalu neznámý. S velkým úspěchem vystoupila před několika lety před diváky festivalu s romantickým repertoárem za doprovodu kladívkového klavíru Barbary Marie Willi. Tentokrát se ale program konal v docela jiných konstelacích. Název večera zněl Ty spíš, duše moje. Stejně se nazývala také první píseň večera od Francesca de Nicolina. Jemná ukolébavka zněla díky ohromné akustice místa až hromově, velmi silně a práce s výrazem a intenzitou zde rozhodně nemohla být nijak jednoduchá.

Večer byl, jak bylo předesláno, věnován italské barokní tvorbě, ale další jeho dramaturgickou linkou byly ženské skladatelky tohoto období, které večer obzvláštňovaly a dávaly mu přidanou hodnotu. Kromě zpívaných kusů došlo v předělech i na skladby pro sólovou theorbu. Tento nástroj tak zažil svou satisfakci, protože jinak bývá často utopen v mase zvuků, které produkují barokní orchestry. Nyní zněla theorba v meditativní skladbě Bellerofonteho Castaldiho sama. A nadto v absolutně specifickém prostoru, který hru na nástroj vysloveně favorizoval, chcete-li, zesiloval. V Oblastní galerii, ve skvostném a příkladně zrekonstruovaném objektu někdejších lázní císaře Františka Josefa byla totiž akustika bez nadsázky jako v bazéně. Nevadilo to jistě sólové theorbě. Naopak Markéta Cukrová se musela téměř mírnit. Galerie měla až nechtěný hallový efekt, a zejména v rychlejších skladbách, jako třeba v Due luci ridenti od Settimie Caccini, se ozvěna potkávala s už mezitím zpívanou frází. Když došlo na tremolo, tak se málem chvěly i stěny budovy.

Přesto nelze Markétě Cukrové upřít naprosto profesionální přístup a co nejlepší artikulaci navzdory popsaným podmínkám. Zpívala čistě, skvěle intonovala a diváky nechtěla připravit o nic, co je v jejím bohatém rejstříku pěveckých dovedností. Lépe přeci jenom vyzněly skladby lamentující a jemné než ty temperamentnější a svižné. V tomto smyslu byla velmi dojemná a směrem do nitra promlouvající skladba Francescy Caccini.

Virtuózní sólová theorba zazněla v dalším čísle od Alessandra Piccininiho. Obsahovala četné variace a změny tempa. Částečně to byl kus meditativní, částečně taneční ve smyslu pozdějších barokních suitových cvičení. Následující zpívaný blok přinesl skladby Monteverdiho. Zde to opět nebylo akusticky jednoduché. V tomto finále koncertu, kde se měla Markéta Cukrová odvázat a uvolnit, musela místo toho opět škrtit svůj potenciál, aby zůstala srozumitelnou, ale přitom neztratila výraz. Hledání ideálního přístupu v neideálních podmínkách bylo složité. Škoda, že se do tohoto repertoárového vrcholu nemohla více položit.

Dobře se ale Markétě Cukrové dařilo najít balanc mezi možným a tím, co chtěla předvést, v následující anonymní skladbě Amor crudo, fior nanno. Část programu věnovaná ženským barokním skladatelkám vrcholila uvedením písně Udite, udite! Barbary Strozzi. Tato skladba byla z uvedeného programu jednou z nejnadčasovějších. Jinak krásně barokní skladba měla osobitý, přímočarý, ale účinný doprovod theorbisty Jana Krejči. Snad jako jediná ze skladeb na programu vedla k hlubšímu přemítání a reflexím. Byla nádherná a měla jaksi otevřený konec. Doprovod byl monotónnější a zádumčivější, obsahoval jistou tragiku a asi to byl nejsilnější a dost možná nejzajímavější kus večera.

Pokud by se měl večer shrnout v pár větách, asi by převládalo sdělení, že bylo skvělé slyšet zase jednou Markétu Cukrovou, protože je to zpěvačka, která svůj nástroj, tedy hlas, dokonale ovládá. Je to zpěvačka křehkého a jemného působení, avšak silného a opravdového výrazu. Velmi zajímavý byl ženský element v programu, tedy barokní italské skladatelky, z nichž poslední bych rád slýchal zas a znovu.

*******

Foto: Lukáš Marhoul Photography