„Dirigent Petrenko si až s uličnickým výrazem ve tváři hrál v Klasické symfonii s melodií, publikem i orchestrem.“

„Trpčeského prsty se ani při vypjatých fortissimech příliš nevzdalovaly od klaviatury, pohybovaly se po ní téměř spořádaně. Marně byste u něho hledali dramatická gesta a vysoké údery.“

„Tuto drobnou provokaci však bratislavsko-prešpurské publikum přijalo nadšeně.“

Sedmapadesátý ročník Bratislavských hudebních slavností vyvrcholil v sobotu velkolepým koncertem amerického houslisty Gila Shahama v doprovodu Slovenské filharmonie vedené dirigentem Alexandrem Blochem a Slovenského filharmonického sboru se sbormistrem Jozefem Chabroněm. Předposlední festivalový koncert o den dřív však po necelém měsíci od famózního výkonu na Dvořákově Praze opět přivedl do střední Evropy britský Royal Philharmonic Orchestra pod vedením Vasilyho Petrenka.

Porovnání obou koncertů je nasnadě, neboť jejich program by se při troše zobecnění dal shrnout jako klavírní koncert Edvarda Griega, symfonie Sergeje Prokofjeva a hudba nesoucí poselství národního vzdoru a touhy po svobodě – ať v době svého vzniku, tak v současných souvislostech. V dalších aspektech si však oba koncerty, pražský i bratislavský, a Griegův klavírní v podání Lukáše Vondráčka či Simona Trpčeského, nemohly být vzdálenější.

Program pátečního koncertu Bratislavských hudobných slávností otevřela Prokofjevova 1. symfonie zvaná Klasická. Její lehký žertovný tón evokující vzdušný tradiční styl kompozic Mozarta či Haydna je na míle vzdálen naléhavě tísnivé Prokofjevově 5. symfonii, se kterou Royal Philharmonic Orchestra přijel v září do Prahy. Tentokrát si Petrenko s až uličnickým výrazem ve tváři hrál s melodií, publikem i orchestrem. Hráči samotní však tak laškovnou úlohu neměli. Během skladby jednotlivé nástroje přebírají průzračnou melodii téměř bez jakéhokoli doprovodu a každé drobné zaváhání je proto okamžitě slyšet. V drobném napětí nakonec obávaně nahá unisona zazněla zlehka a bez zaváhání.

Sólistou Klavírního koncertu a moll Edvarda Griega byl tentokrát makedonský klavírista Simon Trpčeski. Jeho interpretace působila velmi pokorně, bez přílišného patosu nebo dravého ega charismatického interpreta. Jeho prsty se ani při vypjatých fortissimech příliš nevzdalovaly od klaviatury, pohybovaly se po ní téměř spořádaně. Marně byste u něho hledali dramatická gesta a vysoké údery jako u Lukáše Vondráčka, který byl sólistou pražského koncertu Royal Philharmonic Orchestra. Ač jsou jejich interpretace velmi odlišné, obě byly technicky brilantní a každý posluchač má možnost zvolit si svého favorita. Nebo se jim jen otevřít, bez očekávání se odevzdat do rukou sólisty a užít si veškeré nuance a překvapení dané interpretace.

Jak byl potlesk ve stoje v případě Vondráčkova pražského provedení takřka instantní, s posledním mocným akordem koncertu již byla polovina Rudolfina na nohou, v případě Trpčeského diváci počkali až do posledního druhého, respektive třetího přídavku. První z nich, Rigaudon z Holbergovy suity Edvarda Griega, sólista uvedl střídmou, srozumitelnou slovenštinou spolu se vzkazem, že je velmi rád na Slovensku. Další přídavek již Trpčeski uvedl v angličtině a zdál se být upřímně zaskočen neutuchajícím potleskem, jakým si bratislavské publikum žádalo více. Lehce rozpačitě přiznal, že opravdu neví, co zahrát dále. Obratem však uvedl Piperkovo oro (Paprika dance) z Makedonissima, jehož autorem je Tale Ognenovski. Po pikantním intermezzu své vystoupení tematicky uzavřel zasněnou skladbou Říjen: Podzimní píseň Petra Iljiče Čajkovského.

Praha se může na skromnou, niterně intenzivní virtuozitu Simona Trpčeského těšit na jaře příštího roku. Před společným evropským turné s PKF – Prague Philharmonia a dirigentem Gabrielem Bebeșeleou provedou 19. března v Rudolfinu Rachmaninovův Koncert pro klavír a orchestr č. 3.

V druhé polovině koncertu zazněla 2. symfonie Jeana Sibelia, kterou autor sám popsal jako vyznání duše. A zpověď Královské filharmonie byla pozvolná, postupně vtahující až konečně vskutku pohlcující. Dokonale vykonstruované závěrečné crescendo, kdy se Poco largamente na několika stranách pomalu proměňuje ve finální Molto largamente, vtáhlo i posledního vzdorujícího cynika v sále.

Po prvním přídavku v podobě prosluněné Griegovy Ranní nálady, která pokračovala v nastaveném skandinávském duchu programu, zazněl Brahmsův Uherský tanec č. 6. Tuto drobnou provokaci však bratislavsko-prešpurské publikum přijalo nadšeně a Royal Symphony Orchestra v čele s Vasilym Petrenkem nepustilo z pódia bez dalšího aplausu ve stoje.

Foto: Ján F. Lukáš