„Sál vás jednoduše rychle přijme, vklouznete do něj a chcete v něm pobýt, jak nejdéle to jde.“

„Akustika z pozice posluchačky sedící uprostřed sálu byla výborná – velmi konkrétní, blízká, svým způsobem suchá, přitom bohatá, měkká až sametová, jednoduše přívětivá jako samotný prostor.“

„Aplaus nebral konce, bravo se volalo orchestru, který je ve vynikající formě a fantasticky motivován.“

První z dvaceti devíti programů velkých symfonických koncertů Newyorské filharmonie rozprostřených do devadesáti devíti dnů sezóny 2022/23 jsme slyšeli ve středu 12. října. Velká premiéra nastartovala novou zkušenost a nabízí ji hlavně těm, kdo mohou srovnávat – co bylo předtím a co potom, tedy před a po rekonstrukci, jejímž hlavním důvodem bylo změnit šedesát let nevyhovující akustiku koncertního sálu a také jeho podobu a vzhled veškerých vnitřních prostor David Geffen Hall – sídla Newyorské filharmonie. Jak zlidštit, zpříjemnit a zútulnit tak trochu monstrózní prostory z raných šedesátých let 20. století? Novou realitou architektonického pojetí je otevřená náruč, která vás při vstupu do koncertního sálu přijme, obejme a už nepustí. A jak je to tedy s akustikou? Vlastně podobně.

Částka 550 miliónů dolarů pokryla celkovou přestavbu interiéru budovy, umožnila začátek rekonstrukce uspíšit, ukončit ji v řádném termínu, vlastně o dva roky dříve, než byla naplánována v době, kdy se o covidu a uzavření provozu nikomu ani nesnilo. Jak už jsem psala na portálu KlasikaPlus v úvodním článku k rekonstrukci David Geffen Hall 7. října, architekti vzali vnitřní prostory budovy z roku 1962 útokem. Uvnitř nezůstal na kameni kámen.

Na vlastní oči

Pokladny, vlastně nově „Welcome center“, do kterého se vchází bokem z Columbus Avenue, jsou od hlavního vestibulu odděleny a celý prostor je zmenšen, už jen proto, že vstupenky má téměř každý v mobilu. Hlavní lobby, do které přijdete z náměstí od centrálního vodotrysku, pak připomíná rozlehlou recepci hotelu, ve které může pobývat i ten, kdo v něm zrovna nebydlí. Dominuje jí velká digitální zeď, bary, kavárny, stoly pro počítače, přístupy k sítím, židle i křesílka, šatna a sochy, výtahy, i zeď s připomínkou Averyho Fishera, filantropa, podle kterého se budova filharmonie jmenovala v letech 1973 až 2014 a jehož jménem je stále zaštítěna nejprestižnější cena pro americké instrumentalisty. V přízemí se nachází také SIDEWALK Studio, které slouží hlavně vzdělávacím a alternativním programům.

Kdo má vstupenku na koncert, může postoupit do prostoru bezpečnostních rámů, projde kontrolou a vystoupá, nebo vyjede výtahem do dalších pater. I tady chodby získaly na intimitě, útulném pocitu místa, kde jste ihned doma, ale je to domov velkorysých parametrů, a to nejen díky důmyslnému designu stěn, lustrů, závěsů, skel a vnitřního vybavení stolů, křesel, barů, ale v případě velké promenády v prvním patře i bezbariérového vstupu na velkou terasu, za které vidíte na celé náměstí – na pověstný vodotrysk, do protějších oken baletního domu David H. Koch Theater nebo na ochozy Metropolitní opery a její zdi s uměním Marca Chagalla. A pak konečně vstoupíte do nového sálu – a zatají se vám dech. Dominuje světlé dřevo v kombinaci s veselými barvami sedaček, u stropu jakoby blikající světlušky speciálních lustrů, síť snad stovek divadelních světel, ukryté digitální varhany. Špičkovou technologii tušíte všude, kam se podíváte. Kolem vás se rozprostírají pohodlné balkóny – jakési otevřené ochozy. Ty postranní po celém obvodu propojují sál a objímají prostor pro orchestr umístěný ve třetí čtvrtině sálu a návštěvníkům je pocitově na dosah ruky. Ti, kteří chtějí slyšet orchestr zrcadlově a vidět dirigentovi do tváře, mají novou možnost v parterre. Pro vzájemnou blízkost, pocit intimity, a přitom diváckého pohodlí udělali architekti naprosté maximu. Sál vás jednoduše rychle přijme, vklouznete do něj a chcete v něm pobýt, jak nejdéle to jde. Samozřejmě, Carnegie Hall to není a fakticky ani být nemůže, ale díky Diamond Schmitt Architects a akustikům vedeným Paulem Scarbroughem vyrostl zvukově jedinečný prostor pro 2 200 diváků a ten nelze zaškatulkovat na první poslech.

Tři skladby současníků

Už v debatě před koncertem, kterou vedla ředitelka Newyorské filharmonie Deborah Borda a které se zúčastnili tři skladatelé, jejichž kompozice filharmonie ten večer pod vedením svého šéfa Jaapa van Zwedena hrála – tedy Marcos Balter (1974), John Adams (1947) a Tania León (1943), – zaznělo, že akustiku může posoudit jen ten, kdo stejnou skladbu slyšel ve starém i novém sále. Na otázku tak zčerstva mohla odpovědět skladatelka Tania León, narozena na Kubě, jejíž dílo Stride zaznělo jako jedno z posledních v roce 2019 a letos se jím tak symbolicky otevřela nová éra orchestru: „Posadilo mě to do židle, když jsem Stride slyšela znovu v novém prostoru.“ Tou zcela první skladbou večera byla objednávka Newyorské filharmonie od původem brazilského skladatele Marcose Baltera, absolventa Kolumbijské univerzity. Komponoval ji pro symfonický orchestr a dvě sóla – tím byla světla (Nicholas Houfek) a live elektronika (Levy Lorenzo). Kompozice Oyá vycházela ze skladatelova zájmu o víru v Oriše, náboženství a tradice Jorubů a obracela se tak k jorubskému božstvu, větru a bouřím, ale symbolicky k zotročení a vnitřnímu znovuzrození tohoto etnického národa původem z jihozápadní části Nigérie. Poselství autora i v průběhu debaty se neslo v duchu žhavých témat současné newyorské kulturní i akademické scény, jako je diverzita, téma přistěhovalectví, dekolonizace, emancipace žen, intenzivní zájem o menšiny, queer komunity a podobně. Dílo Oyá ve své světové premiéře ale spíše převedlo technické možnosti nového koncertního sálu, kompozičně zůstalo poměrně prázdným obalem.

Akustiku sálu jsme tak mohli posoudit až v díle Johna Adamse My Father knew Charles Ives (Můj otec znal Charlese Ivese) z roku 2003, která je reminiscencí na osudy dvou mužů – Carla Adamse a Charlese Ivese: „Oba byli přes den podnikatelé a v noci umělci,“ řekl John Adams v debatě před koncertem. Mluvil i o tom, že stejně jako Ives i on vyrůstal na venkově v Nové Anglii a prvními učiteli obou ve hře na nástroj byli jejich otcové. O svém díle s větami – což mnohé napovídá – Concord, The Lake a The Mountain mluvil Adams jako o hudební autobiografii a také jako o poctě člověku, který měl na jeho tvorbu nesmírně velký vliv. „Zde jsou další tři místa v Nové Anglii,“ narážel Adams na Ivesovu slavnou skladbu. John Adams je profesionál každým coulem, velmi protežovaným skladatelem USA. Ale přesto, po doznění jeho skladby se mi zastesklo po Ivesově pionýrském a originálním díle. Akustika z pozice posluchačky sedící uprostřed sálu byla výborná – velmi konkrétní, blízká, svým způsobem suchá, přitom bohatá, měkká až sametová, jednoduše přívětivá jako samotný prostor, místy byl zvuk orchestru naddimenzovaný. Bude zajímavé sledovat, jak v tomto sále budou znít velká díla Beethovena nebo Mahlera.

Vykročení Tanii Léon

Velmi autentickou hudbu nabídla po přestávce koncertu ve skladbě Stride Tania Léon. To už jsem se pro změnu posadila do parterre, za záda orchestru. A tak trubky a bicí řezaly do našich uší velmi přesvědčivě, kousek nad orchestrem jsme slyšeli každého hráče jako sólistu (a samotných sól ve Stride bylo také mnoho), ale pohled na precizní dirigentskou práci Jaapa van Zwedena a plně soustředěné hráče s vysokou kulturou tónu byl ohromující. Tania Léon v besedě před koncertem mluvila o svém příjezdu do New Yorku. Neuměla ani slovo anglicky, když ji z letiště vyzvedli kubánští známí a dovezli ji do Bronxu, kde u nich nějaký čas přespávala na gauči, a tam se jí vybavila postava Marii z Bernsteinova muzikálu. On a ještě George Gershwin byli jediní skladatelé, o kterých věděla všechno. S Bernsteinem jí pak daleko později pojilo přátelství do konce jeho života. A když objevila americkou hudbu, první, kdo ji uhranul, byl Louis Armstrong. I jím se nechala ve Stride z roku 2019 inspirovat. Závěr koncertu pak gradoval uvedením Respighiho díla Římské pinie (zkomponováno v letech 1923 až 1924) a nastala přehlídka a posléze výbuchy barev, které v závěru kulminovaly hrou z publika – hráči na trubky, lesní rohy a trombóny stáli naproti svému orchestru. Newyorská filharmonie a Arturo Toscanini tuto skladbu v Americe premiérovali v roce 1926. Což připomínám proto, že skladby se běžně uváděly ihned po svém dokončení. Program, který Newyorská filharmonie zvolila pro úvodní čtyři říjnové koncerty, pokračuje tím, čím dříve orchestr začínal, a to uváděním hudby současníků.

Tak hodně štěstí

Aplaus nebral konce, bravo se volalo orchestru, který je ve vynikající formě a fantasticky motivován, vyvolávali se hráči sólových partů a pochopitelně nejvíce maestro Jaap van Zweden. V tom potlesku zněl i vděk Newyorčanů za zvládnutí rekonstrukce a naděje v to, že umění, a speciálně tak náročnou disciplínu, jakou je ta hudba klasická, jen tak něco v budoucnu nezastaví. „Vždycky je to těžké,“ řekla mi elegantní a rozhodná ředitelka Newyorské filharmonie Deborah Borda, když jsem jí byla krátce představena a společně s gratulací se zmínila o snahách postavit v České republice hned tři koncertní domy. „To je hodně,“ a usmála se: „A vždycky je to těžké. Tak hodně štěstí!“

Foto: Chris Lee