„Jak je u Collegia 1704 a jeho sboru očekávaným standardem, provedení bylo plné přesných hudebních emocí, dokonalé artikulace, virtuózních temp i hlubokého výrazu.“

„V něčem, zejména pak v druhém díle, oratorium Izrael v Egyptě koncepcí i vyzněním připomíná Mesiáše.“

„A pak poslední akord, efektní ukončení bez patosu, na první dobu, krátce a svižně, tónem, který zmizí ještě dřív, než stačí doletět k publiku.“

Händel nenapsal jen Mesiáše, od jehož prvního uvedení uplynulo letos dvě stě osmdesát let. Jen o pár let dříve podobně velkolepě hudebně ztvárnil starozákonní příběh o Mojžíšovi a vyvedení židovského národa ze zajetí. Oratorium Izrael v Egyptě má v křesťanském prostředí zásadní a nosný námět a i mimo ně obecně platnou mimořádnou uměleckou působivost. A když se jeho uvedení ujmou interpreti s takovou erudicí a zápalem, jaké v čele Collegia 1704 a Collegia Vocale 1704 vyzařují z Václava Lukse, je na světě na chvíli opravdu krásně.

Hovořit v souvislosti se čtvrtečním pražským koncertem souborů Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704, prvním v jejich další sezóně, o události, je vlastně téměř banální. Provedení Händelova biblického oratoria Izrael v Egyptě bylo samozřejmě samo o sobě velkou událostí, a to nejen vzhledem ke špičkové interpretační úrovni, ale i k vzhledem k nečetnosti jeho uvádění v českém prostředí. Bylo však i něčím víc. Stalo se totiž velkým ujištěním o tom, že není třeba ulpívat jen u několika ikonických děl. Dějiny umění, i toho hudebního, jsou mnohem bohatší. A bylo by škoda myslet si, že stačí znát a třeba i milovat pár děl a že se bez toho všeho ostatního obejdeme. Na to, aby bylo neznámé, obsahuje oratorium z roku 1739, vycházející ze starozákonní knihy Exodus, opravdu mnoho krásných míst. Má slavnostní, vznešenou, upřímně zbožnou a sváteční atmosféru.

Skutečným dějovým dramatem toto dílo není. Stojí sice na velkých sborových scénách, zachycuje v prvním dílu pověstných „deset ran egyptských“, pohrom, kterými Hospodin donutil faraóna, aby izraelský lid propustil ze zajetí. Hovoří také o zázračném překonání Rudého moře suchou nohou. Vystihuje charakter jednotlivých obrazů hudbou, a to mistrovsky. Avšak nemá vypravěče, příběh nehraje a nezpřítomňuje, ale sděluje. V něčem, zejména pak v druhém díle, proto oratorium Izrael v Egyptě koncepcí i vyzněním připomíná Mesiáše. Sestavením biblických textů totiž ani tak nevypráví přímo děj, jako spíše nabízí jeho lyrizující reflexi.

Václav Luks zvolil dvoudílnou podobu, bez smuteční hudby, Funeral Anthem, která se podle Händelova vzoru nadále ve funkci nářku nad mrtvým Josefem uváděla jako vstupní část. Použil z ní teď jen nedlouhou předehru, „symphony“. Celé oratorium tak ve velmi soustředěném formátu obsáhlo čas dvakrát pětačtyřiceti minut. Střídá, často v největším možném myslitelném kontrastu, čísla závažná, tempově strhující a dramatická s niternými, idyličtějšími a ztišenými. Tak, jak je u Collegia 1704 a jeho sboru očekávaným standardem, provedení bylo plné přesných hudebních emocí, dokonalé artikulace, virtuózních temp i hlubokého výrazu – všech možných interpretačních nuancí, jasného názoru a se samozřejmostí užívaných prostředků k jeho formulování a vyjádření.

Síla tohoto Händelova díla spočívá nejen v efektních polyfonních plochách, ale stejně tak třeba v náhlých, elementárně působících unisonech. Sbor, respektive oba sbory, do kterých je part rozdělen, zdůrazňuje v těch okamžicích některá slova, nebo na chvíli zastupuje krátké vyprávěcí recitativy. Skladatel dokázal hudebně vyjádřit některé okamžiky textu velmi výstižně, ať už náladou, jako v případě seslání tmy na Egypt, nebo stylizací, třeba staccaty, pomocí fugy, nebo náhlými změnami tempa dynamiky. Václav Luks, jako vždy, veškeré záhyby textu a hudby detailně sledoval a nejenže kontroloval, ale v dobrém slova smyslu i vynucoval. Nenechává nic nepovšimnuto, diriguje naléhavě, je oddán věci v podstatě bez limitů. Všechny strhává s sebou. Na provedení je to znát.

Hlavním účinkujícím byl v tomto případě komorní dvojsbor Collegium Vocale 1704, hbitý a zaostřený v tempech, měkce zpívající v procítěných zastaveních. Orchestr přidával kulatý smyčcový zvuk, občasné barvy hobojů, nenápadný lesk barokních trubek, měkký zvuk trombonů i nezbytný varhanní pozitiv a citlivé, ale zásadní údery tympánů, ukrytých oproti symfonickým tělesům mezi ostatními nástroji. Dva zvýraznění sólisté neměli v tomto případě velké úkoly. Nad tenoristu Juana Sancha s užším, námahu naznačujícím hlasem několikanásobně vynikl kontratenorista Alex Potter, oblažující měkoučkým, nádherně vedeným falzetem. A krásné příležitosti, skvěle využité, dostali při přemístění před orchestr sólisté ze sboru: ve skvostném, kultivovaném a stylovém duetu basisté Tomáš Šelc a Tadeáš Hoza, v obdobném dvojzpěvu sopranistky Helena Hozová a Tereza Zimková, ta i v klíčovém sólu prorokyně Mirjam zpívaném jako pointa před samým závěrem díla z empory od varhan.

Händel si nechal to nejlepší na konec. Oratorium vrcholí a končí chvalozpěvem “Sing ye to the Lord“, Zpívejte Hospodinu. I v něm, radostném a hlasitém, s melodickým potenciálem ikonického motivu, neopomenul dirigent působivé dynamické detaily. A pak poslední akord, efektní ukončení bez patosu, na první dobu, krátce a svižně, tónem, který zmizí ještě dřív, než stačí doletět k publiku.

Neomylně vygradované provedení strhujícího díla vcelku pochopitelně rázem zvedlo publikum ze sedadel. Ve vzájemně sdílené euforii z krásné hudby následovaly dva přídavky – ještě jednou závěrečná rychlá část a pak navrch jedna kontrastní z prvního dílu. Hodnotný a podařený začátek další sezóny pražského barokního orchestru, který si vybudoval v hudebním životě metropole nezastupitelné místo.

*******

Foto: Petra Hajská