„Český filharmonický sbor Brno potvrdil své kvality v sezpívanosti, přesném frázování, artikulaci, dynamických možnostech a kultivovanosti profesionálních hlasů.“

„Nelehkého flétnového partu se skvěle zhostila Hana Hána, její krásný tón byl podle potřeby jednou sólem, jindy orchestrem ve spojení s varhanami Martina Jakubíčka.“

„Festival, založený od začátku na duchovních hudebních základech, tak skončil v nejlepším možném stylu.“

Dvacátý první ročník Mezinárodního hudebního festivalu Lípa Musica je minulostí. V sobotu 15. října 2022 zazněl jeho závěrečný koncert, který poprvé představil publiku v České Lípě v klášterní bazilice Všech svatých Český filharmonický sbor Brno. Právě toto těleso se organizátoři snažili angažovat několik let a je pro ně satisfakcí, že se to konečně podařilo. Velká návštěvnost koncertu, ostatně i celého uplynulého festivalového ročníku, potvrdila, že tato volba byla správná.

Sbormistr Petr Fiala a šestatřicetičlenné těleso přivezli do České Lípy ryze duchovní program, na němž se podíleli také dva pěvečtí sólisté, recitátor a tři instrumentalisté. Byl vystavěn nejen jako ochutnávka různých historických stylů, ale především měly vybrané skladby jedno společné: zbožnost a úctu k nejvyšším autoritám – Bohu, Panně Marii nebo ke svaté Ludmile, české patronce.

Český filharmonický sbor Brno potvrdil své kvality v sezpívanosti, přesném frázování, artikulaci, dynamických možnostech a kultivovanosti profesionálních hlasů. Svoji pověst špičkového sbormistra potvrdil i téměř osmdesátiletý Petr Fiala, který sbor vedl s přesvědčivostí své interpretační představy i gest, s jasnou vizí celku, temp i dynamiky. Obdivuhodná dynamická plasticita dominovala v každé skladbě, nejmarkantněji možná v a cappellových motetech Antona Brucknera (Ave Maria nebo Locus iste).

Program zahájila rozměrná barokní fuga Laudetur Jesus Christus Bohuslava Matěje Černohorského. Její dobová odlišnost od ostatních skladeb večera snad mohla být podpořena i vzdušnějším frázováním, které by barokní hudbě slušelo a ubralo by na kompaktnosti celkového dojmu.

Zmíněný výběr pěti motet Antona Brucknera pak už sboru stylově náležitě pasoval a bylo patrné, jak má těleso tyto skladby „pod kůží“. Předvedlo skvěle vystavěné jednotlivé části i soudržnost celku a dechberoucí dynamické odstíny – rozpětí od niterného piana až po burácivé forte, s nímž se neplýtvalo. V a cappellových motetech se však také poprvé zřetelně projevila charakteristika jednotlivých hlasových skupin a jejich přispění celkovému zvuku. Zatímco ve většině sborů dominují ženské hlasy a zvuk stojí na výškách sopránů, které vytvářejí akustickou „špičku“ tělesa, v sestavě ČFSB, která přijela do České Lípy, se v lepším světle předvedly spíše skvělé, jadrné basy, měkké, ale i průrazné tenory a jisté alty, ovšem sopránová skupina tak trochu zanikala, neuměla se prosadit a občas působila i intonačně nejistě. Zda byla na vině jejich momentální indispozice, akutní absence vůdčích hlasů nebo je to trvalejší problém, nelze spolehlivě konstatovat. Tento dojem však přetrval i v dalších skladbách, byť určitě nezpůsobil zásadní újmu na celkovém posluchačském požitku.

Další a cappellová skladba, Totus tuus polského autora Henryka Góreckého, připomněla jak někdejšího papeže Jana Pavla II., pro něhož vznikla, tak jím oblíbený mariánský kult. Sbor citlivě vystihl úctu a zbožnost, kterou je skladba prodchnuta, a závěrečné čtrnáctinásobné opakování slova Maria! ve stále pomalejším tempu a tišší dynamice poslalo skladbu do hloubi duše všech posluchačů.

Petr Fiala často se sborem uvádí vlastní kompozice. Do České Lípy přivezli třemi dekádami prověřené oratorium Křest svaté Ludmily, napsané u příležitosti Desetiletí duchovní obnovy vyhlášeného kardinálem Františkem Tomáškem. Fiala do skladby zkomponované na text Zuzany Novákové-Renčové zapojil vedle sboru také recitátora, soprán a instrumentální doprovod varhan a příčné flétny. Vznikla vkusná, zvukově barevná partitura, charakterově moderní a zároveň posluchačsky přístupná. Určitě nezapře autorovy sbormistrovské zkušenosti – sbor použil v mnoha rolích a vždy dramaturgicky mistrně, jednou jako upozaděnou podporu děje neseného primárně recitátorem (výrazný Vítězslav Šlahař), jinde jako představitele hlavní role, kterou si půjčil od sopránového sóla. Toho se jako představitelka svaté Ludmily ujala Pavlína Švestková, která – téměř komorním hlasem a stylem – kultivovaně a pokorně vystihla rozpoložení křtěného člověka. Nelehkého flétnového partu se skvěle zhostila Hana Hána, její krásný tón byl podle potřeby jednou sólem, jindy orchestrem ve spojení s varhanami Martina Jakubíčka.

Závěrečný Janáčkův Otčenáš byl v podání brněnských zpěváků svátkem. Jasně dokázali, jak jim je skladba blízká, s jakou pokorou ji interpretují a jak umí postihnout všechny nuance Janáčkova osobitého stylu. Perfektně je doplnil Jaroslav Březina – položil se do obtížného tenorového partu s oddaností charakteru díla, ve stylu zcela odlišném od velkých kantátových nebo operních sól. Ve výškách intonačně jistě, v intimních pasážích zhudebněné modlitby nesmírně niterně. Obvyklé varhany kombinuje Janáček v originalitě sobě vlastní s harfou, nástrojem v církevní hudbě opravdu nezvyklým. A dává jí navíc podstatnější doprovodnou úlohu, varhany jen barevně podkreslují široká harfová arpeggia a vyhrávky. Na vyznění Otčenáše měla tudíž nemalý podíl také harfistka Pavla Kopecká.

Po bouřlivém potlesku, kterým posluchači sbor následně odměnili, se nepřidal už ani tón. Petr Fiala tak dopřál hlubokému duchovnímu rozpoložení, které se ve všech posluchačích během večera rozhostilo, aby v nich nerušeně doznělo. A festival, založený od začátku na duchovních hudebních základech, tak skončil v nejlepším možném stylu.

*******

Foto: Lukáš Marhoul Photography