„Pokud by posluchač polemizoval nad tím, který z pianistů dokáže zachovat absolutní povahu Dvořákova klavírního koncert, se tomuto ideálu přibližuje.“

„Nesmírně okouzlující byla střední věta andante sostenuto, kde Aimard dokázal zcela vplynout svojí hrou mezi dechové nástroje.“

„Zvuk České filharmonie byl příjemně plný a hutný. Jakub Hrůša často moduloval orchestrální zvuk podle povahy jednotlivých částí, které se tematicky často měnily.“

Pierre-Laurent Aimard se po necelých třech letech vrátil do Prahy, aby provedl společně s Českou filharmonií a Jakubem Hrůšou klavírní koncert Antonína Dvořáka. Pokud odhlédneme od potřebné technické zručnosti, toto dílo je náročné i v kontextu hledání jeho absolutní hudební povahy. Pierre-Laurent Aimard ale obojí naplnil téměř ideálně. Na programu byly i Strážnické slavnosti od Viktora Kalabise nebo Pátá symfonie Bohuslava Martinů.

Česká hudba se v koncertním programu prezentovala ve dvou až třech jejích etapách. Zvláštnost je hned u romantického Dvořáka, který napsal jediný klavírní koncert, ten se ovšem paradoxně dost liší od obecné podoby romantických klavírních koncertů, není založený na okázalé virtuozitě. Dál zněla hudba poválečná, zastoupena Kalabisem a Martinů.

Strážnické slavnosti zkomponoval Viktor Kalabis počátkem padesátých let. V pětivěté suitě se zrcadlí inspirace folklórem a lidovou hudbou, ačkoliv Kalabis ani jednu píseň doslova necituje. Kompozice pro velký orchestr byla nesmírně strhující, plná nečekaných momentů, zvratů a efektnosti. Zvuk České filharmonie byl příjemně plný a hutný. Jakub Hrůša často moduloval orchestrální zvuk podle povahy jednotlivých částí, které se tematicky často měnily. Kalabisova inspirace se prolínala prakticky po celou skladbu, například v houslových vstupech. Nikdy však zvukově nepřešla od Kalabisova vyjádření do čistě romantického zvuku.

Pierre-Laurent Aimard je nesmírně tvůrčí osobnost. Umění, které dokáže vyprodukovat, je postaveno na zvláštní schopnosti stavět hudbu na její originalitě. Ať už je to Bachův Dobře temperovaný klavír nebo Stockhausenovy Klavierstücke, vždy dokáže vystavět čistě osobité dílo. Stejně tomu bylo i v Rudolfinu. Například hra v první větě klavírního koncertu Antonína Dvořáka neobvykle rozostřená. Někdo by snad mohl napsat i nepřesná. Přitom Aimard neustále držel kompaktnost celé části, nikdy nezaváhal. Hra byla skryta za orchestrem, v tajemném oparu, zvláštním způsobem rozevlátá. Tajemnou povahu první věty tak ještě víc zdůraznil. Druhá věta vyzněla nesmírně jemná, Aimard hrál nitern, s orchestrem v naprosté harmonii. Ve finále potom často poslední tóny jednotlivých míst změkčoval a zkracoval. Držel přitom celou dobu tempo. Pokud by posluchač polemizoval nad tím, který z pianistů dokáže zachovat absolutní povahu Dvořákova klavírního koncert, Pierre-Laurent Aimard se tomuto ideálu přibližuje.

Nijak nepracoval s okázalostí, ani ve hře, ani vizuálně. Vycházel z povahy jednotlivých vět, i když si neodpustil některé výše popsané osobité momenty. Udržoval kompaktnost celku, tempo, s dynamikou šetřil. S orchestrem se plně doplňovali, oba byli rovnocennými partnery. Hra vycházela z povahy koncertu, který není postaven na výrazné efektivnosti sólisty, ale na jeho řemeslné bezchybné hře. Výrazně moduloval kadenci v závěru první věty andante con moto, kdy střídal jemný a procítěný výraz s momentem až roztříštěné hry. Nesmírně okouzlující byla střední věta andante sostenuto, kde Aimard dokázal zcela vplynout svojí hrou mezi dechové nástroje, aby pak ve středním dílu věty nijak dramaticky, avšak razantně pozměnil její povahu. Ve finále už byl podstatně čitelnější, než v první části. Celá jeho hra byla nesmírně neokázalá, stejně jako povaha koncertu, ale technicky zručná a osobitá, stejně jako si to koncert žádá.

Bohuslav Martinů na závěr hrál všemi barvami. Jakub Hrůša nepopře vliv svého učitele, alespoň co se objevování Martinů hudby týče. Oproti němu je ale Hrůšova představa více dynamická než klidná. Pátou symfonii uvedl poměrně méně tragicky a jako vždy kontrastně a razantně. Hrůša zkrátka nezapře tu energii, kterou kdykoliv z dirigentského pultu dokáže odevzdat, a to nejen v Bamberku nebo v Praze. První větu vystavěl do finále. Nejprve vycházel z tragičnosti, aby výrazně několikrát pozměnil povahu a poté přešel do vystupňovaného závěru. Byla to citlivě promyšlená interpretace, výsledný dramatický zvuk podepřela i bezprostřednost České filharmonie a její komplexní, šťavnatý a jiskrný zvuk.

Foto: Petra Hajská