„Ne každé těleso je pro Mozartovu hudbu vhodné, Pražský komorní orchestr je ale jedním z těch typických.“

„Mozart svá divertimenta i ostatní komorní skladby tvořil většinou na objednávku pro domácí muzicírování nebo jako dar hostiteli.“

„Celý večer fungoval jako celek a jisté vybočení z obvyklých dramaturgických postupů bylo osvěžující a příjemné.“

Pět titulů z pera Wolfganga Amadea Mozarta naplnilo včerejší večer v Kostele sv. Šimona a Judy v Praze. Pražský komorní orchestr zvolil tento program, aby připomenul a oslavil 27. leden, kdy se v roce 1756 v Salcburku Mozart narodil. Na koncertě zazněla jeho ranější díla, vrcholná skladba ze sklonku života i zralý hornový koncert. Jako sólista se představil Jan Vobořil, provedení řídil koncertní mistr Leoš Čepický.

Mozartovy narozeniny jsou vítanou příležitostí, jak nejen připomínat jednoho z největších skladatelů, ale také jak se zařadit mezi mozartovské interprety. A pokud jde o orchestr, ne každé těleso je pro jeho hudbu vhodné, Pražský komorní orchestr je ale jedním z těch typických. Sice na moderní nástroje, ale poučeně se (nejen) Mozartově hudbě věnuje už 68 let, tedy od svého vzniku v roce 1951. Vystupuje převážně bez dirigenta a v komorním obsazení mezi dvěma až čtyřmi desítkami hráčů. Včera zvolil ještě křehčí podobu a většinu odehrál ve složení sedmnácti smyčců, až na závěr na zmíněný hornový koncert ho posílily dva klarinety a dva fagoty. A to bylo možná i důvodem netradiční dramaturgie. Nebývá úplně obvyklé, že koncert s pozvaným sólistou zazní až jako poslední bod programu.

První část večera vyplnila Mozartova mladistvá tvorba, jeho tři Divertimenta pro smyčce, D dur, B dur a F dur, zařazená v Köchelově seznamu pod nízkými čísly 136, 137 a 138, tedy v pořadí třetí, čtvrté a páté z jeho celkových dvaceti šesti. Všechna pocházejí z roku 1772. Mozart svá divertimenta i ostatní komorní skladby tvořil většinou na objednávku pro domácí muzicírování nebo jako dar hostiteli, přesto se mezi nimi najdou díla propracovaná a hodnotná. Největší popularitu si zřejmě získalo to úplně poslední, Divertimento pro smyčcové kvarteto a 2 lesní rohy F dur zvané „Hudební žert“. To ale včera na programu nebylo.

Vybraná trojice divertiment patřila mezi typické, nabídla tradiční mozartovský hravý nadhled kontrastně ukotvený několika zásadními tématy, která už dávala tušit, že v mladém skladateli zraje génius. Hudebně upoutalo zejména prostřední Divertimento B dur, které začíná pomalou větou. Skladba je proti oběma okolním uvážlivější, nepůsobí tak lehkovážně, je průzračná a zajímavě strukturovaná a předznamenává tak další vývoj Mozartovy tvorby. Pražský komorní orchestr všechna až na počáteční zaváhání nabídl v příjemných tempech, energicky a s viditelnou chutí. Prvotní drobná rozhození a lehká uspěchanost si sedla hned v první střední větě, pak už orchestr nabyl své obvyklé jistoty a hrál plnokrevně a přehledně.

Temnější pomalé motivy a pak hlavní téma vedené od kontrabasů přes violoncella, violy až k houslím, to je nápadité Adagio a fuga c moll. Skladba pochází z vrcholného Mozartova období a posledních let jeho života. Možná se nabízelo zařadit ji až na samý závěr koncertu, protože svojí bohatostí a hloubkou působila nejzávažněji a její vyspělý charakter, naléhavost i podoba některých míst s fatálními motivy známými například z Requiem se nedaly přeslechnout. Celý večer ale i tak fungoval jako celek a možná bylo toto vybočení z obvyklých dramaturgických postupů vlastně osvěžující a příjemné. PKO zahrál tuto skladbu plasticky a nechal si záležet na předávání hlasů mezi jednotlivými skupinami nástrojů. Určitě za to může i skladba samotná, tím, jak je napsaná, ale pro mnohé jistě mohla být vrcholem večera.

Asi nejznámější melodie nabídl Koncert pro lesní roh a orchestr č. 3 Es dur, který patří mezi často hrané a populární. Mozart ho napsal o něco dříve než předchozí Adagio a fugu, v roce 1783. Včera zazněl v provedení sólisty České filharmonie Jana Vobořila. Zahrál ho s přehledem, bez větších nedostatků, zvolil příjemné tempo, které dalo vyniknout ozdobám a podpořilo jak jednotlivé motivy, tak celkovou lehkost díla.

Publikum si vyžádalo přídavek a dostalo tak možnost porovnat Mozartovu klasicistní melodiku s dílem jeho pozdně barokního předchůdce Georga Philippa Telemanna. Pražský komorní orchestr vybral první větu Vivace z jeho koncertu D dur.

Celý večer řídil koncertní mistr PKO Leoš Čepický, který zastává tento post už druhým rokem. Jeho napojení na orchestr a hráčů na něj bylo očividné, působilo příjemně a uvolněně. Jistě to také podpořil i fakt, že hráči stáli a mohli tak mezi sebou lépe komunikovat než vsedě a schovaní za notovými pulty.

Zkušenému posluchači možná mohly vytanout na mysli vzpomínky na nezapomenutelné mozartovské koncerty, které zažil se špičkovými tělesy někde v Rakousku. Jistě by u nich vyzdvihoval jejich neuvěřitelnou lehkost, plastické frázování, kontrastní dynamiku, precizně zahranou každou notu a zdvih… Včerejší večer ale patřil také k těm kvalitním a hlavně vrchovatě splnil svůj účel; připomněl Mozartovo výročí, zmapoval průřez jeho tvorby a nechal na publikum zapůsobit nenapodobitelnou atmosféru, kterou jeho hudba dokáže kouzlit i po čtvrt tisíciletí.

Foto: František Gela