„Villazón vystupuje trochu jako klaun, ale ne na úkor zpěvu, který je do krve prožitý a pravdivý.“
„Mladá Američanka má jistou techniku s jasnými výškami, průrazný univerzálně znějící zdravý hlas i dostatek sebevědomí pro uvolněné hraní.“
„Tenorista vemlouvavě stále něco sděluje, ať už chce v té chvíli pohnout, nebo pobavit.“
Agentura Nachtigall Artists přiváží pro své pěvecké koncerty jak hvězdy a stálice, tak nové objevy. Ve středu se v Rudolfinu potkaly oba světy. Mexický tenorista Rolando Villazón, letošní padesátník, vystoupil v Praze už poněkolikáté. Mladá americká sopranistka Emily Pogorelć poprvé. Slavným pěvcem, proslulým také mimořádnými schopnostmi pro navazování kontaktu s publikem, se nenechala zahanbit. Operní a operetní program doprovázený orchestrem PKF-Prague Philharmonia vyvrcholil opravdu dlouhou sérií přídavků a nadšením v auditoriu.
Rollando Villazón býval svého času skvělou polovinou operní dvojice snů, když ho dávali pro Verdiho Traviatu a řadu dalších projektů dohromady s jeho vrstevnicí Annou Netrebko. Později zřejmě prodělal pěveckou krizi, ale nevzdal se, zpívá a ve veřejném prostoru a na pódiích je přítomen nadále. Jako pěvec, operní režisér, moderátor a dokonce romanopisec. Rozhodně jde o umělce, který má potenciálu, energie, nápadů i úspěchu na rozdávání. Pražský koncert dal jasně najevo, že neztratil nic ze schopnosti omotat si publikum kolem prstu. Nejen emotivním zpíváním, plným gest, ale celkovou vzácně přirozenou přítomností na pódiu, úsměvem, hrou očí, cíleně navazovanými kontakty – tu s někým v první řadě, tu s koncertním mistrem Romanou Špačkovou… a k tomu všemu i neodolatelnými drobnými taškařicemi. Vystupuje trochu jako klaun, ale ne na úkor vážného zpěvu, který je do krve prožitý a pravdivý. A když jde o komedii, ani pak to není jen zpěv, ale komplexní etuda, prototyp hudebního divadla.
Hlas mu lety trochu potemněl a trochu ztěžkl, ale ještě stále je to v mnohém ten „starý“ Villazón, ovládající působivé proměny dynamiky, dávající do vypjatého projevu maximum emocí. Naplno zpívající herec, který neprezentuje dokonale krásné belcanto, ale zpěvem – neoddělitelně propojeným s květnatou extrovertní mimikou a gesty – především vemlouvavě stále něco sděluje, ať už chce v té chvíli pohnout, nebo pobavit. Čím dál víc dokáže najít naléhavý, pevný a vypjatý výraz pro hrdinské postavy. Árii Rodriga z Massenetovy opery Le Cid nebo árii Corrada z Verdiho opery Korsár obdařil mimořádnou osobnostní a vokální sílou, uvěřitelnými city a ponořením do charakteru ztvárňované postavy. Vzápětí ale v proslulém duetu z Donizettiho Nápoje lásky do detailů hrál dobrosrdečného a naivního Nemorina; nejenže bez stylizace vesele komunikoval s partnerkou v příběhu, s Adinou, ale během celého výstupu doslova šaškoval – s lahví piva i se třemi jablky.
Emily Pogorelć v této první části společného koncertu byla v sólových číslech Gounodovou Julií a Donizettiho Norinou z opery Don Pasquale – v obou případech mladou, ale spíše diblíkovskou než lyrickou. Má jistou techniku s jasnými výškami, průrazný univerzálně znějící zdravý hlas i dostatek sebevědomí pro uvolněné hraní. Vzhledem k životopisu – zmiňujícím v dosavadních úkolech v Evropě i Americe starší hudbu, také Smetanovu Mařenku, ale jako výraznou charakteristickou zálibu i hudbu soudobou – se dá čekat stoupající mezinárodní uznání.
Druhá polovina programu byla odlehčenější a gradovala. Po zarzuele, španělské odrůdě operety – a vedle písně o dívkách ze španělského přístavu Cádizu od Lea Delibese a slavné filmové písně „Non ti scordar di me“ od Ernesta De Curtise – přišla na řad klasická středoevropská opereta. Předehra ke Straussovu Netopýrovi, která by musela mít ještě víc rafinovanosti a nonšalantnosti, aby zněla opravdu „vídeňsky“ a nesmrtelné popěvky z Lehárových děl, které přetekly do přídavků: Země úsměvů, Giuditta, Veselá vdova… Tenorové hity, zarzuela pro dva, rozkošná sopránová árie z Pucciniho komedie Gianni Schicchi, přípitek z Traviaty… Emily Pogorelć zářila vnitřně i pro publikum, Rolando Villazón kontaktně i a dálku žertoval s ní, s hráči v orchestru, s diváky i s dirigentem… A když v závěru vytahoval z různých kapes – jak králíky z klobouku – jednu růžičku za druhou, leželo mu publikum obrazně řečeno už definitivně u nohou.
Ruský dirigent Guerassim Voronkov, působící už léta v Barceloně, podchytil veskrze radostnou atmosféru koncertu jak hudebně, tak charakterem projevu, spolehlivě a pozorně doprovázel… a nezkazil žádnou legraci.
Agentura Nachtigall Artists dva pěvce, zasloužilou hvězdu a vycházející hvězdičku, spojila šťastným způsobem. Emily Pogorelć využila příležitost zdařile, jak pro vlastní užitek jako cennou zkušenost, tak pro získání pozornosti. Program byl sestaven podle očekávání, Villazón mu dominoval, i když v něm neměl nejslavnější italské árie a i když neoslňoval výškami. S charakteristicky doširoka rozpřaženýma rukama a s lehce přehrávanou, ale přesto milou nonverbální komunikací s posluchači zůstane dlouho v paměti.
*******
Foto: Petr Dyrc
