„Jiří Heřman nabídl prostřednictvím svého typického rukopisu nadčasově vizionářský vhled do Janáčkova poselství a Jakub Hrůša dal působivým živým obrazům přesně artikulované, ale přesto mimořádně emotivní hudební zdůvodnění.“
„V opeře využívá Jiří Heřman nad všemi detaily sílu symbolů a náznaků, vytváří atmosféru. Pro Glagolskou mši zvolil ještě méně konkrétní obrazy. Jde už téměř o choreografii.“
„Hrůša se zapsal premiérou inscenace do brněnských janáčkovských tradic velmi výrazným způsobem. Nejen dramaturgickým nápadem, který byl opravdu jeho a opravdu dobrý, ale i provedením.“
Osmý ročník festivalového bienále Janáček Brno otevřelo umělecky ambiciózní scénické propojení opery Z mrtvého domu a Glagolské mše. Za jedinečným projektem stojí režisér Jiří Heřman, který potvrdil schopnost hluboce oduševnělé vizualizace a výkladu vznešených a svátečních námětů, a dirigent Jakub Hrůša, oslavovaný při operním debutu v rodném městě jako světově nejúspěšnější český hudebník současnosti. Středeční premiéra právem zvedla publikum v Janáčkově divadle ze sedadel.
Odvážný a originální nápad spojit poslední Janáčkovu operu a jeho poslední velké koncertní dílo scénografickými a režijními prostředky do jednoho logického celku autorům vyšel. Mužský svět útržkovitého dramatu Z mrtvého domu, horečnatých vzpomínek a drsných scén ze sibiřské věznice vycházejících z Dostojevského realismu, nemá v tomto divadelním večeru definitivní slovo. Proměňuje se ve sborové abstraktní choreografii doprovázející a vysvětlující Glagolskou mši ve svět, ve kterém jsou přítomny ženy jako nositelky světla, uklidnění a pozitivních hodnot. Jiří Heřman nabídl prostřednictvím svého typického rukopisu nadčasově vizionářský vhled do Janáčkova poselství a Jakub Hrůša dal působivým živým obrazům přesně artikulované, ale přesto mimořádně emotivní hudební zdůvodnění.
Glagolská mše, skladba, která nemá obdoby, měla premiéru v roce 1927 a opera Z mrtvého domu, která je podobně nenapodobitelná, byla dokončena o rok později, ale uvedena až posmrtně, roku 1930. V inscenaci Národního divadla Brno následují díla samozřejmě v opačném pořadí. Opera vrcholí emotivním zkratkovitým voláním „Svoboda! Svoboděnka!“, které do určité míry překrývá předchozí vzrušené, syrové a depresivní výjevy. Duchovní kompozice však následně přináší ještě výraznější katarzi. Naději nikoli touženou a nedosažitelnou, ale existující. Projasnění, které je v dialogu s Bohem skutečností. „V každém tvoru jiskra Boží…“, často citovaný Janáčkův výrok, se k bezprecedentnímu spojení dvou tak odlišných, a přece tak příbuzných děl hodí velmi dobře. Je svorníkem mezi realismem a soucitem, přístupy a postoji, které stály u vzniku opery, a mezi vírou a úžasem, pokorou i vzdorem, které skrývá kantáta. Spojnicí je i „slovanské“ kulturní zázemí obou děl, pro inscenátory však ne tak důležité jako pro rusofila Janáčka.
Jiří Heřman jako režisér a autor světelného designu našel, společně se scénografem Tomášem Rusínem, pro operní část večera i přes statičtější řešení silně působivé momenty. Nerežíruje zdánlivý ruch a chaos, ale nechává vězně v celkových výjevech často jen stát či ležet. Na tomto pozadí tím více vynikající jednotlivé epizody, ať už jde o proslulé monology Skuratova, Luky a Šiškova či dialogy Gorjančikova s Aljejou, nebo o náhlé konflikty a bitky. Rozehrává do bizarních detailů divadlo na divadle, vpadává brutálními příchody strážců. Ale využívá nad tím vším sílu symbolů a náznaků, vytváří atmosféru… Pro Glagolskou mši, která navazuje plynule, jen po několika úderech zvonů, zvolil Jiří Heřman ještě méně konkrétní obrazy. Jde už téměř o choreografii, která odpovídá obsahu liturgického textu a která zároveň vypovídá o záměru vyjádřit očistnou sílu světla, důvěry, radosti a nepojmenovaně snad i evangelia. Poslední část inscenace proto nemá děj, je vizualizací hudby.
V závěru opery už se proto jako němá postava objevuje Akulina, jedna z žen, které jsou předmětem myšlenek vězněných mužů, Má podobu Kateřiny Kněžíkové, která pak zpívá sopránový part v Glagolské mši. Další sóla v ní zpívají ti, kdo už účinkovali v opeře: výborně pro tento projekt disponovaní tenoristé Peter Berger a Eduard Martyniuk, Jarmila Balážová s Janou Hrochovou a Jan Štáva s Josefem Škarkou. Ve věznici byli předtím v důležitých rolích výborní Gianluca Zampieri a skvělý Pavol Kubáň. Pozornost budila i ústřední pozitivní dvojice – politický vězen Gorjančikov v podání Romana Hozy a chlapec Aljeja ztvárněný Jarmilou Balážovou. K představení, která má v listopadu několik repríz, patří výborně hrající orchestr a skvěle sezpívané sbory.
První večer téměř třítýdenního festivalu byl trefou do černého. Jakub Hrůša, jehož umělecká dráha ve světovém kontextu neklamně, logicky a zaslouženě směřuje k těm nejvyšším příčkám, se poprvé objevil v rodném Brně jako operní dirigent. A do tamních janáčkovských tradic se zapsal premiérou inscenace „Z mrtvého domu / Glagolská mše“ hned napoprvé velmi výrazným způsobem. Nejen dramaturgickým nápadem, který byl opravdu jeho a opravdu dobrý, ale i provedením. Jak je pro něj charakteristické, tak provedením nesmírně pečlivým, náročným, podrobně přesným, nesmlouvavě hledícím k ideálu, ale současně uvolněným, citovým, dojímajícím. Právě v odpracovaném i posvěceném spojení řemeslné perfekce a umělecké fantazie a svobody, intelektu a krásy, koncentrace a vroucnosti stále víc a víc tkví jeho úspěch.
*******
Foto: M. Olbrzymek
