„Pak to ale šlo rychle – tři zbývající věty napsal během jednoho měsíce.“

„Semjon Byčkov s Českou filharmonií letos v létě se Sedmou symfonií objeli polovinu západní Evropy.“

„Byla celá pátá věta myšlena jako parodie? Pak ale co ta hymna?“

Přes neuvěřitelně bohatý hudební život Pražanů některé symfonické orchestry musejí hrát dva nebo tři dny po sobě jeden a týž koncert, aby uspokojily poptávku hudbymilovného obecenstva. Pro recenzenta, který z pracovních i osobních důvodů nemůže jít na koncert první den, je to obrovská šance dílo slyšet. Tak se stalo, že Sedmou Mahlerovu symfonii v podání České filharmonie jsem uslyšel až 4. října.

Semjon Byčkov patří k těm šéfdirigentům, kteří s orchestry, kterým šéfují, skutečně pracují a mají vize, které se neomezují na jednu koncertní sezónu. Byčkov, když nastoupil k České filharmonii, mohl dokončit svůj dlouhodobý sen – Projekt Čajkovský. Po Projektu Čajkovský přišel Byčkov s dalším dlouhodobým cílem – kompletní nahrávka Mahlerových symfonií: první dvě CD už jsou na světě. Nakladatelství Pentatone vydalo minulý měsíc Čtvrtou a Pátou symfonii s Českou filharmonií pod taktovkou Semjona Byčkova. Nyní k nim přibude další CD se symfonií Sedmou. A chystá se Šestá.

Gustav Mahler se se Symfonií č. 7 e moll dost trápil. Když dokončoval svou Šestou symfonii, napadla ho dvě témata, která si jen tak zachytil do not, které rozpracoval potom do dvou samostatných vět, které nazval Nachtmusik. Základ měl, jenže se pak se dlouho nemohl hnout z místa. Trvalo mu přes rok, než našel inspiraci. Pak to ale šlo rychle – tři zbývající věty napsal během jednoho měsíce. Premiéru plánoval do Prahy, kde se v té době zrovna jednak slavilo šedesáté výročí nastoupení na trůn císaře Františka Josefa I. a jednak se pořádala Jubilejní výstava Obchodní a živnostenské komory, na níž byl kvůli slavnostem postaven i speciální hudební pavilon, kde se konaly koncerty. Mahler při instrumentaci nešetřil. Na rozdíl od svých předchozích symfonií, v této předepsal plno neběžných instrumentů (mandolína, kytara, baskřídlovka, kravské zvonce, nenaladěné zvony, tamburína). I obsazení je tak silné, že pro premiéru se musely spojit orchestry České filharmonie a Neues deutsches Theater. V nejsilnější sestavě musela tento týden nastoupit také Česká filharmonie.

Pro premiéru měl Mahler k dispozici dva týdny zkoušek, které využil k tomu, že symfonii ještě dopracovával, prováděl korektury, vpisoval nové takty a dával jí slavnostnější ráz. Reakce po premiéře byly dost rozporuplné. Není divu, dílo je plné disonancí i překvapivých modulací. Při provedení ve Vídni byly reakce dokonce odmítavé, naopak v Nizozemsku byla Sedmá symfonie přijata velmi kladně. Symfonie vzbudila nadšení u nové vlny skladatelů v čele s Arnoldem Schönbergem. Na koncertní repertoár České filharmonie se dostávala zřídka, muselo se čekat až na sedmdesátá léta minulého století, kdy v čele filharmonie stál Václav Neumann, a začátek nového tisíciletí, díky Vladimiru Ashkenazymu, kdy symfonie byla pevnou součástí repertoáru. Oba dirigenti ji také s Českou filharmonií nahráli. Semjon Byčkov s Českou filharmonií letos v létě se Sedmou symfonií objeli polovinu západní Evropy.

Tempově zvolil Semjon Byčkov zlatou střední cestu. Ukázalo se to především v první větě Langsam, kdy sice byly úseky, kde tempově zpomalil, ale mimo ně bylo tempo ostřejší. Naopak ve větě druhé, Nachtmusik I, hudba plynula volným tempem. Byčkov odložil taktovku a levou i pravou rukou přímo modeloval tempo a dynamiku. Pianissimo ve druhé větě bylo tak tichounké, že starší posluchači snad začali pochybovat, zda ještě slyší. Poslední věta, Rondo Finale, to byla bouře. Tam, kde Mahler předepisuje fortissimo, Byčkov snad ještě jedno f přidává.

To dávalo velkou příležitost žesťové sekci, kde se blýskly trombony i tuba. Ukázalo se to už v první větě, kde se k nim připojily i trubky. Nelze vypíchnout jednotlivce, všichni byli výborní. Snad Jana Perného a jeho výkon na baskřídlovku. V Nachtmusik II to zase byly především horny, jejichž výkon byl obdivuhodný, velká sóla hrál Ondřej Vrabec. Ve třetí větě, Scherzu, po úderech tympánů (Michael Kroutil) dostala příležitost strunná sekce (koncertní mistr Jiří Vodička) a v uchu lahodících sólech violy (Eva Krestová). A samozřejmě dřevěné dechové nástroje, především hoboje. Scherzo je zakončeno strunným prásknutím, což není zrovna to nejpříjemnější ani nejlehčí, ale filharmonici to zvládli skvěle. Bylo docela zajímavé vidět, jak si Byčkov oddechl.

Do Nachtmusik II Mahler předepsal mandolínu (Zdeněk Starý) a kytaru (Jiří Zelba). Upřímně řečeno, žádná velká sóla tam nemají a kromě krátkých úseků je prakticky není slyšet, a to i přesto, že instrumentace je zredukována (pozouny, tuba a trubky mají pauzu, dřevěné dechové nástroje jsou zredukované na polovinu).

V závěrečné větě se Mahler, tento vážný, spíše zasmušilý a depresivní člověk, docela odvázal. Najdeme zde nejen parodii na Mistry pěvce norimberské Richarda Wagnera, ba co víc i na Franze Lehára a jeho Veselou vdovu. A aby to bylo ještě komplikovanější, tak tam zazní i parafráze na rakouskou hymnu. Není divu, že si s tím nejen řada posluchačů, ale i muzikologů neví rady. Byla celá pátá věta myšlena jako parodie? Pak ale co ta hymna? Jestliže byla myšlena jako parodie, co pak paroduje celý ten bombastický závěr? Máme pochyby. To je možná to, co si Mahler přál.

Mahlerova Sedmá symfonie dává obrovské příležitosti jednotlivým nástrojovým skupinám vyniknout. Ty toho při pátečním koncertě dokonale využily. Není divu, že Semjon Byčkov při děkovačce tentokrát kromě několika výjimek nevyvolával jednotlivce, ale prakticky celé nástrojové skupiny. Výkon České filharmonie byl obdivuhodný.

Foto: Petr Chodura