„Naprosto uvěřitelně, na dřeň prožitě, v průsečíku realismu a divadelní stylizace, bez náznaku koncertních klišé.“
„Výsledkem bylo provedení díla neslýchaně poutavým způsobem, vzorovým, nedostižným.“
„V případě obou pěvců i pianisty komplexní umělecký výkon, který momentálně nemá v tomto díle konkurenci.“
Mimořádně intenzivní hodina, která zůstane v paměti na hodně dlouho, asi navždy… S takovým pocitem se neodchází z koncertu zdaleka pokaždé. Zážitek ze sobotního brněnského recitálu tenoristy Nickyho Spence, klavíristy Julia Drakea a mezzosopranistky Václavy Krejčí Houskové takovou sílu měl. Především díky téměř až poloscénickému ztvárnění Janáčkova Zápisníku zmizelého, stejnou měrou skvělého pěvecky i pianisticky.
Komorní koncert, situovaný v Mahenově divadle před staženou oponu, na pódium zakrývající orchestřiště, se stal nenápadnou ozdobou festivalu Janáček Brno 2022. Nebyl v případě Janáčkova Zápisníku zmizelého zdaleka jen vynikající interpretací písňového cyklu, ale pracoval navíc nápaditě s prostorem a světlem i s časem. Provedení mělo výjimečnou působivost a hloubku v detailech, ve výraze a v jeho nuancích, ať už ryze hudebních, nebo v gestech a mimice. Nenapodobitelně originální dílo, které je příběhem v tónech, poezií i dramatem, vyznělo v podání Nickyho Spence nesmírně lyricky a intimně, ale s výbuchy emocí, mimořádně barvitě a propracovaně, v širokém spektru odstínů – a hlavně naprosto uvěřitelně, na dřeň prožitě, v průsečíku realismu a divadelní stylizace, bez náznaku koncertních klišé.
Pianista Julius Drake k nenápadnému vokálnímu a hereckému mistrovství tenoristy i mezzosopranistky přidal absolutně uvolněnou, neokázalou a inspirovanou hru, orchestrálně bouřící i tiše něžnou, posunující děj velkými plochami i drobnými motivky, hru plnou náhlých kontrastů a zvratů, janáčkovsky nepravidelně rozvrásněnou, krásnou a emotivní. Výsledkem bylo provedení díla neslýchaně poutavým způsobem, vzorovým, nedostižným.
Nicky Spence má vzácný hlas, schopný chvějivého pianissima i hrdinných tónů, detailní práce se slabikami a smyslem vět, neoddělitelně s tím vyjadřuje emoce tváří a pohledem a přesně cílenými střídmými gesty. Zahrál na malé ploše přerod nesmělého mladíka v tělesnou smyslností zasaženého, zoufale odhodlaného, litujícího i vzdorně se tvářícího mladého muže absolutně výstižně. A česká výslovnost byla – na cizince – dokonalá. To, že se neodhodlal k úplně poslednímu vražedně vysokému tónu a zvolil náhradní řešení, mu asi lze odpustit… Tenorista přivezl na festival dokonale propracovaný, zažitý tvar. Ostatně, tato trojice už Zápisník zmizelého před čtyřmi lety natočila na CD, a to s mezinárodním úspěchem, s cenami BBC Music Magazine a Grammophone Award ve vokálních kategoriích.
Václava Krejčí Housková se objevila v hledišti v kuželu červeného světla. Zahrála a zazpívala cikánku Zefku s vyzývavou, dráždivou, ale ani trochu nevkusnou smyslností, měkce a pomalu. Stejně podmanivě, divadelně a nikoli koncertně, působily hlasy za scénou, v lóži. Když Janíček popisoval, co „cigánka“ udělala, jeho partnerka se potutelně zasmála… A tak, jak do příběhu uprostřed fyzicky osudově vstoupila, tak z něho po chvíli zase pomalu odešla… Během klavírní mezihry se potom tenorista vzdálil do tmavého rohu pódia. Ze tmy se ostatně celé monodrama na počátku vynořilo…
Dobrá minimalistická režie. Zefka, Janíček a klavír jako tři aktéři expresivně poetického výjevu ze života, téměř malé opery. V případě obou pěvců i pianisty komplexní umělecký výkon, který momentálně nemá ani u jednoho v tomto díle konkurenci.
Zápisníku zmizelého předcházely britské lidové písně v aranžmá Benjamina Brittena a dalších autorů. Vymazlené do posledního slova, zahrané klavíristou s nádhernou citlivostí i s vtipem, provázané na pedálu do jednoho celku. To bylo vstupní extempore Nickyho Spence. Václava Krejčí Housková stejně komorním a citlivým způsobem navnadila několika čísly z Moravské lidové poezie Leoše Janáčka. Středobodem večera byl pochopitelně Zápisník zmizelého. Přidat po něm rozverné „písničky“ a chtě nechtě shodit předchozí atmosféru bylo dost odvážné, ale interpretům to naštěstí vyšlo.
Devětatřicetiletého skotského tenoristu Nickyho Spence uslyší Brno ještě 18. listopadu v pohostinském představení Janáčkovy Věci Makropulos, které na festivalu uvede Tomáš Hanus se svým souborem Velšské národní opery. V lednu pak Nicky Spence zpívá stejnou roli, totiž Alberta Gregora, v Německé státní opeře v Berlíně. Za tamní inscenaci mají stát dirigent Finnegan Downie Dear a režisér Claus Guth.
*******
Foto: Marek Olbrzymek
