pondělí, 28 leden 2019 12:14

Jan Bartoš hraje pro vnímavé publikum

Autorka:

 

„Netýká se to jen vlastní hry, hluboce promyšlené, uměřené, neokázalé, sloužící skladateli, ale i pečlivě sestavené dramaturgie.“

„Nenapodobitelná pianissima byla výsadou Ivana Moravce. Málokterý současný interpret se jimi může pyšnit tak jako Jan Bartoš.“

„Smetanovy Sny uzavřely promyšleně koncepční program jako kontrast i propojení k Janáčkově skladbě V mlhách.“

 

FOK-2-4838636819155340352107081823072265483321344n

 

Jsou klavíristé, jejichž hra září, vybuchuje a jiskří, a posluchači šílí. A pak jsou ti, kteří nehrají na efekt, nedávají své umění na odiv, a publikum je jejich hrou uhranuté. Protože zaujmout auditorium tak, aby s napětím čekalo, jak se budou odvíjet další takty, jak interpret přetlumočí ty nejniternější záchvěvy skladatelovy mysli a invence, to je umění, které je výsadou velkých mistrů. Jan Bartoš na svém recitálu v pražském Rudolfinu, který se uskutečnil v sobotu 26. ledna v rámci cyklu FOK Světová klavírní tvorba, znovu ukázal, že patří nejen k současné české klavírní špičce, ale je umělcem přinejmenším evropského formátu.

Vůbec není od věci zopakovat, že Jan Bartoš je posledním žákem profesora Ivana Moravce. Nenapodobitelná pianissima, zahraná tak zřetelně, jako by jejich provedení popíralo fyzikální zákony, byla výsadou toho pianisty a tuším, že jen málokterý současný interpret se jimi může pyšnit tak jako Jan Bartoš. Pokládám ovšem za nutné zmínit i další Bartošovy pedagogy: Martina Ballýho, Miroslava Langera, ze zahraničních Leona Fleishera, Jamese Tocca, Zenona Fishbeina, a zejména Alfreda Brendela, k němuž Jan Bartoš létá na pravidelné konzultace.

Jan Bartoš je označován za filozofa klavíru. Netýká se to jen vlastní hry, hluboce promyšlené, uměřené, neokázalé, sloužící skladateli, ale i pečlivě sestavené dramaturgie, která ctí jak výběr autorů a jednotlivých skladeb, tak jejich pořadí. Právě o tom jsme se mohli v sobotu přesvědčit. Úvodní cyklus V mlhách Leoše Janáčka střídala grandiózní Sonáta č. 3 f moll op. 5 Johannesa Brahmse, po přestávce pak Sonáta č. 33 c moll Hob. XVI: 20 Josepha Haydna a vše završily Smetanovy Sny. Jako přídavky pianista zvolil Chopinovu Mazurku C dur a Janáčkovu Frýdeckou Pannu Marii z cyklu Po zarostlém chodníčku.

 

Bartoantonin-kratochvil-1600

 

V prvním čísle večera – Janáčkově V mlhách – Jan Bartoš naznačil, v čem je jeho síla: v rozvážné, prožité interpretaci a v kontrastech, a to jak úhozových, tak dynamických. Jeho hra zaujala svou křehkostí i mohutností, snivostí, zádumčivostí, místy s náznakem velebnosti. Bartošova interpretace Janáčka je pozoruhodná a jistě bude zajímavé porovnat živé provedení s chystanou nahrávkou.

Brahmsova Sonáta č. 3 f moll patří k nejdelším sonátám, nezvykle o pěti větách. Přestože opus mladíka, je obdivuhodně kompozičně vystavěná, rozkročená mezi romantickým duchem a striktní klasicistní inspirací. První větu Allegro maestoso pianista nijak nezatěžkal vášnivostí až patosem, které lze slyšet třeba z nahrávky rumunského pianisty Radu Lupu, ale přehledně ji rozehrál, se všemi vrcholy a tušeným dramatem, které bude v následujících větách vrcholit. Krásně odlišil témata – haydnovské i beethovenovské („osudové“ akordy) – a přehledně větu vystavěl. Druhá věta – Andante espressivo – ten proslulý milostný motiv, který je přirovnáván k Wagnerovu Tristanovi, byla něžně zahloubaná, právě zde se posluchačům dostalo oněch nedostižných Bartošových pianissim. V tanečním Scherzu (Allegro energico) popustil interpret uzdu své virtuozitě a 4. větu – Intermezzo. Andante molto – zahrál v tak příkrém kontrastu k předchozímu tanečnímu scherzu, že posluchače doslova lapil a nechal ho v podobě páté věty plout jako řekou v předtuše a předzvěsti očekávaného vrcholu, který přišel ve známém, chytlavém tématu páté věty, aby nijak okázale, ale přesto jistě a promyšleně dovedl Brahmsovu sonátu k jejímu vyvrcholení.

 

3721640016921368708837603940853148024832000o

 

Jako kontrast, ale zároveň propojení a inspirace zazněla v úvodu druhé části Haydnova sonáta č. 33 c moll. Klavírista ji záměrně zařadil na program jako důkaz toho, jak podobně byly Brahmsova a Haydnova skladba vystavěny. Jak v programu sám interpret píše, „obě sonáty mají mnoho společného. Haydn, mistr překvapování, v úvodním Moderatu úplně zastavuje hudební dění ve dvou kadencích, které vedou do ticha – do té doby nevídaná věc. Zatímco první kadence v expozici má až humorně zasněný charakter, při návratu v repríze je spouštěčem dramatu, které vede do beznadějného finále.“ Jan Bartoš se v této skladbě ukázal jako nesmírně pozorný a pokorný interpret, s velikým citem pro styl.

Závěrečné Smetanovy Sny, ten český pandán lisztovských kompozic, uzavřely promyšleně koncepční program večera jako kontrast a současně jako propojení ve své melancholické atmosféře a subjektivním prožívání k Janáčkově skladbě V mlhách. Podobně jako na začátku programu, i nyní byly slyšitelné ony kontrolované emoce i dynamika. Vychutnali jsme si interpretační rozmanitost – Jan Bartoš kontrastně odlišil jednotlivé části a ukázal všechny polohy svého klavírního umění: křehkost a snivost v Zaniklém štěstí, zpěvnost v Útěše, tanečnost a pohrávání si s klávesami V Čechách a V Salóně, majestátnost až bojovnost v části Před hradem… a ve Slavnosti českých venkovanů lehounké trylky, které se v podání tohoto klavíristy nikdy neoposlouchají.

Recitál Jana Bartoše byl výjimečnou událostí, kterou publikum v zaplněném Rudolfinu náležitě ocenilo. Jak svou pozorností a vnímavostí, tak bezprostředním standing ovation po závěrečných taktech.

 

Moravec-10160914391820028459261776022013n

 

Ilustrační foto: archiv umělce

Alena Sojková

Zástupkyně šéfredaktora Týdeníku Rozhlas, publicistka

Hudební publicistikou se zabývá dvacet let. Po studiu psychologie a bohemistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy pracovala v Ústavu pro jazyk český v oddělení historické lexikografie. Tvrdí, že základní profesionální dovednosti si osvojila právě při práci na Staročeském slovníku. Poté několik let působila v časopise Naše rodina, kde se přiučila základům novinařiny. Pedagogickou epizodu prožila na Univerzitě Jana Amose Komenského, kde učila stylistiku, sociální psychologii a psychologii komunikace. Od roku 2010 je redaktorkou Týdeníku Rozhlas, časopisu s širokým kulturním záběrem. Publikuje v Týdeníku Rozhlas, Harmonii, Hudebních rozhledech, Medicíně a umění a na KlasicePlus.  Specializuje se na rozhovory s muzikanty, v poslední době zejména s mladou generací. Myslí si totiž, že je třeba mladé, šikovné a zapálené hudebníky soustavně uvádět do povědomí publika. Klasická hudba je její vášní a potřebuje ji k životu. Zrovna tak ale i rockovou a jazzovou muziku.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.