„Adam Václav Michna z Otradovic byl v Čechách postupně zapomenut, přesto všichni známe jeho ukolébavku ‚Chtíc, aby spal‘, která téměř zlidověla.“

„Deset pěvců zaručilo plný zvuk a barevnost provedení a upoutalo přesností intonace i rytmu, zejména při proplétání jednotlivých hlasů.“

„V první polovině koncertu zaznělo ze sbírky Sacra et litaniae nejrozsáhlejší dílo Missa pro defunctis. Po přestávce následovala Missa I.“

Cyklus koncertů staré hudby pod názvem Bacha na Mozarta v Brně pravidelně realizuje soubor Czech Ensemble Baroque. Pod vedením dirigenta Romana Válka seznamují místní publikum s klasickými díly především barokních autorů. Letos už je to jedenáctá sezóna a za tu dobu si soubor získal své stálé posluchače. Ve středu 16. listopadu se konal koncert v katedrále na Petrově a byl věnován představiteli raného českého baroka, Adamu Václavu Michnovi z Otradovic.

Oproti předešlým projektům to byl večer poněkud subtilní, malé obsazení orchestru i sboru se v rozlehlé katedrále vizuálně poněkud ztrácelo. Dokonce i dvojice konferenciérů, která pravidelně víceméně vtipnými glosami a vzájemným škorpením uvádí celý večer, byla poloviční. Přišel totiž jen Luděk Randár v kostýmu Johanna Sebastiana Bacha, aby večer uvedl. Zdůvodnil to tím, že jeho nevychovaný a nedisciplinovaný partner by narušoval soustředěnou a usebranou atmosféru večera.

Současně představil i osobnost Adama Václava Michny z Otradovic – který žil v 17. století a tvořil pro jezuitský řád, kde byl vychován¨–  jako představitele raného českého baroka a srovnával ho s italským Claudiem Monteverdim. Nikoli v založení opery, ale pro uplatňování renesanční polyfonie a zejména dvojsborové praxe. V Čechách byl Michna postupně zapomenut, přesto všichni známe jeho ukolébavku „Chtíc, aby spal“, která téměř zlidověla.

Večer, který byl poněkud nešťastně naplánován do období konání festivalu Janáček Brno, měl menší návštěvnost než obvykle, a proto se vytvořila mezi posluchači a účinkujícími intimní atmosféra. Stejně jako v sále, tak i před oltářem se vyskytovaly obvyklé tváře, pro které se tyto večery staly rodinným stříbrem. Pět sólistů, první soprán Romana Kružíková, druhý soprán Tereza Válková, alt Lucie Karafiátová, tenor Jakub Kubín a bas Jiří Miroslav Procházka, to jsou pěvci, kteří účinkují ve všech projektech a nemohli tedy ani překvapit, ani zklamat. Podávali standardní a ukázněný výkon a ve sborových částech byli podporováni svými kolegy, uváděnými jako sbor. Ale publikum je už zvyklé, že sólista, nesólista, disciplinovaně se vrací po sólovém vstupu do souboru a zpívá sborové party. A tak se v programu jako sbor opakují stejná jména: první soprán Zuzana Badárová, Romana Kružíková, druhý soprán Yvetta Fendrichová, Tereza Válková, alt Lucie Karafiátová, Lucie Kořínková, tenor Jan Kožnar, Jakub Kubín, bas Václav Kovář a Jiří Miroslav Procházka. Těchto deset pěvců zaručilo plný zvuk a barevnost provedení a upoutalo přesností intonace i rytmu, zejména při proplétání jednotlivých hlasů.

Orchestr se zmenšil ještě více než pěvci, oproti obvyklému velkému obsazení hráli jen dvoje housle, koncertním mistrem byla Elen Machová a druhé housle hrála Eva Kalová. Upoutaly tři violy da gamba, hráli na ně Mélusine Srovnal, Jakub Michl a Michal Raitmajer. Na violon hrál Matyáš Berdych, na theorbu Přemysl Vacek a na varhanní pozitiv Marek Čermák. Dirigentem byl jako vždy Roman Válek, který se také přizpůsobil komornímu provedení a tlumil svoji energii, aby dal vyznít intimnímu provedení.

V první polovině koncertu zaznělo ze sbírky Sacra et litaniae nejrozsáhlejší dílo Missa pro defunctis, tedy requiem, které bylo v programu rozděleno do osmi částí, které ale nekorespondovaly s tím, co bylo zpíváno. Na tuto skutečnost dopředu upozorňoval Luděk Randár, když doporučoval přečíst si text uvedený v programu. Jenže chybička se vloudila a text v programu zcela chyběl, prázdné stránky z něj smutně vykukovaly a posluchač se musel spokojit se svým sluchovým vjemem. A tak přišel o povědomí, že skladba je regulérní requiem s obvyklými částmi, jen poslední je nazvána Ultimo et libitum, kde byla dána volná ruka provozovatelům, jak ozvláštní závěr obsazením orchestru. Zde se ale žádné překvapení nekonalo.

Po přestávce následovala Missa I, členěná opět podle programu do pěti částí a provedená dvojsborovou technikou, podle benátského vzoru. Před každou částí zazněl úvod, deklamovaný tenoristou Janem Kožnarem. Sbory byly vyvážené a polyfonie hlasů se tu mísila s polyfonií hlasových skupin a vložená energie pěvců způsobila, že výsledný zvuk působil hutně a kompaktně.

Na závěr neopomněl během ovací publika Luděk Randár zmínit, že koncertu je přítomen muzikolog Jiří Sehnal, už stařičký pán, který se Michnou z Otradovic léta zabýval. A tak jako přídavek zazněla ještě jedna Michnova skladba, věnovaná tentokrát panu profesoru Sehnalovi. Salve Regina se sopránovým sólem, které krásným kulatým a barevným hlasem zazpívala členka souboru Zuzana Badárová. Srdečná a rodinná atmosféra ještě chvíli po koncertě přetrvávala, než se publikum rozešlo do sychravého listopadového večera a domů.

*******

Foto: Czech Ensemble Baroque