„Závěr to měl být monumentální, ale popravdě řečeno, byl to jen apendix k předešlým projektům.“

„Schulhoffův nihilismus, chaos a chtíč, který spaluje člověka a který režisér Calixto Bieito dovedl ad absurdum, vedl k vnitřnímu odmítnutí díla publikem.“

„Orchestr Státní opery pod taktovkou Jiřího Rožně hrál velmi kompaktně a instrumentálně barevně. Sólisté se vydávali ze všech svých nejlepších sil.“

Festival Janáček Brno 2022, který zahájil 2. listopadu monumentální projekt ze spojených Janáčkových děl Z mrtvého domu a Glagolská mše, ukončila v neděli 20. listopadu opera Plameny Erwina Schulhoffa. Dílo, které mělo premiéru 27. ledna 1932 právě v Brně, se tam po devadesáti letech zase vrátilo. Tentokrát jako inscenace Národního divadla v Praze, kde byla poprvé uvedena 12. června 2022 v rámci mezinárodního kulturního a hudebního projektu Musica non grata, na němž participuje Česká republika a Spolková republika Německo.

Závěr to měl být monumentální, ale popravdě řečeno, byl to jen apendix k předešlým projektům. Nejvíce se nabízelo ho konfrontovat s páteční (18.11.) inscenací Janáčkovy opery Věc Makropulos, kterou přivezl do Brna soubor Velšské národní opery, ale takové párování by Schulhoffovým Plamenům spíše ublížilo. Srovnávat se dá jen idea obou děl, kdy vedle sebe stojí zoufalství z nesmrtelnosti Emilie Marty a postavy Juana. Oba nesmrtelností trpí, ale Emilia Marty má východisko, sama se rozhoduje a sama svůj osud naplní. Schulhoffův Juan není subjektem svého osudu, je hříčkou pudů a představ a ze svého trestu nesmrtelnosti nemá úniku. Chybí zde katarze, očištění hlavní postavy i divákovy duše, která trpí spolu s Juanem… i spolu se sledováním inscenace.

Ale největší rozdíl byl ve zpracování inscenace. Schulhoffovy Plameny se dočkaly mnoha kritických reflexí hned po své premiéře v červnu 2022, proto se budu věnovat jen festivalovému představení. Uvedení na festivalu mělo svůj dobrý důvod a dramaturgicky to byl počin výborný. Vhled do mixování stylů a idejí v období první republiky je nejzajímavější právě na srovnání Janáčkovy a Schulhoffovy hudby. Zatímco Janáček si nekompromisně a cílevědomě hledal svoji cestu, postavenou na folkloru a lidové mluvě, Schulhoff se nechal pohltit směsicí hudebních stylů, které se tehdy prosazovaly v multikulturní společnosti a které spolu soupeřily. Jenže zatímco Schulhoff se dopracoval k nihilismu, Janáček se nikdy nevzdal myšlenky, že „v každém tvoru je jiskra boží“. A právě ten nihilismus, chaos a chtíč, který spaluje člověka a který režisér Calixto Bieito dovedl na scéně ad absurdum, ten vedl k vnitřnímu odmítnutí díla publikem, které bylo jistě zvědavé právě na kus, který se nebáli v Brně před devadesáti léty uvést, i když i tenkrát s rozpačitým výsledkem.

Největší hodnota představení byla jistě v hudbě, orchestr Státní opery, který pod taktovkou Jiřího Rožně hrál velmi kompaktně a instrumentálně barevně. Sólisté se vydávali ze všech svých nejlepších sil. Zejména představitel Juana, ukrajinský tenorista Denys Pivnickij, nešetřil svůj průrazný, žesťově znějící hlas, stejně jako jeho partnerky, zejména norská pěvkyně Tone Kummervold v roli La Morte (Smrt) s hutně znějícím mezzosopránem, ukrajinská sopranistka Victoria Korosunova, která představovala smyslné ženy, včetně Donny Anny, nebo slovenská sopranistka, naturalizovaná v České republice, Tamara Morozová v roli Markétky. Hutným basbarytonem zaujal český pěvec Jan Hnyk v roli Komtura. Ti všichni dali do výkonu své krásné, hutné a znělé hlasy i naplnili přesvědčivě odpudivé a morbidní postavy, modelované režisérem. Je také třeba jim vzdát hold za zvládnutí češtiny, malé odchylky ve výslovnosti či v akcentu byly zanedbatelné. Kdo ví, jestli tohle zpracování odpovídalo autorovu úmyslu, ale pokud jde o mne, chyběla mi právě ta katarze, to, proč se tenhle příběh vlastně vypráví, a byl-li skutečně původní záměr autora morbidnost a nihilismus.

O inscenaci vypovídá i to, že zájem festivalového publika nebyl nijak velký. Asi padesátiprocentní obsazenost sálu a nepříliš nadšené ovace byly poněkud nevděčné vůči účinkujícím, kteří dali do interpretace maximum. A zpracování inscenace režisérem bohužel nepřineslo ani satisfakci autorovi, jehož dílo se poprvé hrálo právě v Brně, i když tehdy na scéně divadla Na hradbách, dnešního Mahenova divadla. Závěr festivalu byl sice dramaturgicky i divácky zajímavý a namístě, ale vrcholem festivalu se inscenace nestala, ten bezkonkurenčně obstarala předešlá Věc Makropulos Velšské národní opery pod vedením brněnského rodáka Tomáše Hanuse.

*******

Foto: M. Olbrzymek