čtvrtek, 24 listopad 2022 15:55

Oslava Skrjabinových stopadesátin s Jonathanem Powellem – velkolepé gesto ve skromném prostředí

Autor:

„Velmi se mi zamlouvá představa, že pro umělce je hodnota skladatelova díla tak vysoká, aby pro něj nevyhnutelně souvisela s úměrnou obětí v ohledu vlastního blahobytu.“

„Klavírista všechny sonáty hrál zpaměti, svůj fyzický fond využíval štědře.“

„Úloha interpretů a umělců obecně je koneckonců i explorační, měli by zvyšovat laťku a ukazovat nám cesty, které jsme si nevysnili.“

 

2022-11-24-J-Powell-1

 

Ke stopadesátému výročí narození Alexandra Skrjabina pořadatelé z Prague Music Performance obratně zajistili pro pražské publikum bezprecedentní koncert. Britský klavírista Jonathan Powell v Kostele svatého Vavřince souborně provedl deset skladatelových klavírních sonát v takové kvalitě, kterou snad ani nebylo možné očekávat.

Přestože Jonathan Powell už v rámci jednoho koncertu hrával kompletní Skrjabinovy sonáty asi před deseti lety, ani v současné době mě nenapadá nikdo, kdo by se kdy pokoušel to samé napodobit. Minimálně v Praze tento program určitě obdoby nemá. Nekončí ale jeho atraktivita na papíře? Nejde o samoúčelnost? Myslím si, že to není až tak důležité – i kdyby snad byla dramaturgie příliš náročná na poslech, hlavní význam je spíš v jakémsi rituálním gestu. Metaforická krev, kterou interpret musí prolít k nastudování a provedení tohoto programu, je jednak tím nejmilejším darem k narozeninám zesnulého skladatele, jednak implicitně svědčí i o důležitosti samotných skladeb. Velmi se mi zamlouvá představa, že pro umělce je hodnota skladatelova díla tak vysoká, aby pro něj nevyhnutelně souvisela s úměrnou obětí v ohledu vlastního blahobytu. A tím spíš v případě Skrjabina, kterého koneckonců máme spojeného i s nějakým tím okultismem.

Možná právě kvůli extrémním nárokům programu jsem si raději netroufal očekávat nic víc než akademické provedení, šetrné v hospodaření s energií, s několika dogmaty a obligátním tabletem na notovém pultě. Moje první koncertní zkušenost s Jonathanem Powellem byla ale překvapivá. Klavírista všechny sonáty hrál zpaměti, svůj fyzický fond využíval štědře. U klavíru se projevoval bezprostředně, hlasitě dýchal a kašlal. Nevyrušovalo mě to, naopak mě to ubezpečilo, že koncert nehodlá jen pasivně odehrát.

První půlka náležela pěti ranějším sonátám v chronologickém sledu. V rané Sonátě č. 1 f moll, op. 6 mě trochu znepokojila velikost sálu ve vztahu k nástroji a uváděným dílům. Samotná povaha „vavřineckého“ Steinwaye se mi zdá Skrjabinově hudbě dobře nakloněna. Má světlý zvuk, nezměkčuje křupavé oktávové basy, soprán je v melodii znělý i nad hustou akordickou sazbou. Zvuk klavíru mi však pořád drnčel v uších, a to nejen ve vysoké dynamické hladině, ale třeba i bas v pianovém úvodu finální věty Sonáty č. 3 fis moll, op. 23. Během půl hodiny jsem si na to zvykl.

 

2022-11-24-J-Powell-3

 

Jonathan Powell má všechny sonáty usazeny v takovém tom ideálním stavu, kdy je má bezpečně v rukou, hudebnímu jazyku rozumí jako mateřskému, a přesto se umí nechat překvapovat vztahy harmonií a akustikou. Čistota jeho hry je obdivuhodná, takovou bychom čekali od profesionálního provedení jedné samostatné sonáty, ne deseti najednou. Dobrý dojem na mě udělaly úplné závěry Třetí a Čtvrté sonáty, zvukově volné, čisté, nekompromisní v tempu. V prvních větách Druhé a Čtvrté sonáty (později i v začátku Desáté) mi chyběla větší vřelost, mystično, pomalejší tempa; při délce programu má ale velkorysejší přístup snad své výhody.

Osobně jsem si užil druhou půlku (obsahovala zbylých pět sonát) víc než první. Powell si vyžádal, aby publikum mezi jednotlivými skladbami netleskalo, asi ve snaze o jejich sjednocení. Skrjabinovy sonáty jsou od Šesté dál mnohými považovány za méně srozumitelné. Některé mám moc rád, u jiných jsem měl obavu, že vůbec nebudu vědět, o co jde. V tomto ohledu samotná dramaturgie zprůzračnila můj poslech – přišlo mi až s podivem, kolik vlastností pozdní sonáty sdílejí i s těmi ranějšími. Po vyslechnutí prvních pěti skladeb v kombinaci s Powellovou přesvědčivou hrou jsem se bezpečně orientoval v motivech a formě i u sonát, které neznám tak dobře (Šestá). Pozoruhodné bylo, jak Powell každé ze sonát přiděloval různé charaktery v prostředcích, které se napříč skladbami objevují opakovaně. Například trylky ve dvouosminových pasážích Šesté sonáty byly úplně chladné, rovné a bez dynamiky, jen aby je mohlo vyrušit náhlé fortissimo. Oproti tomu závěrečný trylek Sonáty č. 7 byl uměleckým zážitkem – i po jeho zdánlivém zastavení se pár tónů ozvalo ještě jakoby samovolně. Tento typ detailů pro mě byl svědectvím o klavíristově nadhledu a znalosti toho, co hraje. Zároveň si tím odpovídám na otázku o samoúčelnosti programu z prvního odstavce: kontext a vztahy mezi více sonátami jsem nakonec považoval jednoznačně za klíčové, ne na obtíž. V Desáté pro mě i přes určité výhrady nakonec zvítězila Powellova svrchovanost nad celkem. Kromě toho je sama o sobě po všech těch předcházejících, disonantních sonátách dobrou odměnou za vyslechnutí celého cyklu.

 

2022-11-24-J-Powell-2

 

Po asi dvou a čtvrt hodinách hudby by už asi posluchač očekával jen ticho. Powell nepůsobil vyčerpaně a přidal ještě čtyři skrjabinovské miniatury: Lístek do památníku Es dur, op. 45 č. 1, Poému Fis dur, op. 32 č. 1, Preludium E dur, op. 15 č. 4 a Poému-malátnou, op. 52 č. 3. Jeden by se mohl domnívat, že má v pohotovostním stavu připravené snad kompletní Skrjabinovo klavírní dílo.

Z koncertu mám mimo jiné dva navzájem se popírající dojmy: na jednu stranu mě napadá, že profese výkonného umělce nejspíš není pro každého – zahrát bezpečně deset Skrjabinových sonát zpaměti určitě dokáže jen málokdo a působí to opravdu daleko lépe než bohem nepolíbení kšeftaři, kteří na podium přitáhnou ambice a každodenní prózu svých osobních životů. Na druhou stranu je tento koncert zdrojem inspirace a poučení i pro nás ostatní. Sám jsem poslední měsíce měl pochyby stran jednoho svého osobního projektu, jestli je vůbec možné ho realizovat. Jonathan Powell mi ukázal, že je teoreticky možné zvládnout nejen jej, ale i daleko náročnější věci. Úloha interpretů a umělců obecně je koneckonců i explorační, měli by zvyšovat laťku a ukazovat nám cesty, které jsme si nevysnili.

 

Foto: Marek Bouda

Zbyněk Pilbauer

Klavírista, učitel

Narodil se v Habřince, ale od dětství žije v Praze. Studoval klavír na Gymnáziu a Hudební škole hl. m. Prahy ve třídě Hany Dvořákové a následně u Martina Kasíka na Hudební a taneční fakultě AMU, kde studoval i hudební kritiku. V rámci programu Erasmus+ měl možnost strávit jeden semestr na Royal Birmingham Conservatoire a mimo školu si rozšířil znalosti na mistrovských kurzech u špičkových umělců (např. Lilya Zilberstein nebo Saleem Ashkar). Ve volném čase nejraději čte literaturu všeho druhu od odborné po poezii, dále se zabývá třeba správou YouTube kanálu Slavic Spoon se zaměřením na českou klavírní literaturu. Pod stejným uživatelským jménem také přispívá do Petrucciho hudební knihovny skeny not od Myslivečka po Schulhoffa.  Nejdražší mu je hudba Franze Schuberta a Josefa Suka.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.