„Straka zlodějka je opera o krásné mladé služebné, která je odsouzena k smrti za krádež stříbrné lžičky. Je sice už po válce, ale platí ještě válečné zákony.“

„Jeviště je podle vzoru alžbětinského divadla rozdělené horizontálně na dvě poschodí a vertikálně na pravou a levou stranu a uprostřed zůstává pátý hrací prostor.“

„ORF Radio-Symphonieorchester Wien pod taktovkou dirigenta Antonina Foglianiho zněl plně a hudba plynula v rychlých tempech bez nejmenšího zaváhání.“

Rekonstrukce operního domu způsobila, že rakouský Theater an der Wien si musel načas najít útočiště v hale E komplexu MuseumsQuartier. Prostředí pro operu nekonvenční, které vyzývá i k nekonvenčním zpracováním. Německý režisér Tobias Kratzer toho využil pro operu Straka zlodějka od Gioacchina Rossiniho, která zde měla premiéru 16. listopadu 2022. Recenze je psána z reprízy, která se hrála v pátek 25. listopadu.

Gioacchino Rossini byl výjimečně plodný skladatel, který má na kontě přes tři sta oper, ale dnes jich na operních jevištích žije jen několik. Vedle ikonického Lazebníka sevillského jsou to například Popelka, Hrabě Ory, Italka v Alžíru či Vilém Tell, ostatní jsou v podstatě neznámé. Nicméně hudba z nich má natolik rossiniovský rukopis, že ji poznáme neomylně. Už proto, že Rossini se nerozpakoval použít melodie, a dokonce i celé árie, a recyklovat je v dalších operách. Vždy jeho hudba perlí, je svižná a uhání v čase, kdy se mají pěvci co držet, a dokonce mají i problém se nadechnout. Přitom je plná komplikovaných ansámblů, které prověřují schopnosti pěvců a které udivují svojí barevností a harmonickou svěžestí. Proto je většina oper zábavná a rozpustilá, ale Rossini je autorem i oper vážných či oper s názvem semiseria, tedy dnešním slovem tragikomedie.

K těm patří právě uváděná Straka zlodějka, o krásné mladé služebné, která je místo očekávané svatby se svým milým, který se vrátil z války, odsouzena k smrti za krádež stříbrné lžičky. Je sice už po válce, ale platí ještě válečné zákony. Libreto, které napsal Giovanni Gherardini, se odehrává v době napoleonských válek v malé francouzské vesnici u Paříže. Režisér Tobias Kratzer ho časově posunul a zasadil do poloviny 20. století, tedy po druhé světové válce. Proč ne, válka jako válka, lidé se chovají pořád stejně.

Opera je dnes málo známá, premiéru měla 31. 5. 1817 v Teatro alla Scala v Miláně a následně se hrála jen jednou v hlavních městech Evropy, včetně Vídně. V Praze měla premiéru v roce 1871 a další česká inscenace byla uvedena až v roce 2009 v Moravském divadle v Olomouci. Nyní ji tedy mohlo opět vidět a slyšet obecenstvo ve Vídni, samozřejmě už docela jiné než před víc než sto léty.

Scénografem i kostymérem byl Rainer Sellmaier. Jeviště je podle vzoru alžbětinského divadla rozdělené horizontálně na dvě poschodí a vertikálně na pravou a levou stranu a uprostřed zůstává pátý hrací prostor. V prvním dějství je vpravo kuchyně, jak ji známe z padesátých let, chudě zařízená, pár skříněk, sporák, stůl. Nad ní je půda, kde paní Lucia (mezzosoprán) věší prádlo. Je v domácích šatech, zástěře, trepkách. Na druhé straně je nahoře půda s otýpkami slámy, která slouží jako hnízdečko lásky i jako úkryt pro puberťáka, kterému říkají Pippo. Kluk, holka – kdo ví, je to kalhotková role pro kontraalt. V přízemí se usídlilo cembalo, na které hraje Robert Lillinger recitativy a má tak přímý kontakt se zpěváky. Centrální část jeviště je vykryta velkými posuvnými vraty do statku, do kterých vjíždí postupně sedlák Fabrizio Vingradito (bas) s traktorem, starosta Gottardo (bas) s naleštěnou limuzínou, pošťák na kole. Prostor se postupně uzavírá a otevírá spouštěným promítacím plátnem, na které je zpočátku promítán let nad poli a vesnicí až na věž zvonice, kde se divák ocitne nad stračím hnízdem s uloupenými poklady. Později se díváme na jednající osoby z „ptačí perspektivy“, tedy spíše stračí.

Operu zahajuje virbl na buben, následuje úderná a pochodová předehra, která se někdy hraje samostatně koncertně. Do předehry vpadá voják s puškou, vystraší selku, převléká se do zde ukradeného šatstva a vpadá soldateska, rabující v kuchyni. Sedlák se selkou mají oči pro pláč, radost jim udělá až syn Giannetto (tenor), vracející se z války. Méně je těší, že se vítá se služebnou Ninettou (soprán) a oba dávají kategoricky vědět, že se chtějí brát. Vesnická slavnost s nepostradatelným sborem – Arnold Schoenberg Chor – je narušena otcem Ninetty, Fernandem Villabellou (basbaryton), který je dezertér a bez peněz. Dává dceři jedinou vzácnost, kterou má, stříbrnou lžičku a vidličku, aby je prodala. Podomní obchodník Isacco (tenor) je koupí a zapamatuje si monogram, FV. Což nikomu nepomůže, protože ztracená lžička má monogram stejný. Ninetta čistí stříbrné příbory a paní přitom zjistí, že chybí lžička. Ninetta je obviněna a dána do vězení. Starosta se snaží využít její situace, ale ona ho odmítá, čímž si uškodila.

Ve druhém jednání se přízemí levé strany proměnilo na vězení pro Ninettu a cembalo se přesunulo na druhou stranu. Centrální prostor je vyhrazen pro soud, ze kterého je udělána monstrózní scéna. Celá opera je zatěžkána hutnou a stále běžící Rossiniho hudbou, která se občas zastaví a překvapí melodickými plochami, které jsou hrány da capo a natahují děj i inscenaci. Milostné duety Ninetty a Giannetta nemají konce, stejně jako vypjaté a emočně expresivní výstupy otce Fernanda, který se snaží zachránit dceru před smrtí, touhou i odmítnutím běsnící starosta Gottardo i mohutné sbory. Odsouzená Ninetta se najednou zastaví a zpívá dojemnou a krásnou modlitbu, než ji odvedou. Zdrcená selka Lucia, která s sebou pořád nosí kufřík s příbory, se najednou pohrouží do sebe a po dramatické sebezpytné árii z kufříku všechno vysype, příbory přece nestojí za lidský život. Druhé jednání je dramatickou a tragickou částí opery, přesto si režisér občas dovolil malý špílec, který situaci odlehčil. Jsou to gagy hodné Chaplinových filmů, kde občas někdo padá, něco nevyjde, starostovi se uvaří auto, straka, kterou občas někdo zahlédne a zahání ji, dokonce po ní střílí, což vyvolá paniku, že už zastřelili Ninettu. Postřelená je ale jen straka, která padá z provaziště, a Ninetta se jí něžně ujímá. Ale straka oživne a zase se rozletí do volného prostoru a divák letí s ní. Letí tentokrát nad osvětlenou Vídní, krouží nad areálem MuseumsQuatier, vletí dovnitř a hledá opět, co by mohla ukrást. Vyhlédla si ve vitríně krásné malé sousoší, jehož obrázek končí celou operu.

Představení je neúměrně dlouhé, čtyři hodiny, včetně přestávky, ale dá se to vydržet právě díky perlivé a dopředu běžící hudbě, díky vtipné režii, a především díky skvělým výkonům všech protagonistů. Ninettou byla gruzínská dramatická koloraturní pěvkyně Nino Machaidze, s plným, tmavým sopránem, znělými hloubkami a vylehčenými koloraturami. Její milý Giannetto byl krásný, urostlý mladík s pevně znějícím tenorem, schopným i měkkých pian. Zpíval ho ruský tenorista Maxim Mironov, který rossiniovské postavy zpívá po celém světě. Jeho otcem, sedlákem Fabriziem Vingraditem, byl Fabio Capitanucci, s pevným basem, i když menší úlohou. Jeho ženou Lucií byla Marina de Liso, se znělým mezzosopránem, který opravdově uplatnila až v závěrečné árii. Otcem Ninetty, Fernandem Villabellou, byl Paolo Bordogna. Jeho výkon byl z mužských postav nejvíc oceněn publikem, jak pro široký a barevný basbaryton, tak pro věrohodný a niterný herecký projev. Poslední z barytonových rolí byla postava starosty Gottarda, Nahuel Di Pierro z něho udělal padoušského démona a viditelně si roli užíval. I jeho baryton zněl pevně a sytě, i když byl poněkud lehčí než baryton otce Fernanda. Menší rolí byl podomní obchodník Isacco, Riccardo Botta ho obdařil znělým tenorem a vymodeloval pěknou charakterní postavičku. Neméně kvalitní postavu přinesla chorvatská mezzosopranistka Diana Haller v roli Pippa, prožila si figurku autistického, ale dobrosrdečného puberťáka, kterého nikdo nebere vážně, ale který díky svému pozorovacímu talentu rozluští záhadu ztracených věcí a najde hnízdo straky, která je vlastně titulní postavou celé opery.

ORF Radio-Symphonieorchester Wien pod taktovkou dirigenta Antonina Foglianiho zněl plně a hudba plynula v rychlých tempech bez nejmenšího zaváhání. Intonační jistota a instrumentální barevnost povznášela a jednotlivá sóla (horna, klarinet, flétna…) byla čistá a bezpečně korespondovala se zpěváky. Plně a zvučně zněly i vstupy Arnold Schoenberg Choru, vedeného sbormistrem Erwinem Ortnerem, který si s chutí zahrál vesnickou chasu či neúprosné vojáky. Čtyřhodinová opera by jistě snesla nějaké škrty, ale té perlivé a bublající rossiniovské hudby by bylo škoda. Diváci si ještě rádi užili osvětlenou předvánoční Vídeň, i když bylo už před půlnocí, v areálu MuseumQuartier to žilo naplno, stejně jako kolem majestátní sochy Marie Terezie v parku.

Foto: Monika Rittershaus