„Tiché, střídmé skladby Mortona Feldmana manipulují s nejzákladnějšími aspekty lidské existence – tlukotem srdce a dechem, plynutím času…“

„Těm, kteří znají Feldmanův obecný styl, se může zdát, že skladba Patterns in a Chromatic Field je neobvykle rušná.“

„Navzdory své délce nevyžaduje dílo mnoho snahy, abychom se jím nechali okouzlit, musíme však učinit počáteční krok a vložit svou důvěru a soustředění do Feldmanovy jedinečné citlivosti.“

Mimořádný zážitek se v předvánoční pondělí 19. prosince naskytl těm, kdo si nenechali ujít provedení skladby Patterns in a Chromatic Field newyorského avantgardisty Mortona Feldmana. Ve funkcionalistické vile Tugendhat měla kompozice brněnskou premiéru, a to v interpretaci dvou významných hudebníků a členů Ostravské bandy.

Prvním z nich je klavírista Miroslav Beinhauer, který jako jediný na světě dokáže hrát na unikátní šestinotónové harmonium Aloise Háby. Jeho zájem o tento nástroj začal v roce 2018 premiérou Hábovy šestinotónové opery Přijď království Tvé, pokračoval premiérovým nastudováním a nahráním jediného sólového opusu pro tento nástroj – Šesti skladeb pro šestinotónové harmonium, op. 37. Od té doby vzniká nový repertoár pro šestinotónové harmonium – v roce 2021 bylo v premiérách uvedeno devět nových skladeb od skladatelů jako například Klaus Lang, Marc Sabat, Georg Friedrich Haas a Arash Yazdani. Druhým účinkujícím je violoncellista Matthias Lorenz, který se ještě před započetím studia rozhodl zaměřit na soudobou hudbu, a ačkoliv nebylo možné její interpretaci studovat jako hlavní obor, mohl se jí dostatečně věnovat díky poměrně benevolentně nastavenému studijnímu programu. Lorenz se dále zajímá o muzikologii, kterou pokládá za důležitou oporu své interpretační činnosti. Po dokončení studií se stal violoncellistou na volné noze a věnuje se především provozování soudobé hudby.

Tiché, střídmé skladby Mortona Feldmana manipulují s nejzákladnějšími aspekty lidské existence – tlukotem srdce a dechem, prostředím, opakováním, plynutím času, a to s neskutečnou šíří a jemností. Feldman, silně ovlivněný hudební teorií a osobním povzbuzením Johna Cage, předstihl svého učitele v úspěšném potírání teoretické strnulosti oblíbené mezi mnoha skladateli 20. století. Zatímco Cageova hudba se stále mohla vyhýbat estetice ve prospěch ideologické polemiky, Feldmanovi vždy záleželo na tom, aby jeho skladby hovořily samy za sebe, a to bez jakékoliv mimohudební domýšlivosti. Feldmanova hudba, kterou nikterak neovlivnily kompoziční systémy serialistů nebo minimalistů, stejně jako tradiční stupnice, ladění a formy, je hluboce emocionální a zároveň je protikladem dramatičnosti. Nespoléhá se na žádné tropy, aby zažehla vzdálené končiny našich vnitřních světů.

Těm, kteří znají Feldmanův obecný styl, se může zdát, že skladba Patterns in a Chromatic Field z roku 1981 je neobvykle rušná. Skladatel je známý především svým zájmem o zamlžení tónů, které vydrží po úderu – v některých skladbách visí ve vzduchu až do úplného doznění –, a také používáním náhodných operací v rámci stanovených parametrů. Patterns jsou relativně rytmické a téměř plně notované, přesto však vtiskují to, co Feldman nazýval svou kompoziční podřízeností čistému zvuku. Ztlumené nástroje splétají síť proplétajících se figur, tišší části nechávají do svého hudebního prostředí pronikat ambientní šum okolního světa.

Patterns jsou vedeny komunikací, která se rozvíjí mezi dvěma nositeli díla – klavírem a violoncellem. Skladba začíná dojmem, jako bychom byli vrženi do děje něčeho probíhajícího. Jako bychom slyšeli tlumené zvuky hádajícího se páru ve vedlejší místnosti. Violoncello skřípe ve smyčkách, zatímco klavír trousí klastry podél spektra výšek tónů a rázem staccatem přechází do ticha. Následné rytmické úseky připomínají kadence Morseovy abecedy, nástroje ve svých průsečících a vynechávkách usilují o jednotnost. Tímto způsobem, ačkoli skladba přechází z jednoho hudebního motivu do druhého bez povšimnutí, její postup nikdy nepůsobí bezúčelně. Jediný předvídatelný pohyb spočívá ve vytváření kontrastů, čímž vzniká prostor spíše v setkání protipólů než v logice linearity.

Feldmanova hudba byla v minulosti hudebními kritiky označována za nudnou. I ta nejskromnější cvičení z jeho teorií mohou vyžadovat skutečně velké posluchačské úsilí a skrze svou atonální, meditativní zář vyvolávají novou úroveň vědomí. Navzdory své osmdesátiminutové délce nevyžaduje dílo mnoho snahy, abychom se jím nechali okouzlit, musíme však učinit počáteční krok a vložit svou důvěru a soustředění do Feldmanovy jedinečné citlivosti, jeho momenty krystalické krásy jsou pak už velmi snadno patrné. Skladba si udržuje pozornost posluchače, ale zároveň plně realizuje Feldmanův cíl oddělit výšky tónů od sebe navzájem. Husté zvukové uzly v klavírním partu, skryté v mollových sekundách a zvětšených kvartách, nikdy nepůsobí disonantně nebo drásavě – jsou zcela vyňaty ze hry funkční harmonie.

Lorenzova podmanivá violoncellová hra působila proti jakémukoli přetrvávajícímu náznaku akademické sterility Feldmanovy kompozice, pronikala hluboko do mysli svými vzdušnými, dlouho znějícími tóny. Beinhauerovi se mezitím dařilo udržet kontrolu nad klavírem i při těch nejjemnějších hlasitostních nuancích a souhra hudebníků byla dokonale soustředěná.

Důkazem toho, že se jedná – i vzhledem ke své délce – o posluchačsky skutečně náročnou skladbu, která vyžaduje jistou hudební erudici, byla poněkud rozpačitá reakce publika. Až na výjimky, které zaujaly postoj buďto soustředěný, až analyticky působící, anebo zcela uvolněný, meditační, se našli i na pohled nepřipravení jedinci, kteří skladbu, potažmo jméno Mortona Feldmana slyšeli možná úplně poprvé, a tak dílo nepřijali s úplným pochopením. Pro příznivce avantgardní hudby 20. století se však jednalo o skutečně unikátní večer, v nevšedním prostředí, které dokreslovalo už tak speciální atmosféru.

Foto: ICL Brno (Facebook), ilustrační – Vila Tugendhat (Facebook) a Atrium na Žižkově (Facebook), Wikipedie (Rob Bogaerts / Anefo – licence: CC0)