„Svou programovou skladbou se koncert záměrně vymkl z nápodoby letité tradice novoročního koncertu vídeňských filharmoniků. Jména rodiny Straussových na letošním programu nefigurovala, nicméně i takto se zde objevily skladby přístupné širšímu okruhu posluchačů a s nimi i renomovaní sólisté – Alžběta Poláčková a Josef Moravec.“

„V předehře k poslední opeře Gioacchina Rossiniho Vilém Tell dirigent dobře odlišil charakter jednotlivých částí počínaje melodií sólového violoncella přes dramatickou bouři a uklidňující pastorale až k rychlému pochodu, v němž se výrazně uplatňují fanfáry žesťů. Dirigent tuto nástrojovou skupinu tentokrát umístil na pravou stranu pódia před obří zrcadla, což pak umocnilo i celkový vizuální dojem z této efektní kompozice.“

„I v nepříznivých akustických podmínkách se orchestru pod taktovkou svého šéfdirigenta  v Ravelově Boleru podařilo vytvořit dojem stále gradující dynamiky a udržet potřebné napětí. Skladba a její provedení byly  po zásluze oceněny mohutným aplausem.“

Již tradičně poslední den v roce připravila Plzeňská filharmonie se svým šéfdirigentem Chuheiem Iwasakim odpolední silvestrovský koncert. Podobně jako všechny předchozí se odehrával ve velkém sále Měšťanské besedy a svým programem přilákal nebývalý počet posluchačů. 

Podobně jako řada jiných měst i Plzeň stran reprezentačních budov v městském centru stále těží z tradice Rakousko-uherské monarchie. K takovým stánkům umění patří i secesní Měšťanská beseda, která s protilehlou konzervatoří tvoří jakousi hudebně znějící pěší zónu, dnes jen zdánlivě připomínající dřívější rušné městské korzo. Oslavit Silvestr hudbou právě v těchto prostorách znamená pro Plzeňany zavedený rituál.

Svou programovou skladbou se koncert záměrně vymkl z nápodoby letité tradice novoročního koncertu vídeňských filharmoniků. Jména rodiny Straussových na letošním programu nefigurovala, nicméně i takto se zde objevily skladby přístupné širšímu okruhu posluchačů a s nimi i renomovaní sólisté – Alžběta Poláčková a Josef Moravec.

Po obligátních zdravicích představitelů města, jichž se účastnil i bývalý primátor a nynější ministr kultury Mgr. Martin Baxa, zazněla první ze dvou Rumunských rapsodií George Enesca. Skladatel narozený v Moldávii v ní ještě jako devatenáctiletý spojuje pozdně romantické postupy s folklorními prvky této severní části Balkánu. Šéfdirigent Chuhei Iwasaki dobře zvýraznil její kontrastní části a svým temperamentním projevem ji dovedl k efektnímu závěru.

V provedení sólistů pražského Národního divadla  Alžběty Poláčkové a Josefa Moravce zazněl duet Lízy a Su-Čonga z 2. dějství Lehárovy operety Země úsměvů „Wer har die Liebe uns ins Herz geschenkt?“ Škoda, že J. Moravec jako výtečný představitel operetních milovnických rolí tentokrát zpíval svůj part z not, výstup tak zbytečně ztratil na lehkosti a nonšalanci Lehárových melodií a obsahu tohoto svého druhu výjimečného operetního díla.

První půli programu dále zaplnila hudba Antonína Dvořáka. Naše přední sopranistka přednesla árii Rusalky z 1. dějství stejnojmenné opery „Měsíčku na nebi hlubokém“, v níž i přes místy rušivé tremolo dobře dostála tradici. Posluchači mohli ocenit její procítěný projev i jistotu výšek. O svých výtečných kvalitách lyrického tenoristy posléze přesvědčil J. Moravec árií Prince z 1. dějství „Vidino divná, přesladká“.

Po přestávce zazněla oblíbená předehra k poslední opeře Gioacchina Rossiniho Vilém Tell. Dirigent dobře odlišil charakter jednotlivých částí počínaje melodií sólového violoncella přes dramatickou bouři a uklidňující pastorale až k rychlému pochodu, v němž se výrazně uplatňují fanfáry žesťů. Dirigent tuto nástrojovou skupinu tentokrát umístil na pravou stranu pódia před obří zrcadla, což pak umocnilo celkový dojem z této efektní kompozice.

Hudbu italského skladatele, jehož životní pouť se uzavřela v Paříži, posléze vystřídala hudba jiného Itala, o mnoho let později tvořícího Giacoma Pucciniho. V působivém podání A. Poláčkové zazněla árie Mimi z 1. dějství opery La Bohème „Si, mi chiamano Mimi“, J. Moravec posléze posluchače potěšil populární árií Calafa „Nessun dorma“ ze skladatelovy poslední a jím nedokončené opery Turandot.

Ravelovo Bolero je prověrkou především dechové sekce a bicích nástrojů. Lze s potěšením konstatovat, že všichni hráči se ve svým sólech dobře osvědčili. I v nepříznivých akustických podmínkách se orchestru pod taktovkou svého šéfdirigenta podařilo vytvořit dojem stále gradující dynamiky a udržet potřebné napětí. Skladba a její provedení byly po zásluze oceněny mohutným aplausem. Škoda jen, že k představení jednotlivých sólistů nedošlo bezprostředně po jejím ukončení.

Na závěr koncertu nemohla chybět hudba Giuseppe  Verdiho. S jeho přípitkovou árií z opery La traviata „Libiamo ne´ lieti calici“ se v doprovodu orchestru s plzeňským publikem rozloučili oba výše uvedení pražští hosté. Na samém závěru se však reminiscence na Vídeň přece jen dostavila, a to v podobě Pochodu Radetzkého Josefa Strausse – otce.

Pro návštěvníky koncertu byl již připraven bulletin 43. ročníku festivalu Smetanovské dny, který proběhne ve dnech 2. března – 6. dubna tohoto roku.

Foto: Radek Sieber