„Je obdivuhodné, jakým způsobem se Avdeeva zvládne popasovat s výzvou. Jak se bez známky únavy a s přehledem pouští do dalších a dalších taktů rozsáhlé skladby.“

„Nasvícení sálu příjemně korespondovalo s tokem hudby. Na strop byla ovšem použita točící ornamentální světla, což už možná stálo za hranou vkusného pojetí.“

„Pražské publikum bezesporu zažilo jeden ze skutečně nevšedních koncertů, který lze zařadit mezi dramaturgicky nejodvážnější a zároveň nejzajímavější z celé sezóny.“

Ve středeční podvečer patřila Smetanova síň Obecního domu orchestru FOK pod taktovkou Andreje Borejka. Orchestr doplnila skvělá klavíristka Yulianna Avdeeva. Tajuplně nazvaný koncert lákal při bližším pohledu zejména svým zaměřením na pozdně romantická a modernistická díla 20. století. Za nejpřitažlivější kousky se dají na první pohled označit Prokofjevův Druhý klavírní koncert a kompletní provedení Skrjabinovy Páté symfonie Prométheus. Tragicky příjemným objevem se však stala i Karłowiczova symfonická báseň. Velmi dobrého provedení se dočkalo také Kabeláčovo Mysterium času.

Tematické koncerty nebývají v dramaturgiích orchestrů žádnou výjimkou, a tak koncert už v názvu odkazující se na hudbu s příběhem, což samo o sobě může koketovat s lehkým klišé, nemusí na první pohled vzbuzovat zvýšenou pozornost. Když ale stejný plakát avizuje přítomnost dirigenta Andreje Borejka a zároveň dává na vědomí, že se někdo pouští do druhého Prokofjevova klavírního koncertu, a tím někým je Yulianna Avdeeva, očekávání nevšedního, především pak kvalitního hudebního zážitku je na místě. Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK, do jehož abonentní řady koncert patřil, nakonec i potvrdil, že hudba tajuplných příběhů byla vlastně vskutku dobrým nápadem.

Večer koncipovaný tradičně se sólovým koncertem v první polovině a dalším symfonickým programem v polovině druhé tentokrát postrádal dílo klasické či romantické éry. Těžko soudit, zda jej postrádali i posluchači. Čeho jim ovšem nebylo dopřáno z konzervativnějšího repertoáru, toho jim bylo přidáno z okruhu zřídka uváděných moderních děl. Příkladem budiž hned první uvedená skladba večera, symfonická báseň Smutný příběh op. 13, jejímž autorem je Mieczysław Karłowicz, skladatel působící v Polsku na přelomu 19. a 20. století. Autorova slova o člověku, který je v průběhu skladby přepadán depresivními myšlenkami, bilancuje svůj život, vrací se mu však i příjemné vzpomínky, ale přesto nakonec spáchá sebevraždu, se hudebníkům podařilo věrně naplnit.

Skladba protkaná několika charakteristickými motivy je zahájena nižšími smyčci společně s kontrafagotem, přičemž za zvuku akordů skutečně nevěstících nic dobrého. Nedlouho poté představí motiv sebevraždy sekce dřevěných dechových nástrojů. Té je v průběhu skladby prostor svěřen ještě několikrát a jeho momentální provedení mělo postupnou pročišťující se tendenci. Po čase motivické a harmonické práce přichází zlom v podobě optimisticky laděné části, kdy se orchestr otevřel a krásně rozezněl, zakrátko však byli posluchači vtaženi zpět mezi neveselé myšlenky a nakonec se stali svědky okamžiku výstřelu a vyhasnutí života nešťastného člověka. Smutné, přesto zajímavé a krásné dílo se dočkalo reprezentativního provedení na pražské půdě, kde se jednalo možná i o novodobou premiéru.

Pódium následně patřilo především klavíristce Yulianně Avdeevě, původem ruské umělkyni světového renomé. S orchestrem provedla Koncert pro klavír a orchestr č. 2 g moll op. 16 svého o století staršího krajana Sergeje Prokofjeva. Romantickým vstupem do díla nastolila v sále odlišnou atmosféru. Možná také napjatou, ale nikoliv pesimistickou, jako tomu bylo doposud. Posluchači naslouchali, jak interpretka citlivě rozezpívává nástroj, a nechali se unášet vstříc dramatizujícímu se vývoji skladby. První věta vedle lyrického tématu vyniká rozsáhlou kadencí. Ta podobně jako zbytek díla využívá vedle jiného disonancí, ať už v mnohohlasých postupech a akordech či ve stupnicovitých a akordických bězích napříč klávesnicí. Je více než obdivuhodné, jakým způsobem se Avdeeva zvládne popasovat s takovou výzvou a jak se bez známky únavy a s přehledem pouští do dalších a dalších taktů rozsáhlé skladby. Výtečně se povedl žesťové sekci dramatický návrat na scénu po kadenci.

Druhá, krátká a svižná věta dala změnou charakteru posluchačům trochu času na odpočinek. Následujícím intermezzem se hudebníci dostali k rychlejší a dramatičtější větě závěrečné. Ta se nejvíce nesla ve znamení čistého obdivu schopností sólistky, kterou mimo jiné v rámci čtvrté věty čekala další kadence, protože detailně vnímat intenzivní tok převážně bouřlivé hudby zvládli jen ti nejvytrvalejší. Dlouho trvající potlesk odrážel nadšení publika. Radost ze senzačního výkonu klavíristky, která jako přídavek poté uvedla tichou, meditativní bagatelu ukrajinského skladatele Valentina Silvestrova.

Meditativní atmosféra následovala také po přestávce. Mysterium času je jednou z nejčastěji uváděných symfonických skladeb Miloslava Kabeláče, českého autora 20. století. Passacaglia pro velký orchestr s opusovým číslem 31 svou mystičnost podtrhává už samotným pojetím hudební formy, které je možné chápat jako vyvíjející se hudební myšlenku nad ostinátním a nijak nezastavitelným tokem času. Barva orchestrálního zvuku byla krásně kompaktní, úvodní sóla dřevěných dechových nástrojů a houslí intonačně průzračná, klidná a skvěle se doplňující. Navzájem i se zbytkem orchestru. Dirigentu Borejkovi se podařilo kontrolovat přiměřený vývoj tempa i dynamiky, a tak bylo dramatičtějšího středního dílu dosaženo postupně. Ovšem, také zde došlo k postupné gradaci. Orchestr se těšil precizní souhře i dynamickému rozsahu. Závěr díla postupně odkráčel do ticha.

Ukončení večera patřilo páté symfonii Alexandra Skrjabina nazvané Prométheus: Báseň ohně. Dílo rozsahem i programem blížící se spíš symfonické básni, pochází z etapy autorovy tvorby, kdy již opustil vrcholně romantický styl kompozice a věnoval se novým trendům. Jedním z nich bylo významné zastoupení klavíru v symfonickém orchestru, přítomnost rozmanitých perkusí, ale i varhan a sboru. Pro tuto příležitost nastoupil Pražský filharmonický sbor vedený sbormistrem Lukášem Kozubíkem. Nezvyklou, na svou dobu v podstatě průkopnickou myšlenkou je ale obsazení Skrjabinem vymyšlené “světelné klávesnice”. Její skutečný význam si můžeme dnes už jen domýšlet. Její pojetí ovšem bývá spojováno s autorovým systematickým přiřazováním barev jednotlivým tónům či tóninám, a sál proto bývá nasvícen barevnými světly podle aktuálního partu světelné klávesnice.

Hudba sama má charakter více či méně disonantních souzvuků, barev a textur s vynořujícími se a zanořujícími se motivy. Kýženého zážitku pro více smyslů tak může být dost dobře dosaženo různými způsoby. Například zahalením sálu do různých kombinací barev. Světelný design ve Smetanově síni vytvořil pro tuto událost Lukáš Dřevjaný. Nasvícení varhan, stěn i sloupů v sále příjemně korespondovalo s tokem hudby. Na strop byla ovšem použita různě se měnící a točící ornamentální světla, což už možná stálo za hranou vkusného pojetí díla. Pohyblivé prvky zbytečně odváděly pozornost a působily dojmem, jako kdyby se sál ponořil kamsi pod hladinu moře (kde by Prométheus coby nositel ohně nejspíš pohořel), případně do sálu vnášely prvky typické spíše pro pozdní hodiny na plese nebo koncertě popové kapely.

Samotné rozhodnutí a následná realizace kompletně obsazeného Prométhea však zaslouží uznání a poděkování všem zúčastněným, neboť do programu by mohlo být zařazeno i jakékoliv jiné dílo, jehož příprava by představovala mnohem menší úsilí. Pražské publikum bezesporu zažilo jeden ze skutečně nevšedních koncertů, který lze zařadit mezi dramaturgicky nejodvážnější a zároveň nejzajímavější z celé sezóny.

*******

Foto: Petr Dyrc