„Dirigent Michael Schønwandt se v Brně představil již několikrát. Jeho úsporná, sevřená gesta, přesné nástupy a sugestivní výraz podněcovaly hudebníky ke kompaktnímu, barevnému a hutnému zvuku.“

„Druhou skladbu Hanse Abrahamsena Let me tell you přednesla sopranistka Nicole Chevalier. Byla vynikající, dala partu emoční sílu a jímavou barvu svého silného hlasu, který dokázala usměrnit a dát do služeb impresionistickému výrazu.“

„Symfonie č.5 Es dur op.82 finského postromantického skladatele Jeana Sibelia nesla v hornách bezchybně slavné labutí téma, které rezonovalo spolu s ostatními žesti, mělo obrovský tah a hutnou barevnost instrumentace a strhávalo napětím.“

Na prvním koncertě po Novém roce se na programu Filharmonie Brno objevila díla autorů ze severských zemí. Výběr ze suit Peer Gynt od norského skladatele Edvarda Griega, dílo současného dánského skladatele Hanse Abrahamsena Let me tell you, ve kterém vystoupila americká sopranistka Nicole Chevalier, a Symfonie č. 5 finského skladatele Jeana Sibelia. Večer řídil dánský dirigent Michael Schønwand. Recenzována je repríza, která se odehrála v sále Janáčkova divadla dne 13. ledna 2023.

Dirigent Michael Schønwandt se narodil v roce 1953 v Kodani. Za sebou má kariéru hudebního ředitele v Kodani a působil rovněž i v Nizozemí, Berlíně, Bruselu, Stuttgartu či Belgii. V Brně se představil zatím jen roku 2020. Od samého počátku koncertu bylo znát, že orchestr s dirigentem pracuje rád a že si s ním hudebníci rozumí. Úsporná, sevřená gesta, přesné nástupy a sugestivní výraz podněcovaly hudebníky ke kompaktnímu, barevnému a hutnému zvuku. Výsledkem byly nekonečné gradující plochy naplněné emočním výrazem.

Jako první zazněl výběr ze suit č.1 op.46 a č.2. op.55 s názvem Peer Gynt. Sladká melodie v první části Jitřní nálada přešla v pomalu gradující napětí druhé části Aasina smrt. Radostná pizzicata líčila Tanec Anitry a strašidelné accellerando přeneslo posluchače do Sluje krále hor ve čtvrté části. Závěrem zazněla Solvejžina píseň (Andante – Allegretto tranquillamente), kterou přednesla americká zpěvačka Nicole Chevalier. Její pevný a rovný soprán se nesl bezproblémově s dobrou a srozumitelnou německou výslovností.

Druhá skladba Hanse Abrahamsena Let me tell you pochází z roku 2013. Je to vyprávění Ofélie, přičemž její repliky z dramatu jsou sestavené tak, že tvoří psychologický obraz postavy. Tři části jsou sestavené z jednotlivých písní. První část Let me tell you how it was (Já vám povím, jak to bylo), začíná harfou a provázejí ji kapky, zatímco zpěv je dramatický. Druhá část O but memory is not one, but many (Ó místo jedné je pamětí mnoho) podkresluje tremolo houslí a zpěv se zde pohybuje na jednom tónu, zatímco orchestr vytváří dramatické zvuky lesa. Třetí část There was a time, I remember (Byl čas, já ho pamatuji) je část tajuplná a zvukomalebná, přičemž zde zpěvačka skvěle zvládala dramatické intervalové disonanční skoky. Druhá část Let me tell you how it is (Já vám povím, jak to je) je pomalá impresionistická zvukomalba s vypjatým sopránovým sólem, další Now I do not mind (Nesejde na tom) přináší v orchestru forte žestí s ostrou flétnou a picolou i s disonancemi. V poslední, třetí části zahajuje I know you are there (Vím, že jste tady), tajuplným větrem a padajícími kapkami a plynule přechází do poslední části I will go out now (Takže teď půjdu ven), ve které hlas i orchestr v napětí pianissima sestupuje na dechu a pomaloučku dodýchává až do konce. Působivé a silné. Také posluchači sledovali výkon zpěvačky bez dechu. Byla vynikající, dala partu emoční sílu a jímavou barvu svého silného hlasu, který dokázala usměrnit a dát do služeb impresionistickému výrazu.

Po přestávce ještě zazněla Symfonie č.5 Es dur op.82 finského postromantického skladatele Jeana Sibelia, dílo z roku 1915. První věta Tempo molto moderato začíná z piana hornovou fanfárou, kde poněkud selhalo první nasazení, ale okamžitě se zvuk zkonsolidoval do barevného souzvuku. Postupně se přidávaly další nástroje a věta rostla v accelerandu. Nad hudební hmotou zářily trubky (Ondřej Jurčeka), s jistotou se prosazovala i sólová horna (Nicolas Perez) a vše vyvrcholilo ve fortissimu. Druhá věta Andante mosso, quasi allegretto je v chorálním duchu s hobojovým sólem (Catherine Zatloukalová), který se náhle změnil v taneční ráz. Ve finále poslední část Allegretto molto měla široký záběr a tah smyčců (Marie Petříková), nad kterými nesly horny bezchybně slavné labutí téma, které rezonovalo spolu s ostatními žesti a vyvrcholilo v napětí do závěru, který překvapil šesti odseknutými závěrečnými akordy. Dílo mělo obrovský tah a hutnou barevnost instrumentace a strhávalo napětím. Publikum dokázalo výkon orchestru i dirigenta ocenit a odměňovalo je nadšenými ovacemi.

*******

Foto: Jan Prokopius