„V Metropolitní opeře byla Fedora poprvé uvedena 5. prosince 1906 s Linou Cavalieri a Enricem Carusem v hlavních rolích.“

„Obsazení jistě dominovala bulharská sopranistka Sonya Yoncheva, které Fedořin part nečinil žádné potíže (ostatně není až tak náročný ve srovnání s rolemi v jiných veristických operách) a byla přesvědčivá i po herecké stránce.“

„Rosa Feola zaujala svým zvonivým sopránem i hereckým pojetím bezstarostné Olgy a výborně si vedl i barytonista Lucas Meachem v roli de Siriexe.“

V sobotu 14. ledna měli operní fanoušci na celém světě jedinečnou možnost v rámci přenosů The MET: Live in HD vidět veristickou operu Umberta Giordana Fedora. Měla premiéru 17. listopadu 1898 v Teatro Lirico v Miláně a Giordano ji napsal dva roky po Andreovi Chénierovi. Přestože v letech 1888/1929 napsal celkem třináct oper, na jevištích se nejčastěji uvádějí jako jeho nejúspěšnější opery právě jen Fedora a Andrea Chénier. Jestliže druhá jmenovaná prošla v posledních letech řadou našich operních scén, Fedoře jsou tuzemská divadla mnoho dlužná. Přitom se jedná o výborně napsané dílo, operu na kvalitní libreto i předlohu (V. Sardoua, podle jehož námětu vznikla např. Pucciniho Tosca a k jehož hře Madame Sans-Gêne Giordano sáhl později), o operu se strhující hudbou.

Pokud mám správné informace, Fedora se u nás hrála pouze v roce 1906 v Praze, v roce 1908 v Brně a po válce ji uvedlo ve zdařilé inscenaci jenom Národní divadlo moravskoslezské v roce 2011. Velice smutná bilance. V opeře s detektivní zápletkou nechybí ani velký milostný vztah mezi ženou a mužem, zde mezi ruskou kněžnou Fedorou Romanovou a nihilistou Lorisem Ipanoffem (tuto roli psal Giordano pro Enrica Carusa). První dějství se odehrává v Petrohradě. Fedora byla původně zasnoubená s hrabětem Vladimírem, který ovšem hned v prvním jednání na následky postřelení zemře. Vladimíra zastřelil Loris Ipanoff, který se k činu Fedoře ve druhém dějství, odehrávajícím se v Paříži, přizná. Ta, když se od něho dozví, že Vladimíra zabil proto, že měl milostný poměr s jeho ženou, přestože chtěla Lorise vydat policii, rozhoduje se jej zachránit (navíc se do něj zamilovala). Opera ovšem končí tragicky. Ve třetím jednání, odehrávajícím se ve Fedořině vile ve švýcarských Alpách, když se Loris dozví, že Fedora má na svědomí smrt jeho mladšího bratra Valeriána i jeho matky, odmítá jí odpustit. Fedora se otráví a umírá v Lorisově náručí. Umírající Fedoře zničený Loris odpouští.

V Metropolitní opeře byla Fedora poprvé uvedena 5. prosince 1906 s Linou Cavalieri a Enricem Carusem v hlavních rolích. Nově byla v MET inscenována v roce 1923 v titulní roli s Marií Jeritzou a Giovannim Martinellim v roli Lorise, která se hrála tři roky. Pak na delší dobu zmizela z repertoáru Metropolitní opery a na její prkna se vrátila až 5. října 1996 s Mirellou Freni v titulní roli (jednou z nejlepších představitelek této role vůbec) a Placidem Domingem. Inscenaci nastudoval dirigent Roberto Abbado, režii měl Beppe De Tomasi. Klavírní sólo v druhém dějství hrál slavný francouzský klavírista Jean-Yves Thibaudet. Jedna z repríz 26. dubna 1997 byla zaznamenána a vydána na DVD.

V této sezóně MET, kromě širokého repertoáru, studuje sedm nových operních inscenací a jednou z nich je právě Fedora, jejíž premiéra se konala 31. prosince 2022. Na jevišti tohoto významného operního domu byla nastudována po čtvrtstoletí. Jejím dirigentem je jeden z největších znalců italské opery Marco Armiliato, režie byla svěřena v Metropolitní opeře oblíbenému režisérovi Davidu McVicarovi. Fedora byla nastudována v jednom obsazení. Titulní roli vytvořila bulharská sopranistka Sonya Yoncheva, Lorise Ipanoffa polský tenorista Piotr Beczala, Olgu italská sopranistka Rosa Feola a de Siriexe Američan Lucas Meachem. Vskutku tedy mezinárodní obsazení.

V této sezóně je naplánováno celkem osm představení této opery a uvidíme, jak se bude hrát v budoucnu. Odhaduji, že publikum o ni projeví zájem, neboť se jedná o inscenaci velice tradiční, hodně realistickou ve scéně i kostýmech a ve zcela konvenčním hereckém vedení. Musíme si ovšem uvědomit, že Metropolitní opera si na své produkce musí vydělat nebo sehnat finanční prostředky a nemůže si tedy dovolit inscenační experimenty jako divadla třeba v Německu (ale už i u nás), které se míjejí (byť někdy zajímavě) se záměry autorů hudby i libreta, protože by se hrály před prázdným domem.

Největší kvality této nové, až příliš popisné inscenace (což asi málokomu bude vadit), spatřuji v hudebním provedení. Orchestr Metropolitní opery hrál, jako vždy velice precizně (včetně všech sól jednotlivých hudebních nástrojů), Marco Armiliato operu nastudoval a řídil s velkým porozuměním pro její veristický styl a přesně volenými tempy se jistě přiblížil skladatelovu záměru. Vynikající byly i pěvecké výkony všech účinkujících, nejen v hlavních, ale i ve vedlejších rolích (ostatně podle obsazení malých rolí se vždy pozná kvalita operního ansámblu). Obsazení jistě dominovala bulharská sopranistka Sonya Yoncheva, které Fedořin part nečinil žádné potíže (ostatně není až tak náročný ve srovnání s rolemi v jiných veristických operách) a byla přesvědčivá i po herecké stránce. Náročnější zpívání má Loris Ipanoff, kterého ovšem polský tenorista Piotr Beczala zpíval s přehledem včetně poměrně vypjatého závěru. Jeho árie je, bohužel, příliš krátká a trochu svou délkou připomíná árii Dicka Johnsona z Děvčete ze Západu Giacoma Pucciniho. Beczalovu pěveckou kariéru lze označit jako příkladnou pro všechny mladé pěvce: od menších a lyričtějších rolí v menších divadlech (Linec, Zürich) se prozpíval až ke spinto oboru, v němž se stal jedním z nejvyhledávanějších pěvců současnosti ve všech světových operních domech.

Rosa Feola zaujala svým zvonivým sopránem i hereckým pojetím bezstarostné Olgy a výborně si vedl i barytonista Lucas Meachem v roli de Siriexe. Jestliže jsem zmínil i skvělé obsazení menších rolí, je nutné jmenovat např. Tonyho Stevensona (Desiré), Lauru Krumm (Dimitrij), Jeongcheola Cha (Cirilla) a další. Pověstné klavírní sólo ve druhém dějství opery hrál s přehledem (a také sympaticky roli klavíristy Lazinského vytvořil) korepetitor Metropolitní opery Bryan Wygorn. Připomínám, že pěvecké výkony jsou hodnoceny na základě přenosu, který nemusí zcela odpovídat tomu, co slyšeli diváci přímo v budově Metropolitní opery.

Již zde byla řeč o tradiční režii Davida McVicara. Příběh opery vyložil realisticky podle zápisu předlohy opery. Jeho nápadem bylo prosvícení ložnice, v níž Vladimír na konci 1. dějství umírá, což lze hodnotit velice pozitivně. Méně věrohodně a také s určitým otazníkem působilo jeho zjevení se ve 2. (v orchestrálním intermezzu) a zejména ve 3. dějství, když Fedora umírá. V tak realistické inscenaci působilo jeho zjevení poněkud nepatřičně.

Nová inscenace Giordanovy opery Fedora v Metropolitní opeře upozornila ve špičkovém provedení na jednu z významných oper italského verismu.

Foto: MET / Aerofilms