čtvrtek, 19 leden 2023 14:05

Mahan Esfahani a Florence Malgoire u sv. Šimona a Judy

Autorka:

„Už od prvního cembalového akordu a prvních tónů houslí mě syntéza zvuku obou interpretů zaujala svou vznešeností."

„Rozdílný původ z jejich hry nebyl patrný ani náznakem a Bachovy skladby zněly, jako by na ně oba umělci měli naprosto stejný názor."

„Oba ve své hře využívali velmi jemných a nenápadných interpretačních prostředků."

 

2023-01-19-FOK-Esfahani-Bach-01

 

Příslib, že úterní koncert bude neobyčejný, dával již pohled na jména interpretů. Spojení íránsko-amerického cembalisty a francouzské houslistky ve mně budil velká očekávání. Souhra umělců pocházejících z různých kontinentů nebývá tradiční, o to méně, když jeden z interpretů je držitelem ocenění Wigmore Medal za přínos a uznání dlouhodobého vztahu s londýnským koncertním sálem a druhá hráčka byla jmenována rytířkou francouzského Řádu za umění a literaturu.

Pravděpodobně jsem nebyla jediná, kdo se na takový koncert těšil, protože kostel sv. Šimona a Judy byl lidmi všech věkových kategorií téměř zaplněn. Jeden z nejvýznamnějších prostorů pro pořádání abonentních koncertů komorní řady FOK má nejen svou atmosféru i dobrou akustiku, ale přímo vybízí ke ztišení a nerušenému poslechu hudby. Bachovský cyklus šesti sonát pro housle a cembalo, které zazněly toho večera se do takového prostoru dobře hodí.

 

2023-01-19-FOK-Esfahani-Bach-06

 

Šestice sonát nakonec nezazněla v původním pořadí, jak bylo plánováno. Nejdříve umělci zahráli sonátu E dur, BWV 1016, posléze sonátu h moll, BWV 1014 a před přestávkou zazněla konečně sonáta A dur, BWV 1015. Proč bylo pořadí změněno, publiku zůstalo utajeno.

Už od prvního cembalového akordu a prvních tónů houslí mě syntéza zvuku obou interpretů zaujala svou vznešeností. Hra Mahana Esfahaniho byla dokonale přesná, niterná, hluboká, pestrá a bohatá, a věřím, že jako posluchači jsme snad nebyli ani schopni dokonale postřehnout všechny atributy, které se mísily se zpěvným zvukem barokních houslí Florence Malgoire. Její nástroj v barokním ladění (tedy o půltón níže, než je v současnosti běžné) nezněl v souhře s cembalem příliš silně, přesto nijak nezanikal. Zněl plně, ale ve srovnání s klasickými houslemi měl i své subtilnější polohy. Hra pedagožky Ženevské konzervatoře a Scholy Cantorum v Paříži byla neobyčejně hladká (jako by se občas ani nedala postřehnout výměna smyku), něžná i výrazná, intenzivní, ale nevtíravá. Brala za srdce.

 

2023-01-19-FOK-Esfahani-Bach-02

 

Spolu s ostatními posluchači jsem se zamýšlela, co je ono kouzlo na jejich hudbě, které zaujalo. Byla to lehkost? Přirozenost? Neokázalost? Všechno bylo umocněno prostorem, ve kterém se koncert odehrával? Byl to především pocit zážitku čiré hudby, technicky nesmírně obtížné, ale zahrané se samozřejmostí. Jako by hudba byla otesaná až na samou dřeň, ale místo nudy a komplikovanosti přinesla klid a jasno, lehkost a nevyčerpatelnou zajímavost.

Přesto mě jejich provedení překvapilo. Rozdílný původ z jejich hry nebyl patrný ani náznakem a Bachovy skladby zněly, jako by na ně oba umělci měli naprosto stejný názor. Názor, o kterém se nemusí diskutovat. Není to možná právě onen univerzální jazyk, kterým se občas hudba nazývá?

 

2023-01-19-FOK-Esfahani-Bach-03

 

Oba ve své hře využívali velmi jemných a nenápadných interpretačních prostředků. Drobná agogika, kterou Mahan Esfahani při hře na cembalo využíval, byla slyšitelná pouze při velmi soustředěném poslechu. Cembalo umělo být velmi subtilní, což bylo patrné především v poslední sonátě, která zazněla po přestávce. Houslistka v poslední sonátě zase oscilovala mezi optimismem, energičností a vážností. Zdálo se mi, jako by poslední dva atributy ani nešly dohromady. Přesto balancem mezi drobnými interpretačními prostředky toho bylo dosaženo a myslím, že tak to i u Bacha musí být.

Velkým zážitkem byly také volné věty 5. sonáty, kde v dlouhých tónech Florence Malgoire dokázala mimořádným způsobem udržet napětí. Snad jen v některých částech (především v těch rychlých) sonáty A dur, BWV 1015 a sonáty c moll, BWV 1017 se mi zdálo, jako by se housle na některých místech oddělily od cembala a tím způsobily nesouhru. Ale jinak jejich provedení bylo tak krásné a hluboce profesionální, že si kladu otázku, jestli se mi to jen nezdálo...

 

2023-01-19-FOK-Esfahani-Bach-05

 

Foto: Petr Dyrc

Jana Rambousková

Jana Rambousková - klavíristka

Pochází z Vysočiny a miluje hudbu a literaturu. Od dětství se intenzivně věnuje hře na klavír, vystudovala brněnskou konzervatoř pod vedením Davida Marečka a pokračovala na pražské Akademii múzických umění ve třídě Ivo Kahánka. Také se při studiích na brněnské konzervatoři věnovala soukromému studiu skladby u Pavla Zemka Nováka. Rok strávila na Akademii múzických umění v polském Krakově v rámci projektu Erasmus+ a po ukončení studií na pražské HAMU působila čtyři měsíce jako korepetitorka v pěveckých a houslových třídách na Královské konzervatoři v Bruselu. Zúčastnila se několika mistrovských kurzů, mimo jiné Mezinárodní hudební akademie Antona Rubinsteina v Berlíně nebo Mezinárodní letní akademie ISA v rakouském Reichenau. V současné době se věnuje pedagogické činnosti, komorní hře, korepeticím a od června 2022 působí také jako redaktorka pražského studia rádia Proglas. Ačkoliv klasickou hudbu miluje nade všechno, nevyhýbá se ani jiným hudebním stylům, korepetuje na pražské DAMU v hereckých pěveckých třídách a příležitostně hraje jazz a populární hudbu. Mimo svět hudby ráda tancuje, cestuje, lyžuje, chodí pěšky a jezdí na kole.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.