„Bylo patrné, že dirigent je s Koželuhovou tvorbou dobře obeznámen, a stejně tak, že muzikanti hráli s chutí.“

„Za pozoruhodným výsledkem musíme vidět kus poctivé práce všech zúčastněných.“

„Marek Štilec nechal po Credu sbor na pódiu usednout a vytvořil prostor pro modlitbu, nebo pro rozjímání, každému dle jeho víry a osobního zaměření.“

Filharmonie Hradec Králové představila v rámci svého Velkého symfonického cyklu tři skladby, které se na našich koncertních pódiích neobjevují často. Nápaditá dramaturgie navázala na dlouholeté úsilí dirigenta Marka Štilce, jenž se zabývá mimo jiné mapováním působení českých tvůrců v klasicistní Vídni. I díky němu se ve větší míře vracejí do programu některých našich orchestrů díla Leopolda Koželuha. Zároveň však bádání v archivech přináší možnost důkladněji se seznámit s jeho dobovými souputníky. Vrcholem večera v sále královéhradecké filharmonie se stalo provedení Mše sv. Aloise od Leopolda Hofmanna.

Záslužná činnost Marka Štilce a jeho spolupracovníků se setkala s průkaznou odezvou především v sousedních Pardubicích. Výsledkem je projekt Češi ve Vídni, jehož součástí je řada nahrávek a několik ukázkových koncertů tamní Komorní filharmonie. Naposledy vzbudila zájem obnovená premiéra Koželuhova Vánočního oratoria, nastudovaná v závěru loňského roku. Teď tedy Marek Štilec upřel pozornost do druhé východočeské metropole, aby s Filharmonií Hradec Králové připravil samostatný koncert z děl vzniklých ve druhé polovině 18. století. A jsem přesvědčen, že výsledek naplnil očekávání publika.

Symfonie g moll Leopolda Koželuha z roku 1787 je dílem s koncepcí promyšlenou do detailu. Vyniká dynamikou, ačkoliv v pomalé střední části akcentuje dobový úzus pochmurnosti. Obě rychlé věty pracují s obdobnými tématy, která se rozvíjejí a několikrát vracejí k výchozímu bodu. Pozorný posluchač v nich nenalezne toliko řemeslo, ale i invenci, srovnatelnou s největšími velikány. Šestnáctiminutovou skladbu nastudoval Marek Štilec se členy orchestru přepečlivě. Bylo patrné, že dirigent je s Koželuhovou tvorbou dobře obeznámen, a stejně tak, že muzikanti hráli s chutí.

Poměrně málo se u nás setkáváme také s kompozicemi Ignaze Josepha Pleyela. Jsou přitom zajímavé, stejně jako bouřlivý a plný zvratů byl samotný život skladatele. Narodil se v Rakousku, ale většina jeho působení je spojena s revoluční dobou ve Francii, byť se dostal i do Londýna. Právě v Anglii vznikla v roce 1791 jeho Symfonie D dur B 147 se dvěma citacemi Haydna a řadou kontrastních poloh vedoucích ke strhujícímu závěru. Rovněž v tomto případě Marek Štilec nezanedbal žádný detail a nechal vyniknout všechny odstíny skladby. Přitom jako by orchestr vedl lehkou rukou a vše šlo samo od sebe. Avšak nikoli, za pozoruhodným výsledkem musíme vidět kus poctivé práce všech zúčastněných.

Mše sv. Aloise (Missa Sancti Aloysii, Badley D8) vzešla z pera Leopolda Hofmanna, ředitele kůru kostela sv. Petra a kapelníka katedrály sv. Štěpána ve Vídni, zřejmě v roce 1768. Královéhradecké provedení se opřelo vedle tělesa filharmoniků o Český chlapecký sbor Boni pueri vedený sbormistrem Pavlem Horákem, za pult varhan zasedl Ondřej Mejsnar. Skladba důsledně dodržující mešní ordinárium nevyžaduje přítomnost obvyklých sólistů, výrazně posílena je v ní úloha obligátních viol. Sborové těleso, sestávající v tomto případě i z chlapců již poněkud odrostlejších, se rozezpívalo zvolna a v klidu, aby po podmanivé části Gloria dosáhlo – ve vzorné spolupráci s orchestrem – největší úchvatnosti v následném Credu. Po tomto oddíle, respektive po Et Resurrexit, následovalo na pokyn dirigenta něco v koncertní praxi v našich končinách nepříliš obvyklého. Marek Štilec nechal sbor na pódiu usednout a vytvořil prostor pro modlitbu, nebo pro rozjímání, každému dle jeho víry a osobního zaměření. Každopádně tímto krokem vyniklo se silou až neuvěřitelnou duchovní poselství Creda a zároveň byl vytvořen prostor pro kontrast se zbývajícími částmi hudební mše.

Na druhou polovinu královéhradeckého koncertu se tak lze dívat i jako na prolnutí ryze duchovního prvku se špičkovým interpretačním uměním. Publikum to právem ocenilo hned po doznění posledních tónů. Rádi přidáváme slova uznání orchestru i sboru a asi nejvíce neúnavnému Marku Štilcovi. Hudbymilovná veřejnost je již dnes zvědava, s čím podnětným přijde zase někdy příště.

Foto: Patrick Marek