„Jessica Cottis vedla orchestr pevně a sebejistě, přes svou drobnou, subtilní postavu si dokázala bez problémů získat respekt a pozornost orchestru.“

„Kompletní symfonie zazněla až o rok později v provedení BBC Symphony Orchestra a vzbudila velmi brzy mezinárodní zájem.“

„Symfonický orchestr českého rozhlasu zahrál celý koncert s úžasným nasazením, zvukově i dynamicky barevně a zajímavě. Všechna sóla byla provedena velmi přesvědčivě a inspirovaně. Energie, která z celého tělesa sršela, potvrdila vynikající pověst jednoho z našich nejlepších orchestrů.“

Symfonický orchestr Českého rozhlasu uvedl dne 30. ledna ve Dvořákově síni Rudolfina koncert s příznačným názvem Benjamin hraje Brittena. Sólistou večera byl mladý britský klavírista Benjamin Grosvenor, ověnčený mnoha cenami z prestižních světových klavírních soutěží. Za dirigentský pult se postavila australská dirigentka Jessica Cottis, šéfdirigentka a zároveň umělecká ředitelka Canberra Symphony Orchestra. Bývalá studentka Královské hudební akademie v Londýně je navíc držitelkou čestného ocenění pro významné absolventy této prestižní univerzity. Společně se SOČRem předvedli program, tvořený méně známými skladbami. Tím větším oceněním byly pak vřelé reakce publika. Koncert vysílal živě ČRo Vltava, záznam koncertu zazněl také 1. února na ČRo D-dur.

Večer věnovaný hudbě Velké Británie patřil dvěma skladatelům z období 20. století. První polovinu koncertu tvořily skladby již zmíněného Benjamina Brittena, mezi jehož nejznámější a nejhranější skladby patří kupříkladu oblíbená Simple symphony pro smyčcový orchestr. Druhá polovina pak náležela méně známému hudebnímu skladateli Williamu Waltonovi, který se zřejmě nejvíce zapsal do dějin svým Violovým koncertem, tvořícím dnes jeden ze základních pilířů violového repertoáru.

V úvodu koncertu zazněla Americká předehra, kterou Britten zkomponoval v roce 1941 pod původním názvem „Příležitostná předehra“ a byla určená k premiérovému provedení Clevelandským orchestrem pod taktovkou Artura Rodzinského. K tomu však nedošlo a rukopis byl uložen v newyorkské veřejné knihovně a na dlouhou dobu zapomenut. Svého objevení se ouvertura dočkala až v roce 1972, při vydání pak získala nový název, znějící Americká předehra. Premiéra skladby byla nakonec uvedena až v roce 1983, sedm let po Brittenově smrti. Je u ní patrná inspirace americkým skladatelem Aaronem Coplandem, obsahuje jazzové i taneční prvky. Jessica Cottis vedla orchestr pevně a sebejistě, přes svou drobnou, subtilní postavu si dokázala bez problémů získat respekt a pozornost orchestru.

V Brittenově Koncertu pro klavír a orchestr op. 13. předvedl Benjamin Grosvenor strhující, brilantní výkon. Koncert je napsaný velmi efektně a poskytuje sólistovi mnoho příležitostí ukázat své technické kvality. Hned první věta přímo jiskřila virtuózními toccatovými pasážemi, zvukovou perlivost podpořila v kadenci četná glissanda. Druhou větu v rytmu waltzu uvedlo jímavě melodické violové sólo. Přidávající se pikola a klarinet postupně předznamenaly pozvolný vstup klavíru. Rozvláčnější tempo waltzu střídaly mistrné unisonové pasáže v klavíru, ve kterých sólista znovu předvedl svou technickou brilanci. Niternou a zadumanou třetí větu vystřídala opět „taneční“ finálová věta, znovu v třídobém valčíkovém rytmu, tentokrát však ve svěžím, svižném tempu s neustále gradujícím charakterem. Zvláště této větě mohli posluchači ocenit krásnou spolupráci orchestru a sólového klavíru při jejich vzájemném prolínání. Bouřlivý závěr, umocněný mohutným zvukem žesťů, doplnil i vizuální efekt „rozmazaných rukou“ klavíristy při ohromujícím a zběsilém martellatu. Bouřlivé ovace publika byly zcela zasloužené, výkon sólisty i orchestru byl skutečně mimořádný. Právem se tento klavírní koncert stal vrcholem celého večera. Jako třešnička na dortu pak zazněl přídavek Ravelovy Vodotrysky, v nichž Grosvenor opět potvrdil, s jakou samozřejmostí a jistotou dovede zvukově ovládat svůj hudební nástroj. Klavír pod jeho prsty ve Vodotryscích doslova zurčel.

Druhá polovina koncertu patřila orchestru, který dostal příležitost předvést se v plném zvuku i nasazení. První symfonie Williama Waltona u nás nepatří mezi často uváděná díla, avšak posluchače rozhodně dokáže zaujmout. První dvě věty Allegro assai a Presto, con malizia nepůsobily až tak kontrastně, obě však svým charakterem, častými generální pauzami a efektními nástupy silně připomínaly filmovou hudbu, jíž se Walton mimo jiné také významně věnoval. Třetí volnou větu otvíralo i uzavíralo melancholicky okouzlující flétnové sólo, které se dál v průběhu věty střídalo v niterném, místy až naléhavém rozhovoru s dalšími dřevěnými dechovými nástroji (klarinet, hoboj, fagot). Zajímavostí je, že na premiéře skladby touto větou symfonie končila. Walton totiž nebyl schopen dokončit kompozici včas a musela být tedy premiérována bez finálové věty. Kompletní symfonie zazněla až o rok později v provedení BBC Symphony Orchestra a vzbudila velmi brzy mezinárodní zájem.

Čtvrtá finálová věta byla nabitá pozitivní, jásavou energií, efektní provedení podtrhovala působivá sóla baterie žestí a tympánů. Z mého úhlu pohledu škoda zbytečně rozdrobeného závěru. Věřím, že výsledný efekt by mohl být ještě větší, kdyby skladatel nechal finále doznít v plném tahu, to už však je můj osobní dojem.

Symfonický orchestr Českého rozhlasu zahrál celý koncert s úžasným nasazením, zvukově i dynamicky barevně a zajímavě. Všechna sóla byla provedena velmi přesvědčivě a inspirovaně. Energie, která z celého tělesa sršela, potvrdila vynikající pověst jednoho z našich nejlepších orchestrů. Dirigentka na mne místy působila poněkud akademicky a stroze, nicméně orchestr pod jejím vedením fungoval skvěle, a to je nejpodstatnější.

*******

Foto: Vojtěch Brtnický