„Zřetelnost a příjemná blízkost je asi nejpřesnější slovo, kterým lze vystihnout dojem z poslechu hudby v Elbphilharmonie.“

„Akustika síně podporovala v partituře to nejlepší možné.“

„Kompletně ruský večer patřil především Byčkovovi. Filharmonie je mostem mezi Východem a Západem.“

Česká filharmonie je na turné po západní Evropě. V pondělí ji se Semjonem Byčkovem zavedlo do sálu Labské filharmonie v Hamburku, kde ještě nehrála. Na kompletně ruský program navázaly dva přídavky. Brahmsův rázný a efektní Uherský tanec v nich nakonec překryl lyrického slovanského Dvořáka. Alespoň u té části publika, které si nadšeně začalo tleskat do rytmu nebo se v rytmu hudby lehce pohybovalo a na konci vstávalo. A byla takových lidí většina…

Pro mnoho posluchačů je velkým lákadlem samotný moderní koncertní sál Elbphilharmonie, otevřený před dvěma lety a proslulý jak svým umístěním v naprosto originálně koncipované budově, tak vnitřním vzhledem, dispozicí a akustikou. Hudebním magnetem večera byl zcela určitě třiadvacetiletý pianista Jan Lisiecki, vyhlížející křehce, ale plný umělecké energie, mimořádný nový talent mezinárodního formátu. Ovšem i filharmonici mají své jméno a vyzařování. A akustické prostředí sálu je k publiku natolik vstřícné, že se všechny přednosti hry podrobně prezentují a že si tedy lze orchestrální zvuk opravdu naplno užívat ve všech detailech i v celé plnosti. Rachmaninov i Čajkovskij měli obojí.

Zřetelnost a příjemná blízkost je asi nejpřesnější slovo, kterým lze vystihnout dojem z poslechu hudby v Labské filharmonii. Orchestr dostává k dispozici opravdu široké spektrum dynamiky, všemu je rozumět, jednotlivé nástroje i skupiny znějí vlastně ideálně. Sál se zhruba 2100 místy má takové dimenze, že se filharmonie na velkém pódiu trochu ztrácela. Nikdo z hráčů neseděl až na kraji. Publikum naopak obklopuje hudebníky ze všech stran. Nejvíc sedadel je v několika úrovních klasicky za dirigentovými zády, ale nemalé množství balkonů je i po obou stranách a řada lidí v tomto sále sedí i v sektoru kolem varhanního prospektu. Nikdo není příliš vzdálen, účinkující nejsou jen objekty pozorování, ale posluchač může mít pocit pospolitosti nejen se svými sousedy, ale i se všemi ostatními a stejně tak s muzikanty.

V případě sólového klavíristy je jediným případným problémem směr, kterým je otevřeno křídlo. Když sedíte za violoncelly a kontrabasy, respektive lehce nad nimi, hraje klavír přece jen z vašeho pohledu především doleva. Jan Lisiecki se proto pro posluchače nesedící klasicky proti pódiu možná nepatrně proti orchestru ztrácel, je dokonce otázka, jestli 2. klavírní koncert Sergeje Rachmaninova není ideálnější pro celkově robustnější interpretační typy, ale co do výrazu byla charakteristická směs patosu, melancholie, vášní a lyriky přítomna v sólistově projevu krásně a dostatečně, vyváženě a kultivovaně. Semjon Byčkov cítí tuto hudbu asi o něco masivněji než sólista, ale nešlo o nesoulad, spíše o dva doplňující se póly, o dvě strany téže mince.

Čajkovského 1. symfonii Zimní sny Byčkov s filharmoniky už hrál v Praze, ostatně komplet skladatelova orchestrálního díla společně natáčejí na desky. Že zrovna tuto symfonii nabídli také do Německa, je logické. Není to zdaleka tak často hrané dílo jako vrcholné Čajkovského symfonie. Je plné typicky ruské melodiky a malebné nálady a může proto být vítaným obohacením a objevem. Odhlédnuto od toho, že jsou motivy v této symfonii opravdu hodně výrazné a kompoziční práce s nimi opravdu hodně bohatá, byla radost Čajkovského poslouchat. Filharmonici věnovali bohatě instrumentované skladbě veškerou pozornost. Už podruhé během večera se ozvala krásná klarinetová sóla, velmi zřetelně se ozývaly hoboje a fagoty, violy i flétny, krásné byly výměny mezi skupinami i dílčí souzvuky. Akustika síně skutečně podporovala v partituře to nejlepší možné, vycházela vstříc dirigentovu podrobnému sledování proměn hudby. Každá z vět byla svým vlastním světem, všechny zároveň propojovala téměř písňová melodika základních hudebních témat.

Nebude daleko od pravdy tvrzení, že kompletně ruský večer patřil především Byčkovovi. Česká filharmonie figuruje v tomto případě v úloze mostu mezi Západem a Východem, jako nejzápadnější východoevropský nebo nejvýchodnější západoevropský orchestr. Nachází se nyní v období, kdy se v cizině primárně zrovna neprofiluje jako jedinečný interpret české hudby, ale jako vyspělé těleso stejně tak schopné interpretovat repertoár světový, do něhož ruští autoři patří.

Hamburský večer měl jednu zajímavost – moderátora. Přišel – ještě do potlesku, pocitově až bolestivě příliš brzy po doznění klavírního koncertu – aby na pódiu pro publikum „pohovořil“ se sólistou a aby ho dovedl k přídavku. Preludium cis moll Sergeje Rachmaninova, jak Lisiecki stačil několika slovy upozornit, končí podobným „zvoněním“, akordy, jakými v sólu začal 2. klavírní koncert. Byl to zajímavý moment, ale moderátorova přítomnost patřila pro našince opravdu do jiného světa. Uvedl pak – z našeho pohledu opět nadbytečně – ještě druhou polovinu večera. Že při stručném představování České filharmonie jmenoval mezi někdejšími šéfdirigenty Zdeňka Mácala a Gerda Albrechta, je správné. Že publiku zatajil jméno Jiřího Bělohlávka, je nejen škoda, ale skoro i trestuhodné. Asi by stálo za to, mít pod ještě větší kontrolou podklady, které mají organizátoři k ruce…

Elbphilhamonie je pozoruhodný sál. Taková piana jako tam, ta od naší filharmonie v Rudolfinu neuslyšíme. Její debut v ještě stále nové síni – součást německého turné pořádaného agenturou Konzertdirektion Dr. Rudolf Goette GmbH – byl úspěšný. I když Dvořákův Slovanský tanec byl jen nenápadným přídavkem a večer byl hlavně ruský a uherský.

Foto: Petra Hajská