„Z postupně se nabalujících dalších nástrojů, jakoby neslyšitelně, bez jakéhokoli rušivého švu – ostřejšího nástupu – se zvolna vynořovala gradace plná napětí a vášně.“

„Radek Baborák srozumitelně odkryl strukturu skladby a vystavěl ji s citem pro kontrast, gradaci, jemné i plné plochy.“

„Provedení bylo tak podmanivé, že člověk chtěl jen zavřít oči, nechat se unášet tou nenapodobitelnou hudbou a přát si, aby nikdy neskončila…“

Třetím koncertem v této sezoně se představili Pražští komorní sólisté pod vedením svého uměleckého ředitele Radka Baboráka. V kostele svatých Šimona a Judy zahráli v sobotu 4. února romantický repertoár, v němž ukázali, že patří ke špičce současných českých komorních těles.

Pražští komorní sólisté, smyčcový soubor, který na české hudební scéně vznikl v roce 1961 a byl znovuobnoven v roce 2013, je rezidenčním souborem Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK. Tvoří ho sólisté, komorní i orchestrální hráči, většinou koncertní mistři nástrojových skupin. Stalo se už tradicí, že Radek Baborák provází koncerty zasvěceným a vtipným slovem. Přestože na komorní koncerty chodí poučené publikum, a tentokrát v něm byli i studenti či muzikanti a muzikologové, hned průvodní slovo navodí pospolitou atmosféru. Uvolní ji a uvede posluchače do souvislostí skladeb, které vzápětí uslyší.

První z nich byla předehra Richarda Wagnera k opeře Tristan a Isolda v úpravě pro 23 smyčců Sebastiana Gürtlera, rakouského houslisty a skladatele, člena renomovaného souboru Philharmonix. Ten večer zazněla v této verzi ve světové premiéře, Gürtler pak předehru upravil ještě pro smyčcový orchestr a sextet. Jak wagnerovská partitura vyzněla v podání třiadvaceti smyčcových nástrojů? Nečekaně plně, v kongeniální Gürtlerově instrumentaci vynikly jednotlivé nástroje i dokonalý souzvuk celého orchestru. Úvodní téma violoncella (Ivan Vokáč) se v kostelním prostoru dotýkalo nekonečné lásky a opravdovosti, v souzvuku s violou (Karel Untermüller) se nesla prostorem hudební a zvuková nádhera. Z postupně se nabalujících dalších nástrojů jako by neslyšitelně, bez jakéhokoli rušivého švu, ostřejšího nástupu se zvolna vynořovala gradace plná napětí a vášně. V postupném zklidňování vynikly housle koncertního mistra Adama Nováka v neskonale něžném závěru. Už při této ouvertuře koncertu bylo zřejmé, jak posvěceným dirigentem Radek Baborák je. Srozumitelně odkryl strukturu skladby a vystavěl ji s citem pro kontrast, gradaci, jemné i plné plochy.

V dramaturgicky výborně sestaveném večeru se v druhé skladbě představil Radek Baborák i jako hráč na lesní roh. Písně beze slov Felixe Mendelssohna-Bartholdyho patří k tomu nejcitovějšímu, nejromantičtějšímu v hudební literatuře. Baborák vybral čtyři z nich Andante espressivo – Allegro non troppo – Adagio – Presto v instrumentaci Paula Angerera pro altový pozoun. Říká-li se, a bez nadsázky, že Baborák zahraje bezpečně i to, s čím se jiní lopotí, pak v Angererových úpravách Mendelssohnových písní to potvrdil. V láskou prosyceném Andante hrály smyčce půvabně lehce, zvuk horny byl jemný, krásně artikulovaný. Jak kontrastně pak vyznělo Allegro non troppo připomínající uherský tanec, s temperamentně hrajícím orchestrem a sólistou, který si jakoby lehce jen pohrával s partem horny. Ten jemně sametově zabarvený tón je pro Radka Baboráka typický, jak ostatně vyniklo v následujícím Andante, vyzněním trochu melancholičtějším. Kantilénu lesního rohu ozdobenou trylky, jisté a uchu lahodící výšky horny doplňovaly empatické smyčce v dokonalé souhře. Závěrečné hravé Presto bylo doslova lahůdkou pro milovníky lesního rohu. Ze všech fines zmiňuji jen, v rychlém tempu zahraná echa na jednom nástroji. Působilo to, jako by horna rozmlouvala sama se sebou. A orchestr složený z vynikajících hráčů oddaně svého uměleckého vedoucího následoval.

Napsat, že dramaturgicky provázaný večer vyvrcholil elegickým dílem Richarda Strausse Metamorfózy, TrV 290, by bylo trestuhodně málo. Pražští komorní sólisté řízení Radkem Baborákem přednesli tento žalozpěv za zpustošenou zemi, zničenou kulturu a zmařené životy s takovou bolestí, zoufalstvím i beznadějí, a současně krásou a vnitřním prožitkem, že bylo těžké se po jejím skončení vrátit zpět do reality. Skladba pro 23 sólových smyčců (deset houslí, pět viol, pět violoncell a tři kontrabasy) vznikla během závěrečných měsíců druhé světové války, od srpna 1944 do března 1945 a premiéru měla 25. ledna 1946. Myslím, že výstižná jsou slova recenzenta časopisu Gramophone: „Kdyby byl Richard Strauss nucen jít před denacifikační tribunál, stačilo by mu přehrát nahrávku Metamorfóz, aby jednou provždy dokázal, jaké jsou jeho skutečné pocity k barbarům, kteří zničili Německo, jež miloval.“ Skladba, jež byla napsána na sklonku druhé světové války, vyjadřuje veškerý zmar a zármutek nad troskami, v nichž se ocitlo celé Německo i autorovi drahá kultura. Počáteční sklíčené unisono smyčců se rozděluje v jednotlivé hlasy, které naříkají, lkají, žalují a opět se spojují do mučivé jednoty. Autor jako by ze sebe nemohl vypsat všechnu tíhu a bolest. Několikrát přivede skladbu k vyvrcholení, už už se zdá, že vše končí, avšak zvuk se znovu láme do tichého žalozpěvu. Struny utichají, ale znovu se vzpínají k plnému vzrušenému zvuku. Zoufalý zápas s osudem. Konečně tóny doznívají, přichází ticho. Prohra? Nebo snad katarze?

Pražští komorní sólisté tlumočili Straussovu hudební tryznu s dokonalou péčí a porozuměním. Docílili kompaktního zvuku s obdivuhodně vyrovnaným tónem i dynamikou, kontrasty barev tónů, jednotným frázováním, nenásilnými přechody z dynamických vrcholů do ztišení. Radek Baborák předestřel bohatou strukturu díla se všemi tématy, odbočkami, variacemi i oněmi pověstnými opakujícími se třemi tóny, vyznívajícími zlověstně. Provedení bylo tak podmanivé, že člověk chtěl jen zavřít oči, nechat se unášet tou nenapodobitelnou hudbou a přát si, aby nikdy neskončila…

Charismatické hlasy prvních houslí Adama Nováka, violoncella Ivana Vokáče, violy Karla Untermüllera a kontrabasu Petra Riese byly po zásluze aplaudovány. A závěrečné jednotlivé vyvolání všech hráčů orchestru bylo dirigentovým poděkováním za jejich vynikající výkon. Obecenstvo bylo zasaženo a vyjádřilo to dlouhým potleskem.

*******

Foto: Michael Romanovský