„Kopatchinskaja od samého počátku tvoří dojem, jako by byl koncert stvořen právě pro ni.“

„Valentin Uryupin provedl orchestr a posluchače oběma Ligetiho skladbami famózně.“

„Diváci, kteří nezůstali na Schumannovu symfonii, přišli o příjemný hudební zážitek, i když zatížený skokem o více než dvě století nazpět.“

SOČR připravil poctu Ligetimu a na pondělní koncert naplánoval hned tři jeho díla. Concert Românesc, Koncert pro housle a orchestr a Lontano. Program měl původně doplnit Béla Bartók se suitou z baletu Podivuhodný mandarín. Koncert byl nicméně ovlivněn nemocí šéfdirigenta Petra Popelky a tudíž došlo ke změnám. Díky pohotovému Valentinu Uryupinovi se však první polovinu koncertu podařilo zachovat, proto publikum s velkým nadšením přijalo sólo houslistky Kopatchinské. Zařazeného Schumanna po přestávce sice již ne zcela všichni akceptovali, avšak orchestr hrál výborně.

Dne 28. května letošního roku by oslavil Maďar později žijící a působící v Rakousku a Německu György Ligeti sté narozeniny. Symfonický orchestr Českého rozhlasu proto k této příležitosti připravil koncert a z něj měly být celé tři čtvrtiny věnovány právě jemu. Na program bylo zařazeno také dílo Bély Bartóka, Ligetiho krajana, se kterým má část jeho tvorby leccos společného, ať už se jedná o hudební jazyk či zalíbení v lidových písních. Pro posluchače, kteří jsou možná nejčastěji obeznámeni s Ligetiho hudbou témbrů či seriální tvorbou, bylo připraveno shrnutí skladatelova hudebního života v kostce, a s úctou k jeho tradiční i novátorské tvorbě.

Večer byl zahájen symfonickou skladbou Concert Românesc, tedy Rumunský koncert, pocházející z první etapy autorovy tvorby ještě v době, kdy působil v Maďarsku. Je jedním z děl, které si autor s sebou odnesl při své emigraci z komunistické země zasažené sovětskou intervencí. Díky tomu bylo možná zachráněno. Tonální, klasicky instrumentované dílo zpracovává motivy rumunského folklóru a v nejednu chvíli připomíná třeba právě Bartókovy Rumunské tance. Orchestr výtečně vnesl do interpretace potřebnou živost a místy i vtip. Přitom krásně vyznívala drobná instrumentální sóla například anglického rohu, horen v přirozeném ladění či houslí v podání koncertního mistra Vlastimila Kobrleho.

Vrcholem večera se vzápětí stal Ligetiho Koncert pro housle a orchestr. Jako sólistka vystoupila Patricia Kopatchinskaja. Ta od samého počátku působila dojmem, jako by byl koncert stvořen právě pro ni. Je obdivuhodné samo o sobě, když se interpret pustí do podobného cizího (ne autorského) díla, přičemž způsob, jakým je houslistka se skladbou sžita, představuje ještě další stupeň výjimečnosti. Sama si ke koncertu vytvořila kadenci a nahrála jej s Ensemble Modern a Péterem Eötvösem. Dostupný je také záznam živého koncertu s Berlínskými filharmoniky a sirem Simonem Rattlem.

Skladba po několikerých Ligetiho úpravách získala finální podobu s pěti různorodými větami. V úvodní svižné části excelovaly ve společné souhře sólistka a hráčka na marimbu. Druhá věta, zpočátku uklidněná se sólovými houslemi v popředí, se postupně rozpohybuje a obsahuje některé vtipné instrumentační momenty. Například dechová a bubenická sekce se v několika místech proměnila v soubor okarín s instrukcemi hrát tak nahlas, jak jen to jde. Třetí věta ve formě intermezza rychle uplynula a nastoupila věta čtvrtá.

Ta je ze začátku postavená na velmi dlouhých tónech, které se v sólovém nástroji pohybují v těch nejvyšších možných polohách. Hrát několik minut v této poloze a nejtišší dynamické vyžaduje absolutní klid interpretky, který tentokrát možná nebyl absolutní, skladbě to ovšem neublížilo. Houslistka Kopatchinskaja navíc po celou dobu podávala extrémní výkon v nejrůznějších technikách, komplikovaných smycích i prstokladech. Pátá věta ukázala Ligetiho i Kopatchinskou jako umělce se smyslem pro humor. Závěrečnou kadenci si houslistka sama vytvořila, zapojila do ní vedle nástroje také svůj hlas, členy orchestru, dirigenta a svoje herecké schopnosti. V kombinaci s Ligetiho codou tak hudebníci velkolepým a komickým závěrem pobavili a vzápětí rozjásali zcela zaplněnou Dvořákovu síň Rudolfina.

Doposud probíhal koncert podle plánu. Až na pozici dirigenta. Šéfdirigent SOČRu Petr Popelka se pro nemoc nemohl koncertu zúčastnit. Jeho místo pro tento večer obsadil Valentin Uryupin. Ten provedl orchestr a posluchače oběma Ligetiho skladbami famózně. Nejen, že interpretace pod jeho vedením měly náboj a byly plné života, dokázal se také precizně držet svého řemesla, tedy být oporou hudebníkům v rytmicky a metricky složitých skladbách. Navíc se představil jako výborný instrumentalista, když společně s houslistkou zahrál na klarinet Milhaoudovo Jeu (Hra) jako přídavek.

Po přestávce bohužel nebylo provedeno plánované Ligetiho Lontano ani Bartókova suita z baletu Podivuhodný mandarín. Své místo zde našla Symfonie č. 4 d moll německého skladatele Roberta Schumanna. Po přepracování v roce 1851 se jedná o poslední autorovu dokončenou symfonii a jedno ze stěžejních děl rozvíjejícího se romantismu. Formálně jasná a srozumitelná skladba s, na sebe navazujícími větami, se dočkala adekvátního profesionálního provedení se vším, co je třeba. Plynulý tok hudby s jasným plánem a strukturou, sehraný orchestr, rozmanitá dynamika s výraznými vrcholy a zvraty i povedená instrumentální sóla. Některé diváky změna programu neoslovila a druhé poloviny koncertu se už nezúčastnili. Přišli však o příjemný hudební zážitek, ačkoliv zatížený skokem o více než dvě století nazpět.

*******

Foto: Vojtěch Brtnický