„Pojetí Marka Kozáka respektuje interpretační tradici, hudební zápis a zdržuje se jakýchkoli interpretačních zvláštností.“

„Markovo provedení mi přiblížilo Prokofjevovu hudbu v naprosto jiném světle, než v jakém jsem ji doposud vnímala.“

„Marek Kozák zůstal do poslední noty závěrečného přídavku zcela soustředěný a pokud cítil nějakou únavu, nedal ji na svém hraní vůbec znát.“

Mladý klavírista Marek Kozák vystoupil v rámci programu komorních koncertů Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK. Na koncertě z cyklu Světová klavírní tvorba přednesl skladby Bacha, Chopina, Čajkovského a Prokofjeva. Za nedlouhou dobu, kdy se pohybuje v hudebním světě, stihl přitom nasbírat mnoho úspěchů na světových soutěžích. A nejen tam…

Z jeho dosavadního hudebního působení také částečně vzešel program tohoto koncertu. Byla zařazena Bachova Francouzská suita G dur, která odkazuje na fakt, že kromě sólového klavíru Marek Kozák vystudoval i varhany na Janáčkově konzervatoři v Ostravě. Chopinovy skladby naproti tomu reflektovaly jeho zkušenosti s tímto repertoárem, které vyústily postupem do semifinále Chopinovy soutěže ve Varšavě v roce 2015. Druhá polovina koncertu se věnovala ruské klavírní tvorbě a nabízela méně známý Čajkovského cyklus šesti klavírních skladeb, op. 19. Závěr programu patřil 2. klavírní sonátě Sergeje Prokofjeva.

Subtilní tóny nás uvedly do prvního z tanců Francouzské suity a horizontální melodické plochy s bohatým, ale nevtíravým zdobením se prolínaly mezi sebou s určitým klidem a noblesou. Energický Courante v poměrně svižném tempu si do konce udržel svůj náboj, avšak občas se barevnost a zřetelnost vedení linky, v důsledku rychlejšího tempa, ztrácely a místy se ztrácelo i napětí mezi intervaly. Překvapením pro mě byla křehká Gavotta. Artikulování osminových not způsobilo, že vyzněla lehčeji a hravěji, než ji slýchám jindy, což bylo příjemně kontrastní. V provedení Bourrée a Gigy Marek Kozák plně využil svých technických schopností. Celkově provedení suity bylo důstojné, zvukově a úhozově pestré. Velmi citlivá a nenásilná byla práce s ozdobami. Práce s dynamikou byla zajímavá, vycházela spíše z celku, než ze základního napětí mezi tóny a frázemi, což možná trochu ubralo na závažnosti, která by se v tomto díle nabízela.

Chopinovský program začal ranou skladbou Rondo alla Mazurka F dur op. 5, kterou skladatel složil v šestnácti letech. Marek Kozák ji přednesl, stejně tak jako Barkarolu Fis dur op. 60 a Scherzo cis moll op. 39, s vytříbeností jemu vlastní, kterou patrně získal při četném interpretování a soutěžním provádění těchto skladeb. S nadhledem pracoval s agogikou, dokázal využít plné barevnosti klavíru v akordických částech Barkaroly, skladby byly zvukově kultivované, měly jasnou formu a tvar. Existuje vícero přístupů k Chopinovým skladbám. Pojetí Marka Kozáka respektuje interpretační tradici a hudební zápis a zdržuje se jakýchkoli interpretačních zvláštností. Otázkou je, jestli to někdy není na úkor emocionálního sdělení, které by interpret mohl mírným odklonem od zaběhané interpretační tradice zprostředkovat.

Po přestávce následoval Čajkovského cyklus, z něhož některé části byly velmi virtuózní. Zvláště celkové pojetí cyklu při integraci poslední a nepoměrně delší části Téma s variacemi není snadným úkolem, v Markově podání jsem si však nevšimla žádné nevyváženosti. Důraz na virtuozitu, který v Bachově Francouzské suitě mohl trochu bránit sdělení, a lehkost zde naopak hudbě pomohly. Fráze plynuly nenuceně bez extrémní pozornosti ke každé notě, technické a zvukové atributy se spojily v jedno a dohromady vyzdvihly především vrcholy a rychlé virtuózní obraty, zpřehlednily strukturu. Ve čtvrté části, Nokturnu, se Markovi Kozákovi podařilo propojit světlé polohy klavírního zvuku s hutností tónu, volné části byly hrány důstojně a poeticky. Kus vášně se našel v páté variaci z poslední části cyklu a v desáté variaci v šestnáctinových notách také kus sentimentu. Přesto pořád, jako by k naprosté dokonalosti něco chybělo. Snad emocionální sdělení, vyzdvižení temnějších poloh?

Prokofjevova sonáta d moll op. 14 pro mě byla naprostým vrcholem programu. Surovost, s jakou se Marek Kozák nebál přednést všechny méně či více výrazné disonance, razance a přímočarost, to všechno bylo více než osvěžujícím zážitkem. Toto mi přiblížilo Prokofjevovu hudbu v naprosto jiném světle, než v jakém jsem ji doposud vnímala, hudbu, která byla evidentně Markovi Kozákovi velmi blízká. Ani jediná nota z provedení mi nepřišla málo či hodně výrazná, nic nechybělo, nic nepřebývalo. Provedení celé sonáty bylo vyvážené, atmosféra v sále byla tak intenzivní, že mezi druhou a třetí větou jsem měla dojem, jako by publikum ani nedýchalo. Nevzpomínám si, že bych někdy slyšela Prokofjevovu hudbu interpretovanou tak poutavě, s naprostou přirozeností a geniální vynalézavostí. Za to všechno se Marku Kozákovi dostalo hlasitého aplaudování a potlesku vestoje. Publikum za nadšenou reakci odměnil třemi výborně připravenými přídavky. I přes objem programu bylo zřejmé, že má v repertoáru ještě mnoho dalších skladeb, které by snad mohl okamžitě využít pro další recitál.

Přes obrovskou náročnost repertoáru Marek Kozák zůstal do poslední noty závěrečného přídavku zcela soustředěný a pokud cítil nějakou únavu, nedal ji na svém hraní vůbec znát. Byl to vytříbený večer, jak sliboval v programu už Martin Rudovský, dramaturg Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK.

Foto: Petr Dyrc