„Na rozdíl od novoromantické opery, která hojně využívala leitmotivů, se Bartók vyhýbá opakování jakéhokoli hudebního materiálu.“

„Postavy Modrovouse a Judity doplnila šestice mužů a žen z baletní sekce Moravského divadla, kteří výpravným scénickým tancem odkrývali dění za zavřenými dveřmi, ale současně také podtrhovaly mužskou či ženskou převahu dle vývoje příběhu.“

„O to intenzivnější bylo citové vypětí a emoční pohnutí vycházející z projevů obou postav, ve kterých se mísí láska a touha po sobě samých, ale i po tajemství.“

Páteční večer 17. února patřil v Moravském divadle Olomouc dvěma maďarským autorům. Premiéra nového nastudování symbolistické jednoaktové opery Modrovousův hrad skladatele Bély Bartóka, jejíž libreto napsal Béla Balázs volně na motivy modrovousovské legendy, tedy příběhu o osamělém muži žijícím v tajemném a temném hradu, kde se ztrácejí krásné ženy, kterou zpracoval mimo jiné Charles Perrault anebo bratři Grimmové, byla rukou režisérky Daniely Špinar spojena s šestnáctiminutovým orchestrálním kusem Zoltána Kodálye Tance z Galanty, a orámována Sbory pro mužské hlasy téhož autora.

Česká premiéra této opery z roku 1911 proběhla 21. února 1960 právě v Olomouci, v tehdejším Divadle Oldřicha Stibora. Tedy v dnešním Moravském divadle Olomouc, a tak se dílo na místní jeviště navrací skoro po 63 letech přesně. Důležitost tohoto okamžiku byla cítit již před samotným začátkem představení, a to jak ve foyer divadla u číše vína, tak i v sále, kde v hledišti usedla i samotná režisérka inscenace. Hlavní téma nového nastudování díla je právě prostřednictvím režisérky posunuto do psychologicko-symbolistického ztvárnění boje femininní a maskulinní stránky v každém z nás, na rozdíl od původní obecné tematiky „muž versus žena“.

Po roztažení opony se divákům naskytl pohled na množství prvků strohou, moderní, ale pro dané dílo velmi přiléhavou scénu, kterou měla na starost Lucia Skandíková. Sestávala z čelní části hradu s vraty v pozadí, dominantní kulisou přední části pak byla telefonní budka, kterou využívaly obě ústřední i všechny vedlejší postavy. Scénu doplňovalo množství nebožtíků vytvořených z černých plastových pytlů. Mezi nimi již nastoupený mužský sbor, představující válečné veterány, zpívající píseň pro své milé, s nimiž by se rádi opět setkali, vynikl. První ze dvou Sborů pro mužské hlasy od Zoltána Kodálye, upoutá silou hloubky mužských a téměř jednohlasem upoutá pozornost diváka, a to ještě před zahájením opery samotné, která je jinak omezena na dialog mezi Modrovousem a Juditou.

Než se oba objeví na scéně, předchází ději orchestrální úvod díla a cynický, temně mluvený prolog, který oslovuje přímo diváka, jehož autorem je rovněž Balázs a který byl nezávisle na hře publikován jako Prolog barda. Pro tuto inscenaci ho namluvila Mária Székelyová. Divákům klade otázky: „Kde je jeviště? Je venku, nebo uvnitř?“, čímž poukazuje na skutečnost, že se nejedná o opravdový hrad, nýbrž o alegorii zarputilé a uzavřené Modrovousovy duše. Prolog zároveň ponouká diváky, aby věnovali pečlivou pozornost událostem, které se mají odehrát. Vzápětí se Juditiným příchodem rozehrává celá opera. V následujících minutách Modrovous postupně odkrývá svá děsivá tajemství i nitro. Nejprve tak činí jako odměnu za Juditinu lásku a poté pod jejím intenzivním naléhání, které postupně přechází až v rozkaz: „Otevři ty dveře! Otevři!“

Na rozdíl od novoromantické opery, která hojně využívala leitmotivů, se Bartók vyhýbá opakování jakéhokoli hudebního materiálu. Všechny obrazy jednou zazní a zmizí. Výjimkou je však motiv, který sestává z malé sekundy a symbolizuje krev, která vždy nakonec zahalí krásné poklady Modrovousova hradu. Tento motiv, který podtrhuje i červeně nasvícená scéna, se postupně objevuje ve všech obrazech a stále častěji v hudebních doprovodech výstupů Judity, která postupem inscenace vidí krev stále častěji. Přestože postavy nemají své vlastní leitmotivy, Modrovous, jehož velmi autenticky ztvárnil Jiří Přibyl, má svou charakteristickou tóninu. Pentatonickou stupnici s tónikou na Fis. Rytmus jeho zpěvu je většinou pravidelný. Dvou nebo čtyřčtvrťový, sylabický a většinou parlandový, držící se spíše na jednom tónu bez větších koloratur, až na emotivnější části, jako je objetí Judity, kdy je melodicky rozmanitější. Tento styl zpěvu symbolizuje především silnou racionalitu, stabilitu a uzavřenost. V opozitu tomu stojí projev Juditin, kterou ztvárnila Barbora Řeřichová. Její zpěv je o poznání melodičtější, střídá řadu tónin, disponuje mnohem větším rozsahem, zdobnějšími koloraturami a je rytmicky různorodější, zejména užitím triol, což vyjadřuje sílu jejích emocí, otevřenost a chtíč po odvrácení Modrovousova pokřiveného osudu.

Orchestr pod vedením Petra Šumníka velmi přesně, precizně, ale s divokou energií zvládl rytmicky náročné neofolklórní dílo. Často dynamicky zdůrazňoval důležitá, klíčová slova či fráze obou protagonistů. Kromě motivů konkrétních postav, předkládá dílo také samostatné hudební obrazy, kterými vykresluje prostředí temného hradu, zvukomalebně vytvářeného zejména dis pentatonickou tóninou nebo děj, při kterém stékají kapky vody či krve po vlhkých zdech. Stejně tak je tomu při nahlédnutí za sedmero dveří hradu. Mučírna symbolizovaná disharmonickými postupy xylofonu a dechů, klenotnice zase oplývá vysokými tremoly smyčců, celesty a harfy nebo zahrada, kterou vystihuje orchestr, hrající naplno v široké melodické ploše.

Hra obou herců byla na velká dramatická gesta či pohyby poměrně skromná, což bylo výhodou zejména pro diváka, který musel sledovat kromě scény i titulky nad ní, jelikož celá opera byla hrána v originálním maďarském znění. O to intenzivnější bylo citové vypětí a emoční pohnutí vycházející z projevů obou postav, ve kterých se mísí láska a touha po sobě samých, ale i po tajemství, s hněvem přecházejícím až do prudkého vzteku.

Postavy Modrovouse a Judity doplnila šestice mužů a žen z baletní sekce Moravského divadla, kteří výpravným scénickým tancem odkrývali nejen dění za zavřenými dveřmi, ale současně také podtrhovaly mužskou či ženskou převahu role. Muži zároveň představovali temnotu hradu, která se vzpírá světlu, do které chce Judita vpustit. Ženy pak nepřímo znázorňovaly odkrytá, osvobozená, křehká tajemství. Největší prostor dostala baletní sekce v závěru celého představení, kdy se celá opera během okamžiku plynule přetaví do Tanců z Galanty Zoltána Kodálye. Vzhledem ke stejnému, neofolklornímu charakteru skladby, bylo snadné předstírat, že se stále jedná o pokračování Bartókovy opery. V tomto zdánlivém pokračování předvedli tanečníci za stálé přítomnosti Modrovouse a Judity, moderně pojatý scénický balet, z něhož čišela divokost a barbarství slovanských folklorních tanců, nejprve zobrazující triumf skrze krvavé vítězství žen nad muži, poté usmíření, vedoucí až po primitivní oslavu řízenou pouze pradávnými pudy.

Toto symbiotické spojení dovedlo příběh až do konce, který tímto však poněkud pozbyl svého původního, pochmurnějšího a závažnějšího významu. Ten se však znovu vrací ve chvíli, kdy se scéna uklidní a opět se zjevuje mužský sbor, aby vše zakončil kontemplací skrytou v zamyšleném brumendu. Opět na nás dopadá tíha celého příběhu a vše končí, jak začalo.

Foto: ilustrační – Fb divadla, Daniel Jäger, Tereza Hrubá