„Poté dochází k dramatizaci, o kterou se postaraly zejména výrazné údery tympánů, přecházející až do vznešeně znějícího motivu, který je klimaxem skladby i večera jako takového.”

„Předzvěstí zvratu je dramatický přechod virblu, po němž chromaticky stoupající motiv se zároveň zvyšujícím se tempem eskaluje do úplně nového motivu, který vykreslují smyčce, a je zároveň vrcholem druhé věty.“

„Čtvrtá věta začíná dramaticky s výraznou dynamikou, jež je střídána jemnou, melodickou pasáží s komplexnější hrou smyčců a dechů.“

Páteční podvečer 17. února v Redutě Moravské filharmonie Olomouc patřil podruhé v letošní sezóně studentům hudebních fakult. JAMU a tentokrát i HAMU. Těm filharmonie věnovala celou koncertní řadu, čímž dává mladým a talentovaným hudebníkům šanci osvojit si práci s orchestrem a místním posluchačům zase možnost navštívit cenově přívětivý koncert s méně všedním repertoárem. Koncert s názvem JAMU2 nabídl Symfonii-koncert pro violoncello a orchestr e moll op. 125 Sergeje Prokofjeva a Symfonii č. 5 F dur op. 76 Antonína Dvořáka.

Koncertu tentokráte předcházela speciální událost v Mozartově sále, a sice vernisáž šternberského rodáka a malíře Petra Zlamala. Výstava obrazů s názvem Svěcení jara  – jak jinak než hudebně tematickým – v sobě jednotí nejen hudbu, tanec a poezii, ale i tajemné vibrace kosmických sil, tvořících komplikované scénáře životních příběhů. Forma Zlamalových pláten v člověku vášnivě burcuje erotickou životní energií. Díky niterné intimitě, naznačené v podmalbě, v sobě skrývá autora nejen plachého a zranitelného, ale i člověka s pokorou a nesmělostí ponořeného do průzkumu tajemství života.

Ve výjimečné Prokofjevově kompozici, věnované Mstislavu Rostropoviči, v Symfonii-koncertu pro violoncello a orchestr e moll (na níž pracoval mezi lety 1933 až 1938, avšak svou finální podobu dostala až v roce 1951 a stala se jedním z autorových symbolů boje proti hudebnímu formalismu), dostal největší prostor violoncellista Plzeňské filharmonie a současně student Akademie múzických umění v Praze Ladislav Mariaš. Výjimečným je tento koncert proto, že je všeobecně považován za nejobtížnější ve standardním repertoáru violoncellových koncertů. Jednak kvůli téměř absenci orchestrálních tutti sekcí, dále kvůli nutnosti sólisty prosadit se přes velkou sekci lesních rohů a jednak i kvůli osmnáctiminutové druhé větě, která je jedním z nejdelších souvislých sól, jaké kdy Prokofjev napsal. Koncert tudíž vyžaduje extrémní výdrž. Z těchto důvodů byl po své premiéře dvacet let považován téměř všemi violoncellisty za nehratelný a dodnes se v programech objevuje zřídka.

Orchestr pod vedením dirigenta, sbormistra a violoncellisty Davida Šmída, který mimo jiné studuje dirigování na Hudební fakultě Janáčkovy akademie múzických umění u bývalého šéfdirigenta Moravské filharmonie Jakuba Kleckera, předvedl hned v první větě pro danou dobu typické lehké náznaky disonancí a rozvolněné harmonie. Přesto se jedná o dílo s jasnou neoklasicistní formou a většinou konsonantní harmonickou strukturou. Mariašova hra byla naprosto precizní, s hutným, plným, velmi saturovaným zvukem a jistým výrazem. Nádherné melodické pasáže ovládl s přesností a citem. Na hutném zvuku dodaly i kontrabasy akcentující první doby arpeggií. Nadějnou, až majestátní náladu střídá kvůli chromatickým sestupům dechů a smyčců mrazivý, pokleslý, depresivní pocit. Druhé větě dominuje dlouhá sólo pasáž violoncella, kterou sólista i přes její náročnost zvládl bravurně. Celoakordová pizzicata, náročné výjezdy v oktávových intervalech, spiccata a virtuózní hra rozsáhlých stupnic ponechala všechny v úžasu. Předzvěstí zvratu je dramatický přechod virblu, po němž chromaticky stoupající motiv se zároveň zvyšujícím se tempem eskaluje do úplně nového motivu, který vykreslují smyčce, a je zároveň vrcholem druhé věty. Ve třetí větě zazní výrazný melodický motiv celesty, který přebírají a rozpracovávají i ostatní nástrojové skupiny. Dirigentova gesta byla spíše jemná a opatrná, přesto jasná a spolu s orchestrem působil velmi symbioticky a organicky. Po několika vytleskáních byli diváci odměněni přídavkem v podobě skladby Mariašova učitele Mikaela Ericssona Tango Buenas Noches, která nesla opravdu silné, rytmické i melodické prvky tanga, okořeněné opět velmi virtuózními linkami.

Oproti rytmicky a dynamicky divoké skladbě Sergeje Prokofjeva stanula po pauze Dvořákova Symfonie č. 5, kterou naopak definuje jemnost a útlá dynamičnost. Za dirigentský pult se tentokrát postavil dirigent, skladatel, aranžér a student Janáčkovy akademie múzických umění Matěj Voda. Jeho vedení orchestru bylo klidné, rozvážné, což definuje i skladbu samotnou. První větě vévodí spíše smuteční a truchlivá atmosféra. Dvořák ve skladbě předvedl opravdu důkladné rozvíjení motivů, které se během jednotlivých vět velice pomalu transformují a postupně procházejí všemi nástrojovými sekcemi. Kontrast tvořila svižnější a vznešenější třetí věta, jež disponuje širší dynamikou, čímž dala prostor vyniknout dechové sekci, zvláště pak klarinetům, které předvedly rytmicky precizní hru. Čtvrtá věta začíná dramaticky s výraznou dynamikou, střídanou jemnou a melodickou pasáží s komplexnější hrou smyčců a dechů. Poté dochází k dramatizaci, o kterou se postaraly zejména výrazné údery tympánů, přecházející až do vznešeně znějícího motivu, který je klimaxem skladby i večera jako takového.

Ačkoliv se výběr skladeb pro tento večer může zdát nesourodým, vytvořil kontrast, který přinesl nebývale harmonickou dramaturgii, kdy po divokých a prudkých emocích nastal majestátní klid.

Foto: Daniel Schulz