„Nabízí podněty k zamyšlení nad obtížnými cestami k uplatnění, nad tvůrčí svobodou a kompromisy, jež (ne)musíme podstupovat.“

„V této souvislosti stojí za připomenutí, že tento kreativní muž, mimo jiné zdatný pianista, stojí také za pozoruhodným filmem Piano na křižovatce.“

„Mohly by probouzet i smutek, jenže ten se nějak nedostavuje. Z filmu spíš vyzařuje zřetelná, i když nesnadno definovatelná naděje, že pandemické ticho brzy skončí.“

Dva mladí pouliční muzikanti fidlají na kontrabas klasickou melodii; neruší je hluk vídeňského bulváru, nevadí jim ani déšť, před kapkami se schovávají pod igelitovou plachtou. Menší mladík, který má růstovou vadu, obstarává smyčec, velký brnká na struny. Plastic Symphony… Nejen z titulu slovenského filmu, ale také z úvodních scén je zřejmé, že půjde o hudbu. A o tu samozřejmě jde i v českém dokumentu Piano na křižovatce, který je skutečnou poctou klavíru.

Plastic Symphony, film o hudbě a sebepoznání

Chlapci jsou bratři, žijí spolu ve skromném bytě v Bratislavě a jezdí hrát do vídeňských ulic. Pomáhají si nejen při hraní. Liliput David obstarává staršímu sourozenci zázemí, zatímco talentovaný violoncellista Matúš, který pro nemoc matky musel přerušit studia na hudební akademii, se snaží proniknout do hudebního světa. Nedaří se mu však znovu nastartovat kariéru a marně obchází konkursy. Komponuje „do šuplíku“, přičemž jeho nejnovější skladbu inspirovalo pouliční hraní pod igelitem. Právě proto ji nazval Plastic Symphony. Ale ani o jeho skladby není zájem. Matúš se proto živí hraním na pohřbech a na vídeňských ulicích. Právě tam potkává někdejšího spolužáka, který má v hudební branži dobrou pozici a pomůže mu. Díky kamarádovi hraje záhy „vyšší populár“ na prestižních společenských akcích, vernisážích i na snobských večírcích. Dostává se do jiného světa. Daří se mu, ale brzy ho podobný život přestává bavit. Je nespokojen s jednotvárnou, nenáročnou hudební produkcí. Tím spíš, že na rozdíl od něj David i kamarádka Lenka nacházejí smysluplné uplatnění v péči o staré lidi v domově pro seniory…

Takový je ve stručnosti děj pozoruhodného snímku Plastic Symphony, z pera slovenského tvůrce Juraje Lehotského (mj. Slepé lásky, Zázrak, Nina). Autoři jej postavili na muzikantském příběhu, má však víc dějových i myšlenkových vrstev. Lze ho vnímat jako empatické zachycení vztahu bratrů, kteří jsou zasaženi nepříznivým osudem, jeden frustrací z neúspěchu v profesi, druhý fyzickým handicapem. Nebo taky jako tiše naléhavou výpověď o hledání místa v životě i profesi, či jako volbu mezi skutečnými i zdánlivými hodnotami. Nabízí podněty k zamyšlení nad obtížnými cestami k uplatnění, nad tvůrčí svobodou a kompromisy, jež (ne)musíme podstupovat.

Pravda, leccos tu vyznívá poněkud moralisticky, ale na jiných místech zase oceníme působivý symbol či trefnou nadsázku. Například ve scéně, kdy se před koncertem obsáhle diskutuje o vhodné barvě motýlku k obleku, a umělecký výkon přitom nikoho nezajímá. Ocenění si určitě zaslouží také výtečná kamera Timoteje Křížky. Využívá půvabů Vídně, elegance interiérů tamních paláců, stejně jako zvláštní atmosféry krematoria nebo ztichlého bytu, akcentujícího osamělost hlavního hrdiny. Děj dokáže dlouhými záběry zkoumat Matúšovu zasmušilou tvář a nahlédnout do hloubek jeho nitra, pozorně sleduje Davidovy nálady i vzájemné souznění bratrů. Mnohé sekvence byly natočeny na jeden záběr, aniž podlehly střihu. Jde o moment, který ještě posiluje působivost i věrohodnost jednotlivých scén. Křižka je ostatně autorem námětu a spoluautorem scénáře, a mohl si tak připravit pro své tvůrčí kreace řadu skvělých příležitostí, vyjádřit myšlenku obrazem.

Za zvláštní uznání stojí herecké výkony, především polského herce Bartosze Bieleniu jako Matúše a Vojtěcha Zdražila v roli Davida. U Matúše je poznat, že herec do své postavy vložil sílu talentu i mimořádně poctivou přípravu. Naučil se dokonce hrát na violoncello (i když ve filmu hraje violoncellové party Jiří Bárta) a věnoval velké úsilí zvládnutí svébytné intonace slovenštiny.

Ve filmu se ovšem slovem dost šetří. Výmluvné je hlavně vyjádření atmosféry obrazem. Tvůrci dopřáli hodně prostoru tichu a především hudbě. Právě ta je nejcennější složkou díla. Autor, renomovaný skladatel Aleš Březina má s filmem bohaté zkušenosti. Podílel se už na více než dvaceti filmech, úspěšně spolupracoval například s Jiřím Menzelem (Obsluhoval jsem anglického krále), s Janem Hřebejkem (Kawasakiho růže, Musíme si pomáhat, Horem pádem) nebo s dokumentaristy i televizními tvůrci.

Pro Plastic Symphony vytvořil ústřední melodii, jíž je stejnojmenná Matúšova kompozice. Vytvořil však i další dílka. Připomeňme třeba podmanivou klavírní skladbu v podání starého muže. Březinův invenční výběr i úpravy se uplatnily rovněž při volbě klasické hudby, jejíž útržky znějí v koncertní i „spotřební“ verzi. Skladba Plastic Symphony se vyznačuje nezbytnými vlastnostmi, které kvalitní filmová hudba má mít. Je výrazná, svým způsobem naléhavá, aniž by „překřikovala“ příběh. Zaujme na první poslech, je vstřícná k posluchači, nikoliv však lacině líbivá. Za pozornost stojí i kvalita dalších zvuků které dotvářejí děj i atmosféru příběhu: hluk velkoměsta, odbíjení hodin jako připomínka (bezúčelně) plynoucího času, společenský ruch, jenž v sále brutálně ruší hraní muzikantů.

Pokud některému vnímavému divákovi připadne finále Lehotského filmu příliš návodně mravoličné, jistě to autorům odpustí, neboť díky závěrečným metrům, v nichž se představuje mladičký Matúšův žák v hudební škole, slyšíme Březinovu skladbu Plastic Symphony téměř celou. Stojí za to.

Bez dialogů, zato s pianem

Začátkem února vyšel na stránkách Klasika Plus zajímavý a obsažný rozhovor se skladatelem a básníkem Jakubem Zahradníkem, majitelem prodejního ateliéru Pianotéka Zahradník. V této souvislosti stojí za připomenutí, že tento kreativní muž, mimo jiné zdatný pianista, stojí také za pozoruhodným filmem Piano na křižovatce. Natočil jej režisér Jan Senius, za kamerou stál Jan Kebrdle.

Je to svébytný, trochu tajemný poetický dokument „nedokument“, podmanivá výpověď o atmosféře doby. A především pocta klavíru. V hlavních rolích se představuje hudba, Jakub Zahradník a několik špičkových pianistů české klavírní extraligy: Igor Ardašev, Jitka Čechová, Martin Kasík, Karel Košárek, Tomáš Víšek a jazzman Frank Bonnici. Zaznějí klavírní skladby Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka, Vítězslava Nováka, Václava Jana Tomáška a Jaroslava Ježka, mezi Čechy se vklínil také ještě George Gershwin.

Tvůrci natočili snímek v letech 2021/22 a představí jej na televizním festivalu Zlatá Praha. Slavnostní premiéru bude mít letos v dubnu. Uvedení pro širší okruh diváků je však zatím nejisté, patrně i pro netradiční délku 72 minut, což je pro běžnou filmovou distribuci těžko zařaditelný formát. Věříme však, že vše dobře dopadne, půvabné dílko si to určitě zaslouží.

Autoři dílo charakterizují jako „nedialogový film“; a je to pravda, nezazní tu jediné slovo, zato uslyšíme hodně hudby. Inspirací pro tvůrce byla pandemie, kdy se nehrálo, nemuzicírovalo, nesetkávalo. Také Jakub Zahradník byl nucen zavřít krám a zrušit v Pianotéce koncerty. Učiní to hned na počátku filmu, kdy se vydává na teskně meditativní procházku noční Prahou. Jde ztichlými ulicemi a parky, bere za kliku zavřených vrat chrámů. Setkává se s muzikantskými přáteli, v Pianotéce občas zkontroluje kondici klavírů.

Pianisté zvučných jmen nekoncertují, musí zůstat doma. Ale vlastně ne, díky filmu usedají k pianu a hrají, i když zatím osaměle, bez publika. Ocitáme se s nimi doma i v Pražské křižovatce, na chvíli taky v jazzovém klubu. A nakonec, alespoň kvůli filmu, se společně sejdou při temperamentním Ježkově Bugatti stepu.

Potemnělé ulice, opuštěné parky, zavřené kostely i Pražská křižovatka bez publika bezděčně evokují Nezvalovy verše z Básní noci „Noc převrhla svůj zlatý úl nad sady večerů, nad temné věže katedrál a ateliérů…“ Mohly by probouzet i smutek, jenže ten se nějak nedostavuje. Z filmu spíš vyzařuje zřetelná, i když nesnadno definovatelná naděje, že pandemické ticho brzy skončí.

Skončilo. V reálu i ve finále Piana na křižovatce. Film vrcholí jásavě a s humorem, přičemž vervní závěr s Bugatti stepem byl rozhodně dobrý nápad.

Foto: Plastic Symphony – Facebook, archiv KlasikyPlus