„Provádějí je navíc s neutuchajícím elánem, které člověka, ať chce nebo ne, inspiruje neméně jako sama hudba.“

„Intonačně znamenitou hrou v první větě oslnily lesní rohy, které jsou známé jako problematické nástroje. Při nedělním koncertu však excelovaly.“

„Zde snad nejvíce vynikala snaha pěvce o zřetelné frázování, což hudebnímu, velmi přirozenému výrazu dodávalo na sdělnosti.“

Musica Florea s barytonistou Romanem Janálem zavítala v neděli 26. února do Augustiniánského opatství na Starém Brně, kde se svého času učil také mladý Leoš Janáček u Pavla Křížkovského. V rámci cyklu Musica Florea Bohemia představil soubor program s názvem: Lesk virtuozity duchovních árií českého klasicismu. Zazněly skladby od Dittersdorfa, Myslivečka, Brixiho a především Vaňhala, oblíbeného skladatele souboru. Muzikanti se repertoáru z druhé poloviny 18. století ujali s nebývalým mladistvým elánem. Znovu se jim podařilo přesvědčit příznivce o kvalitách, které historicky poučenou interpretací nabízejí. Umělecký večer korunoval sólista Roman Janál, který posluchače omámil virtuózními koloraturami. Koncert nabídl však mnohem více.

Musica Florea, v jejímž čele stojí violoncellista Marek Štryncl, si během tří desítek let působení vydobyla přední postavení na poli historicky poučené interpretace nejen u nás, ale i v zahraničí. A není se čemu divit. Badatelskou činností objevují zapomenuté skvosty mnohdy i zapomenutých skladatelů, které následně provádějí, často i po stovkách let. Provádějí je navíc s neutuchajícím elánem, který člověka, ať chce nebo ne, inspiruje neméně jako sama hudba. Ne jinak tomu bylo i při nedělením koncertu v Mendelově refektáři při Augustiniánském opatství na Starém Brně, kde soubor vystoupil spolu se sólistou, renomovaným umělcem, barytonistou Romanem Janálem, který celý hudební zážitek korunoval.

Program, zasvěcený autorům druhé poloviny 18. století, se nesl především ve znamení Jana Křtitele Vaňhala, neboť více než polovina skladeb pocházela právě z jeho pera. Přesto se koncert začínal árií Voces parate almas od Karla Ditterse von Dittersdorfa. Hudební doprovod i samotný zpěvní part svými okamžiky harmonických a melodických invencí připomínaly útržky z Mozartových oper, ačkoli ty by za duchovní snad nikdo neoznačil. Pravdou je, že Mozart a Dittersdorf se nejen znali, ale že spolu dokonce hráli ve smyčcovém kvartetu, jak ostatně posluchačům objasnil během koncertu Marek Štryncl. A navíc se stávalo častým zvykem, že skladatelé přebírali nápěvy světských melodií, aby je poté uplatnili například v duchovních skladbách. Po krátké instrumentální introdukci se tedy sálem rozezněl mohutný baryton Romana Janála, který okamžitě navázal kontakt s publikem pohlcujícím a hlubokým výrazem v očích. Od prvního okamžiku bylo zřejmé, že chce skladby zbavit jakýchkoli operních manýrů, což působilo velmi sympaticky. Pro mnohé pěvce s tak ohromnou divadelní praxí, jakou má i Janál, nemusí být vůbec snadné se „operních nánosů“ zbavit. Zvláště, když hudba vybízí k opaku. Sólista taktiku dlouho neskrýval. Ihned prozradil, že jeho tajemstvím je bravurně zvládnutá dechová technika, která mu tak umožňuje bez jakýchkoli problémů zvládnout i nejkomplikovanější koloratury, které se vyskytovaly ve všech áriích.

Poté, co orchestr krotil svou sílu před výstupem sólisty, následovala Vaňhalova třívětá Sinfonia I D Dur, během níž mohl konečně popustit uzdu. Intonačně znamenitou hrou v první větě oslnily lesní rohy, které jsou známé jako problematické nástroje. Při nedělním koncertu však excelovaly. Soubor se, mimochodem jako vždy, soustředil na celistvost frází. Neopomněl ani dynamickou plasticitu s nadpočtem crescend a decrescend, která navíc oživovala náhlá sforzata. Duo příčných fléten nádherně vyplňovalo barvu smyčců a plynulým dechem dotvářelo legato, které hudbě dodávalo patřičný klid. Navíc bylo možné si povšimnout, jak si někteří hráči uskupení, kteří zrovna nehrají, pokyvují hlavou do rytmu skladby. Pro mne je rysem profesionality, zůstat po celou dobu aktivní, i když nehraji.

Třetí skladbu Hic est locus ad laudandum Dominum, tentokrát od Josefa Myslivečka, charakterizovala souhra souboru se sólistou. Marek Štryncl i Roman Janál o sobě věděli v každém klíčovém momentu skladby a nikdy tak nedošlo, ani v menších náznacích k nesouhře. V této árii si rovněž sólista pohrával s dynamickou škálou, která se zpěvákům tvoří o něco hůře než instrumentalistům. To ale není případ Romana Janála, který se pochlubil jak několika znamenitými piany, tak několika zvučnými forte.

Dlouhé a rozsahově náročné koloratury s grácií zvládal sólista i v další árii Quis me separabit od Vaňhala. Zde snad nejvíce vynikala snaha pěvce o zřetelné frázování, což hudebnímu, velmi přirozenému výrazu dodávalo na sdělnosti. Tu navíc Janál příležitostně podpořil čímsi, jako deklamačními náznaky. Srozumitelnost textu byla přitom samozřejmostí.

V následující Sinfonii XXII d moll „Periodique“ od stejného autora už posluchač tak trochu tušil, co může od interpretů ten večer očekávat. Hudební výrazivo souboru se jevilo jako velmi logické, tudíž se člověku rychle vrylo do paměti. Po nějaké době se tudíž posluchač mohl přistihnout, že jen sedí a nechává se unášet muzikou i emocemi, kterými se hráči snaží skladby naplnit. Druhá část vynikala zejména výraznými typicky klasicistními odtahy na konci frází a také příležitostnými důrazy na následně rozvedených disonancích.

Jako předposlední zazněla jediná skladba od Františka Xavera Brixiho árie Mater misericordiae a Roman Janál si opět dělal, co chtěl. V pozitivním slova smyslu samozřejmě.

Vaňhalovu Mottetu in D dominovalo závěrečné Alleluja, které po hudební stránce působilo velmi progresivně. Celý soubor včetně sólisty si poslední minuty koncertu, jak se zdálo, plně užíval. Obě složky uskupení se vzájemně doplňovaly. U sólisty si navíc bylo možné povšimnout, s jakou lehkostí odsazuje a znovu posazuje nejvyšší tóny koloratur. Koncert zcela příznačně nesl ve svém názvu označení Lesk virtuozity. Neexistuje výrazu, který by dokázal nedělní koncert v podání členů Musica Florea vystihnout lépe.

Foto: Johana Obršlíková