„Belshazzar je role pro tenora, zde je to moderní a bezohledný obchodník s vodou, kterou prodává jako luxusní komoditu, a na scéně se točí jeho propagační spoty. Dva kameramani se na scéně pohybují po celou dobu představení a snímají detaily protagonistů.“

„Nejefektnější je bezesporu scéna orgií v římském stylu, které jsou prošpikovány krutostmi krále, za které by se nemusel stydět ani císař Nero. Je to show se vším všudy, král zpívá na mikrofon v lesklém saku a přitom podřezává či znásilňuje své otroky, to vše doslova v přímém přenosu všudypřítomných dvou kamer.“

„Otřásá vědomím nápis, který místo na zdi se objevuje na nahé hrudi šíleného krále: MENE MENE TEKEL UPHARSIN. Varování boha, že zvážil jeho činy a odsoudil ho.“

Zajímavá témata a špičkové zpracování jsou hlavními znaky operních inscenací v Theater an der Wien. Únorová premiéra oratoria Georga Friedricha Händela na libreto Charlese Jennense s názvem Belshazzar, překvapila aktuálností tématu a moderním, vkusným režijním zpracováním. Režisérka Marie-Eva Signeyrole konfrontovala na scéně Fabiena Teigné dekadentního a krutého vládce Babylonu Belshazzara, kterého ztvárnil tenorista Robert Murray, s aktivistickým environmentálním přístupem jeho protivníků, zejména vládce Persie Cyruse, v podání altistky Vivicy Genaux, vládcovy matky Nitocris, kterou zpívala Jeanine De Bique a s židovskou věštkyní Daniely, v podání Evy Zaïcik. Pod taktovkou Christine Pluhar hrál barokní orchestr s názvem L´Arpeggiata a zpíval Arnold Schoenberg Chor, pod vedením sbormistra Erwina Ortnera. Po počátečních rozpacích přijalo publikum zpracování opery nadšenými ovacemi a uznáním. Recenze je psána ze třetí reprízy, která se konala 26. února 2023.

V náhradních prostorách Museumsquartiere našlo divadlo Na Vídeňce přístřeší, než budova na Naschmarktu projde důkladnou rekonstrukcí. Do té doby se soubor opery zabydlel v Halle E a G, včetně přilehlých prostor, kde nechybí ani důstojné zázemí pro návštěvníky. Elevace ve velkém prostoru umožňuje vizuální přehled a v improvizovaném sále je velmi dobrá akustika. Jakmile vejde divák do sálu, je hned konfrontován s podstatou příběhu. Hlavní oponou je jeden obrovský vodopád a voda se tříští přímo za orchestrem. Impozantní uvedení do děje má překvapivé pokračování v úvodu. Vládce Babylonie Belshazzar je role pro tenora. Zde je to moderní a bezohledný obchodník s vodou, kterou ji prodává jako luxusní komoditu, a na scéně se točí jeho propagační spoty. Dva kameramani se na scéně pohybují po celou dobu představení a snímají detaily protagonistů, které jsou promítány v horní třetině scény. Což pomáhá i s lepším kontaktem s diváky ve druhé polovině sálu. Scéna Fabiena Teigného je dělena horizontálně na třetiny. Střední část scény je určena pro realizaci děje a spodní třetina scény patří dobyvatelům a aktivistům. Těmi jsou především Židé, kteří žijí v babylonském zajetí a nosí na místo žluté hvězdy na krku obojky s červeným světýlkem. Pak jsou tu Peršané, vedeni svým králem Cyrem, kterého známe z dějin jako Kýra I., pokořitele Babylonu. Než k tomu dojde, musí spolu se svými stoupenci najít způsob, jak získat zpět vodu z Eufratu, kterou Belshazzar nechal svést do jednoho koryta, které teče v podzemí města. Cyra, v této chvíli ještě prince, zpívá v oratoriu altistka, jejíž part je vypjatý a položený do nejhlubších poloh hlasu. Spojencem dobyvatelů se stává matka, královna Nitocris, dramatický soprán a židovský prorok Daniel, jehož part je napsán pro kontratenor. Zde ho zpívá sopranistka a je z něho slepá věštkyně Daniela, což zvyšuje její zranitelnost. Spiklence doplňuje ještě Gobrias, baryton, který ztrácí v boji syna. Režisérka Marie-Eva Signeyrole sestavuje inscenaci z efektních obrazů. Nejvíce zaujme scéna v lázních, ne nepodobných římským, kdy se Belshazzar koupe ve vaně, nebo scéna, ve které je napouštěn na jevišti bazén. Nejefektnější je bezesporu scéna orgií v římském stylu, které jsou prošpikovány krutostmi krále, za které by se nemusel stydět ani císař Nero. Je to show se vším všudy, král zpívá na mikrofon v lesklém saku a přitom podřezává či znásilňuje své otroky, to vše doslova v přímém přenosu všudypřítomných kamer. Jeho bezuzdnost, krutost, poživačnost a sexuchtivost, vybičovaná až k šílenství, dožene nakonec královnu-matku, aby ve snaze zachránit před zavražděním věštkyni, probodla vlastního syna. Sama se poté vydává do rukou a do služeb perskému princi Cyrovi, který jí však ponechává nejen titul a pravomoci královny, ale sám se prohlašuje jejím synem. Židé jásají, neboť je vítězný Cyrus propouští ze zajetí symbolickým sundáváním obojků a slibuje materiální i osobní pomoc při stavbě Jeruzaléma a jeho slavného chrámu. Náboženské otázky se v oratoriu neřeší, Babylon je říší mnoha bohů, kteří se navzájem tolerují a nepřekážejí si. Vyřešena je ale otázka práva na vodu, protože, jak se praví v libretu, voda náleží všem. Dojemný je závěr ve fugatu, zpívaném Cyrem, Danielou a Nitocris spolu se sborem, který mrazí svojí aktuálností i dojímá vroucností zpěvu Halleluja a Amen.

Režisérka prošpikovala libreto scénami, které jsou i na současnost hodně hororové a kruté. Historický podklad se mísí s moderním světem, líčeným současnými reáliemi. Esteticky půvabná je scéna biologické laboratoře, při které historicky poučenému divákovi naskočí příměr visutých zahrad Semiramidiných. Je zde naznačeno, že nejde jen o právo na vodu, ale o hledání záchrany celé planety, což hlásá i článek v programu. Ve třetím plánu jsou to mezilidské vztahy, které jsou navazovány na základě společných cílů, nikoli příslušnosti k nějaké národnosti. Přesto otřásá vědomím nápis, který místo na zdi se objevuje na nahé hrudi šíleného krále: MENE MENE TEKEL UPHARSIN. Varování boha, že zvážil jeho činy a odsoudil ho. Poselství inscenace je velmi sdělné a silné a diváci mu, byť po počátečních rozpacích, porozuměli a souzněli s ním. K tomu měly pomoci i nápisy myšlenek, promítaných jako loga, což mohlo být vnímáno rušivě. K orientaci v anglicky zpívaném textu pomáhaly titulky, promítané nad jevištěm v němčině i angličtině.

Působivé a kvalitní bylo zejména hudební provedení. Francouzský barokní orchestr L´Arpeggiata hrál s překvapivou intonační jistotou, instrumentální barevností a plasticitou a hutností zvuku a se smyslem pro stylovost pod vedením své zakladatelky, dirigentky Christiny Pluhar. Ta navíc prokázala cit pro spolupráci se zpěváky, pro které byl orchestr přirozenou a bezpečnou oporou. Představitelem Belshazzara byl tenorista Robert Murray, který si roli užil jak herecky, tak pěvecky a jeho portrét Belshazzara jako psychopata opilého mocí a bezzuzdností, byl dokonalý. Předlohou mu byl zřejmě císař Nero a překvapoval přitom zejména vysokými tóny, které měl barevné, plné a otevřené i s intonačně bezpečnými koloraturami a skvělou dikcí. Matkou, tedy Královnou Nitocris, byla Jeanine De Bique, nádherná sošná žena tmavé pleti, jejíž dramatický soprán měl stejnou barvu a řinul se do hlediště jako hustý med. Měla v sobě vznešenost královny i něhu matky, kterou přenášela na všechny, kterým její krutý syn ublížil. Krásným dramatickým sopránem vládla i Eva Zaïcik, představitelka slepé věštkyně Daniely. Part perského prince Cyra (Kýra) ztvárnila Vivica Genaux, původem z Aljašky, která dal vůdci dobyvatelů energickou rozhodnost a tmavý alt, který byl občas poznamenán nečistoty v barvě, za což mohla zřejmě ohlášená indispozice. Menší roli Gobriase zpíval místo onemocnělého Michaela Nagla rakouský barytonista Klemens Sander s příjemným témbrem a bezpečným projevem. Arnold Schoenberg Chor měl několik silných sólových akcí, ve kterých uplatnil jak profesionální jistotu a sezpívanost, tak smysl pro dynamické efekty, tak i schopnost hereckých kreací. Společně se sólisty a s orchestrem vytvořili hudebně hutné a emočně silné představení, které přes starověk prostřednictvím barokní hudby Georga Friedricha Händela promlouvá srozumitelným poselstvím k dnešku.

*******

Foto: Werner Kmetitsch