„Vedle skvělé interpretace byla další ozdobou večera nápaditá dramaturgie, zahrnující díla od klasicismu po současnost, zvolená tak promyšleně, že tvořila jeden gradující celek.“
„Byl to Janáček oscilující mezi rozverností, melancholií, romantickou lyrikou, výrazně, oddaně a srozumitelně interpretovaný.“
„Barvy jednotlivých nástrojů se do sebe tak vpíjely, až tvořily zvukově dokonalou koláž.“
Jedním z největších klenotů české komorní hry je dechový soubor Afflatus Quintet, založený v roce 1995. Již dva roky nato zvítězil v prestižní Mezinárodní soutěži ARD, následovala řada úspěšných koncertů u nás i v zahraničí, dvakrát mu byla Českým spolkem pro komorní hudbu udělena Cena roku za mimořádné interpretační mistrovství. V rámci sezony spolku zahrál soubor na pondělním koncertu ve Dvořákově síni Rudolfina, který byl připomínkou pětadvacátého výročí jejich prvního vystoupení v tomto sále.
Mladistvý zápal, zaujetí a radost ze společného hraní se vůbec nevytratily. Ansámbl, který tvoří flétnista Roman Novotný, hobojistka Jana Brožková, hornista Radek Baborák, klarinetista Vojtěch Nýdl a fagotista Ondřej Roskovec, byl v některých skladbách posílen stálými hosty Petrem Valáškem (basklarinet, altsaxofon) a Miroslavem Sekerou (klavír). Vedle skvělé interpretace byla další ozdobou večera nápaditá dramaturgie zahrnující díla od klasicismu po současnost, zvolená tak promyšleně, že tvořila jeden gradující celek.
Na úvod zazněl Dechový kvintet B dur, op. 56, č. 1 Franze Danziho (1763–1826), dirigenta dvorního orchestru Karla Theodora Falckého v Mnichově. Devět dechových kvintetů vzniklo až v závěru jeho umělecké dráhy v Karlsruhe. Tiskem vyšly v roce 1821 a dedikovány jsou Antonínu Rejchovi. Danziho kvintet je půvabný, s krásnými melodickými tématy, které přejímají jednotlivé nástroje. Naprosto přesnou souhru, v nástupech i dynamice, ještě povýšily bravurní výkony všech hráčů. Ať už šlo o lesní roh Radka Baboráka, hoboj Jany Brožkové nebo vůdčí hlas flétny v závěru. V druhé větě se uplatnil krásný zvuk fagotu Ondřeje Roskovce v jemném kontrastu s flétnou. Třetí Menuet vyzněl radostně, opět v nesrovnatelné dynamice a hravými dialogy nástrojů (fagot - lesní roh, fagot - flétna). Závěrečné Allegro interpretačně korunovalo celé provedení.
Následující suitě Mládí Leoše Janáčka (1854-1928) dali hudebníci výrazný rytmus a janáčkovskou naléhavost. Zvukový soulad byl jedinečný, důležitou roli v něm sehrál basklarinet Petra Valáška. Po hladivém zvukomalebném Danzim ukázali hráči, jakého zvuku, barev i ostrosti také docilují. Na velebnosti druhé věty se velkou měrou podílel právě sametový neprůrazný tón basklarinetu a zvuková kultivovanost všech hráčů. V třetí větě se známým Pochodem Modráčků vynikla pikola Romana Novotného, ovšem nelze upozadit ani ostatní hráče, kteří skladbě dopřáli jedinečnou plasticitu. Byl to Janáček oscilující mezi rozverností a melancholií, romantickou lyrikou, výrazně, oddaně a srozumitelně interpretovaný.
Druhou polovinu večera tvořily dvě skladby francouzských autorů 20. století. Šlo o jména Henriho Tomasiho a Francise Poulenca. Henri Tomasi (1901-1971), vedle komponování působil i jako dirigent. Vedl například Pařížský rozhlasový orchestr a Orchestre National de France, napsal Sextet pro dechové nástroje Jaro (Printemps) v roce 1963. Podobně jako Olivier Messiaen se nechal inspirovat ptačím zpěvem a štěbetáním, které prochází celou jeho skladbou. Attaca a připojené tři věty pojmenované Probuzení ptáků, Milostná píseň a Ptačí tanec, jsou vstřícným zvukomalebným dobrodružstvím, které rozhodně lahodí uchu posluchače. Ptačí cvrlikání přitom prostupuje minimum melodických témat, vůdčími principy jsou zvukomalebnost a rytmické metrum. Brilantní provedení posluchače podnítilo k nadšenému přijetí.
V Sextetu pro klavír a dechové kvinteto Francise Poulenca soubor posílil klavírista Miroslav Sekera, jehož part dotvářel zvukovou kompaktnost, ale zastával i vůdčí melodický hlas (zejména v ragtimových pasážích). Nevážná, vtipná skladba s rozklenutými melodiemi evokovala v první větě až filmovou hudbu, ve druhé zase nápaditě rytmizované, střídající se veselé popěvky se ztišenými líbeznými melodiemi. Barvy jednotlivých nástrojů se do sebe tak vpíjely, až tvořily zvukovou koláž. Závěrečné Finale s jazzovými a ragtimovými inspiracemi, v nichž excelovali všichni hráči, vrcholí ve slavnostní atmosféře.
Všech sedm účinkujících zahrálo jako přídavek Stravinského Kostějův tanec v aranžmá Miloše Boka. Virtuózní provedení bylo rejem barev, hlubším nástrojům dodávaly lesku flétna s hobojem a klarinetem, jako vždy vynikající byl u klavíru Miroslav Sekera. První březnové pondělí byla Dvořákova síň svědkem vskutku povedeného koncertu.
Foto: ilustrační - Pj / Zdeněk Chrapek, Fb / Kodl Čr, Petra Hajská
