Saint-Saëns s Tomášem Jamníkem a Berliozova Fantastická symfonie ve Filharmonii Hradec Králové
„Tomáš Jamník patří k interpretům, kteří se dokáží během hry upřímně a radostně usmát, mnohdy hned poté, co dali najevo absolutní koncentraci.“
„Nicolas Chalvin při Berliozově Fantastické symfonii předvedl z francouzského přístupu to skutečně nejlepší.“
„Výkon, k němuž dirigent dovedl královéhradecké filharmoniky, zaslouží velký obdiv a úctu.“
Filharmonie Hradec Králové připravila v rámci svého „Malého symfonického cyklu“ na 9. březen 2023 večer, sestavený ze dvou stěžejních děl francouzského repertoáru. V podání orchestru se sólistou Tomášem Jamníkem zazněl První violoncellový koncert a moll Camille Saint-Saënse a poté přišlo na řadu ve městě dlouho očekávané provedení Fantastické symfonie Hectora Berlioze. Taktovky se ujal francouzský dirigent Nicolas Chalvin a podle bezprostředního ohlasu publika šlo o událost na úrovni, jakou krajská metropole ve východních Čechách již dlouho nezažila.
Violoncellista Tomáš Jamník přijel do Česka ze svého dlouhodobého pobytu v New Yorku, kde v současné době působí coby frekventant Fulbrightova stipendia. Čtvrteční vystoupení v Hradci Králové bylo jedním z několika jeho setkání s českými orchestry, pro něž si vybral právě Violoncellový koncert č. 1 a moll op. 33 Camille Saint-Saënse. Šlo o šťastnou volbu. Skladba francouzského romantika z roku 1872 sice nepřekypuje virtuózními pasážemi, od sólisty se však očekává plné nasazení na ploše celých dvaceti minut, což vyžaduje naprosté soustředění a dodržení dokonalé souhry s doprovodným tělesem. Jamník je technicky skvěle disponovaným hráčem a na pódiu působí s odzbrojující přirozeností. Navíc patří k interpretům, kteří se dokáží během hry upřímně a radostně usmát, mnohdy hned poté, co dali najevo absolutní koncentraci. Pro budování kontaktu s lidmi v hledišti nemůže být lepší a příjemnější cesty. Jednovětá kompozice, byť jsou její oddíly zřetelně odděleny, plynula i tentokrát ve zdánlivém poklidu, jaký může přinášet do posledního detailu promyšlená spolupráce všech aktérů. Nicolas Chalvin si dal na královéhradeckém koncertě záležet, jako příklad stačí uvést přesnost a jemnost, k nimž dovedl hráče orchestru v pianissimech, nebo dokonalost projevu violoncellové skupiny. Pro posluchače tak od začátku šlo o skutečný bonbónek, nejen pro excelentní, a přitom nesmírně sympatický lidský přístup Tomáše Jamníka.
V nekonečných debatách o tom, zda je předností, provozuje-li díla autorů svého národa dirigent shodného původu, či, vzhledem k obecnému a všelidskému charakteru hudby, nikoli, by tentokrát, usazeni v hradeckém Sále filharmonie, zřejmě měli navrch zastánci prvního názoru. Francouz Nicolas Chalvin totiž při Berliozově Fantastické symfonii (Epizoda ze života umělce op. 14) předvedl z francouzského přístupu to skutečně nejlepší. Autor této reflexe sice nebyl přítomen zkouškám předcházejícím konečnému provedení a nemůže ani v nejmenším odhadovat, jestli se při nich neobjevilo byť jen zrnéčko pověstného francouzského chaosu, tedy neklidu zcela odlišného a mnohem šarmantnějšího než „nepořádku“ typického třeba pro Italy; výsledný tvar, jejž dirigent prezentoval před posluchači, však zanechal ohromující dojem. To umějí Francouzi dokonale a klobouk dolů. Chalvin má navíc s Berliozovým veledílem vlastní hlubokou dirigentskou zkušenost. Přesvědčit se o tom lze na sociálních sítích. Původním hudebním vzděláním a praxí hobojista, jemuž je letos 54 let, působil v Lyonu a Lucemburku, pak vyslyšel Armina Jordana a začal se věnovat řízení orchestrů. Spolupracoval mimo jiné i s Franzem Welserem-Möstem a velkou stopu zanechal coby operní dirigent ve švýcarských divadlech. Fantastická symfonie je natolik mnohovrstevnatým a syntetizujícím dílem, že ujmout se jí s předpokladem úspěchu může pouze osobnost pronikající k podstatě autorova záměru, schopná velkoryse přehlédnout jeho obrovité ego i neskrývané velikášství, propojit všechny kontrasty a zvládnout nekonečné přelévání nálad se zdůrazněním oné pověstné idée fixe. Chalvin přitom působí velmi civilně, až nenápadně, chtělo by se napsat že jaksi až „nefrancouzsky“, ale to by asi nebylo příliš korektní. Každopádně výkon, k němuž dovedl královéhradecké filharmoniky, zaslouží velký obdiv a úctu. Bez přehánění, provedení nemělo chybu, hráči ze sebe vydali vskutku všechno. Alespoň slovní ocenění zaslouží z tohoto místa členové všech sekcí bez rozdílu. Hrát jako o život, tak se tomu říká.
Publikum si výjimečnosti okamžiků samozřejmě bylo dobře vědomo. Pětiminutový nepřetržitý potlesk po doznění posledního tónu tak intenzivně zdejší koncertní síní již drahnou dobu nebouřil.
*******
Foto: Patrick Marek
Příspěvky od Roman Marčák
- Pardubická filharmonie snad až rozmazluje. Sólistou tentokrát klarinetista Irvin Venyš
- Dvořákovo Stabat Mater v Pardubicích jako důkaz hudební síly města a regionu
- Jan Talich, Kaspar Zehnder a Filharmonie Hradec Králové. Kolik podob má česká hudba?
- Večer suverénní i radostné virtuozity Massima Mercelliho a Komorní filharmonie Pardubice
- Královéhradecká Má vlast. Jiří Rožeň spojil respekt k tradici s ohromnou energií
Více z této rubriky
- David Kadouch v Ostravě zaujal v recitálu zaměřeném na díla ženských autorek
- Strhující. Wihanovo kvarteto s Jiřím Kabátem v synagoze Heřmanova Městce
- Řízená střela do černého. Strhující hostování Thomase Søndergårda v Newyorské filharmonii
- Když zazní romantika. Dojetí v sále olomoucké Reduty
- Když Janáček je ze všech nejmenším Janáčkem