„V jednom tato atmosféra nutně evokovala domácí prostředí hudebních salónů, ve kterých význační klavíristé minulosti častokrát uváděli svá mnohá díla k potěše hostitelů.“

„Je skvělé, že se klavírnímu Sukovi začal Skoumal věnovat, protože ho hraje opravdu s technickým nadhledem a výrazovou hloubkou, takže hudba působí živě a velmi barevně.“

„Jedno však nelze Skoumalovi upřít, technicky se se všemi nástrahami, které si na soutěžící i sám na sebe připravil, interpretačně vypořádal více než obdivuhodně.“

Počátkem roku 2023 se rozhodl Jakub Zahradník uspořádat ve své Pianotéce řadu koncertů předních českých klavíristů s názvem Blüthneriáda. Na druhém koncertě ve čtvrtek 9. března vystoupil klavírista a skladatel Adam Skoumal v programu hudby pěti století, včetně vlastní tvorby.

Ačkoliv může titulek článku evokovat spíše kuchařskou recepturu, dovolil jsem si ho užít, neboť pro mne vystihuje nejlépe základní smysl celé koncertní řady nazvané Bluthneriáda. Tu se rozhodl ve své Pianotéce zorganizovat jako sérii deseti koncertů zhruba po třech týdnech pan Jakub Zahradník a cílem je veřejnosti představit koncertní klavír značky Blüthner rozehraný rukama různých renomovaných českých klavíristů. Podobně, v podstatě marketingově, uvažují i někteří další výrobci či prodejci klavírů nejen u nás, ale i ve světě. Přeci jen, jak lépe upozornit na kvalitu svých nástrojů než tím, že je uvedou „v život“ ti nejpovolanější a předvedou, co všechno jim nástroj umožní vytvořit.

Koncerty Blüthneriády se odehrávají přímo ve zmíněné Pianotéce, což má své klady i zápory. Včerejší koncert byl již druhým a vystoupil na něm v různorodém programu klavírista a skladatel Adam Skoumal. Atmosféra byla spíše neformální, podávaly se i nápoje a po skončení koncertu také delikatesy z trouby klavíristovy manželky. Tedy nakonec skutečně došlo i na zmíněné kulinářské umění. V jednom tato atmosféra nutně evokovala domácí prostředí hudebních salónů, ve kterých význační klavíristé minulosti častokrát uváděli svá mnohá díla k potěše hostitelů (jeden se neubrání vzpomínce na slavný obraz Josefa Danhausera, na kterém Lisztovi v pařížském salónu leží jedna z dam u nohou, zatímco jsou obklopeni nejvýznačnějšími osobnostmi své doby). Ve velmi podobné náladě se nesl i tento koncert, ačkoliv na koberci ležel chvílemi pouze fotograf. Dokonce došlo i na autorskou tvorbu samotného klavíristy.

Prostor samotný však postrádá více útulnosti, abychom se do atmosféry salónu přenesli ještě přesvědčivěji. Kapacitně se pohodlně usadí zhruba dvacet posluchačů, což není mnoho a je tedy otázkou, zda vlastně zmíněný marketingový efekt odpovídá vynaloženému úsilí a financím. Mimoto by koncertní nástroj zcela jistě zazářil daleko lépe ve větším sále, v tomto komorním prostředí byl Skoumal nucen používat daleko více levý pedál, aby přítomní posluchači neodcházeli ohluchlí jako z metalového koncertu. Navíc je zcela vyloučeno izolovat ruch projíždějících aut z rušné ulice. Reprezentace koncertního klavíru v plné kráse tedy vlastně úplně nenastala.

Skoumal zařadil na program hudbu pěti století, zahájil hudbou Johanna Sebastiana Bacha, avšak v transkripci Samuila Feinberga. Zaznělo Largo původně varhanní Sonáty C dur a musím říct, že Skoumal se s ním vypořádal vskutku přesvědčivě, ačkoliv sám nejsem velkým příznivcem těchto romantických transkripcí. Evokace varhanního zvuku i za cenu nepřehánění dynamiky proběhla na zmíněném nástroji opravdu vkusně. Trochu bych si býval přál slyšet toto spojení i ve větším prostoru a takříkajíc „plné parádě“. Snad na to někdy dojde.

Po Bachovi následovala Sonáta F dur Josepha Haydna. Zde se již jednalo o klavírní originál, je-li možné to tak říct (dle některých je interpretace jakékoliv staré hudby na moderní nástroj vlastně transkripcí), a tudíž jsem čekal, co dokáže Skoumal z nástroje dostat. Musím říct, že jsem místy postrádal konkrétnější a jasnější úhoz, obzvláště v pasážových bězích, které snad vinou užití obou pedálů nepůsobily zcela zřetelně a řekněme dostatečně „klasicistně“. Všeobecně jsem si uvědomoval na toto stylové období až nadbytečné užívání pravého pedálu, což je pochopitelně otázkou vkusu. Je také možné, že se jím Skoumal snažil kompenzovat kratší akustiku daného prostoru. Nejpůsobivější pro mne asi byla volná věta, kterou výrazově zasadil velmi kontrastně k hravým větám krajním. Nástroj se tak mohl představit i v kantabilnější úloze.

Následoval raný romantismus v drobné skladbě Roberta Schumanna Arabeska. Tuto skladbu mám velmi rád a znám ji extrémně dobře. V takové situaci pochopitelně vždy dojde na konfrontaci pojetí, temp i dynamického rámce. Osobně ji možná vnímám daleko intimněji a introvertněji, především v obou mollových částech, které na mě ve Skoumalově pojetí působily možná až příliš temperamentně. Opět jsem váhal, zda není jednoho i druhého pedálu už trochu příliš. A v tom jsem si vzpomněl na krásné líčení vztahu Clary Schumannové k levému pedálu, který popisovali někteří její žáci. Schumannová ho údajně neměla ráda a své žáky nabádala, aby ho používali jen při cvičení a to tak, že si danou část zahrají s ním a posléze se pokusí ji zahrát bez něj a docílit úhozem podobné barvy. Snovým částem Arabesky, ve kterých vnímám Schumannův bezbřehý smutek, skoro jako by se zastavil čas a on před očima viděl jenom svou milovanou Claru, by poněkud světlejší zvuk dle mého názoru slušel.

Cyklus Jaro Josefa Suka jsem vnímal jako nepochybný vrchol večera. Vášeň, s jakou se Skoumal do tohoto náročného cyklu pustil, byla obdivuhodná. Zároveň se odhodlal popustit uzdu i dynamice a v některých silnějších částech už bylo zvuku na daný prostor opravdu možná až příliš. Tomu se ale asi těžko dá zabránit, ono zkrátka technicky není možné hutné akordy, které má klavírista nacvičené ve fortissimu, na pokyn výrazně ubrat. Zároveň se projevila i jistá ostrost zvuku v diskantu nástroje, obzvláště v oktávových melodiích, kterou bychom si možná ve větším koncertním sále ani neuvědomili. Je skvělé, že se klavírnímu Sukovi začal Skoumal věnovat, protože ho hraje opravdu s technickým nadhledem a výrazovou hloubkou, takže hudba působí živě a velmi barevně.

Následovaly dvě skladby samotného klavíristy. Nejprve Ukolébavka, která je volnou parafrází stejnojmenné skladby F. Chopina a svým způsobem z ní vychází jak formálně, tak harmonicky, ačkoliv místy se blížíme spíše Chačaturjanovské melodice s četnými tritony a chromatismy. Poslední skladbou večera se stala virtuózní skladba Kejklíř, kterou zkomponoval jako povinnou skladbu pro interpretační soutěž Pražského jara. Druhá zmíněná ve mně zase evokovala, nevím, zda si této podobnosti je autor vědom, anebo to je jen moje představa, asociace na Ravelovu mistrovskou skladbu Alborada del gracioso z cyklu Zrcadla. Jistou podobnost jsem vnímal jak v užitých technikách, trochu španělských rytmech i harmonii, melodice a barevnosti, ale třeba i v jednohlasé melodické volnější střední části. Jedno však nelze Skoumalovi upřít, technicky se se všemi nástrahami, které si na soutěžící i sám na sebe připravil, interpretačně vypořádal více než obdivuhodně. Není s podivem, že sklidil zasloužený dlouhotrvající potlesk.

Po krátké diskusi mezi hostitelem, klavíristou a publikem následovaly ještě dva přídavky, které zahrál Skoumal na jiné nástroje. V tu chvíli si patrně nejvýrazněji mohli posluchači uvědomit kvalitu koncertního nástroje, na který byl koncert předtím odehrán. Na vyžádání zazněl i Bach, avšak opět v transkripci, což musím říct, mě docela zamrzelo. Vytanula mi na mysl historka, kterou mi vyprávěla kanadská klavíristka Angela Hewitt, totiž její setkání se slavným klavíristou Shurou Cherkasskym, který jí složil obdiv za její interpretaci originálního Bacha slovy „Já hraju jen transkripce, na originál jsem nikdy nenašel odvahu“. Něco na tom možná je…

Počin, kterým se Pianotéka Zahradník snaží zviditelnit renomovanou značku Blüthner, je zcela jistě chvályhodný, i když, jak bylo řečeno, s sebou nese svá pro i proti. Nevím, zda by nemělo větší efekt pronajmout si na tyto koncerty některý z větších pražských sálů, podobně jako to dělá jistá konkurence. Jednak by se koncertní nástroj mohl ukázat v tom nejlepším světle, ale rovněž by zcela nepochybně přilákala Blüthneriáda daleko širší publikum, měla-li by i dostatečnou propagaci. Zvolení klavíristé, koncertní nástroj i program jejich koncertů jsou vynikající, je škoda, že je může vyslechnout jen zhruba dvacet lidí.

Foto: Jakub Podlesný, archiv OSCAR music, spol. s r. o.