„V průběhu večera nebyla hluchá místa a jednotlivé skladby na sebe nejen navazovaly, ale dávaly koncertu vítanou gradaci.“

„Výsledkem je osobitá interpretace nabitá virtuozitou, sehraností a vzájemným porozuměním.“

„Je třeba ocenit i to, v kolika různých stylových podobách se trio představilo a každému období odevzdalo, co jeho jest.“

V této sezoně je vzácné slyšet v Praze hrát Dvořákovo trio, o to příznivější byl záměr pořadatelů pozvat tento oceňovaný soubor k vystoupení v rámci Komorní řady pořádané Komorní filharmonií Pardubice. V pondělí 11. února byl sál Domu hudby vyprodán. I z toho lze usuzovat, že v tomto městě je po kvalitní komořině hlad. Ostatně, pouhá hodina jízdy vlakem z Prahy může z Pardubic udělat vítaný cíl zájemců o dobrou hudbu ve špičkovém podání.

Dramaturgie večera se posluchačům nepodbízela, někdo by možná prostořece poznamenal, že muzikanti posluchače nijak nešetřili. Blíže pravdě však je, že členové Dvořákova tria – Ivo Kahánek, klavír, Jan Fišer, housle, Tomáš Jamník violoncello – věděli, jak poučené publikum je v Pardubicích čeká; a tomu mohli uzpůsobit i výběr skladeb. Nevím, do jaké míry bylo zvolení mollové tóniny všech kompozic cílené a uvědomělé, je však pravdou, že v průběhu večera nebyla hluchá místa a jednotlivé skladby na sebe nejen navazovaly, ale dávaly koncertu vítanou gradaci.

Koncert otevřelo Klavírní trio c moll, op. 1 č. 3 Ludwiga van Beethovena. V úvodu čtyřvěté skladby dychtivě až místy náruživě a ostře znělo violoncello Tomáše Jamníka, které první větě dominovalo. To, co lze obdivovat na hře výborných klavírních trií, totiž ono přebírání hlasů, témat, vůdčí role jednotlivých nástrojů, dopřáli pánové Kahánek, Fišer a Jamník posluchačům hned od počátku Beethovenovy skladby. Ohleduplnost vůči spoluhráči, ale nikoliv vlastní upozaděnost, podpora, hravost a radost ze hry byly patrné od prvních taktů. Však v  první větě Allegro con brio si všichni hráči tak nezištně, a přitom s odzbrojujícím nasazením pohráli se závěrečným tématem, až dovedli svou hru na samé hranice symfonického zvuku. V druhé větě tohoto Beethovenova tria přebírá hlavní roli klavír. Recenzent v tomto okamžiku lehce tápe. Jak popsat specifičnost hry Iva Kahánka a její rozdílnost od hry Lukáše Klánského z Lobkowicz tria nebo Jitky Čechové ze Smetanova tria? Odpověď je snad nasnadě. Nejen styl úhozu, agogika, budování frází, komunikace se spoluhráči, ale i typ osobnosti hrají roli v tom, jak posluchači vnímají jednotlivé členy a soubor jako celek. Na tom se samozřejmě podílí i vztahová chemie, která nemůže být v každém ansámblu totožná. V triu se hráči ještě mohou uplatnit i jako sólisté – pochopitelně s velkou mírou odpovědnosti za výkon celku – a právě tak vyzněl klavírní part v druhé větě Andante cantabile con variazioni: majestátně, ale ne sebezahleděně, poutající na sebe pozornost, a zároveň neupírající ji spoluhráčům. Nadhled a lehkost a zároveň bravurnost jsou slyšitelnými atributy Kahánkovy hry. Postupné připojování houslí a violoncella vyústilo v cituplný výraz, závěr věty povýšil Tomáš Jamník. Od věty nazvané Menuetto. Quasi allegro by posluchač očekával roztančenost. Beethoven mu však nevyjde vstříc a v uchu zůstane až zlobný zvuk houslí a violoncella. Čtvrtá věta Finale. Prestissimo svým názvem jako by evokovala očekávání „a teď to přijde“. Ono to sice přišlo, ale trochu jinak, než napovídal název věty. Finále se konalo, ovšem nevyznělo prvoplánově – a v tom právě tkví jedinečnost Dvořákova tria –, pokaždé je něco „za notami“, co hráči dobře znají a velkoryse publiku předkládají, jakoby filtrovaně přes svůj intelekt, hráčské umění, životní zkušenosti, emoce… Výsledkem je osobitá interpretace nabitá virtuozitou, sehraností a vzájemným porozuměním.

Po ne zcela lehkonohém Beethovenově triu přišly zatěžkané romantické plochy v podobě Tria élégiaque g moll č. 1 Sergeje Rachmaninova. Hráči se během okamžiku přenesli do jiného stylu – náhle tu byly velké city, ba vášně, rozmáchlost, zvuk, který ani zdaleka nepřipomínal velkolepého Beethovena, ale rovnou vedl do rozlehlých končin s povlávajícími větvemi bříz a melancholií v duši. Nádherná skladba s překrásným hlavním tématem, které se objevuje na několika místech a vrcholí jím i závěr, je zajímavá i rytmicky, což klade na hráče značné nároky. Tohoto úkolu se však pánové Kahánek, Fišer a Jamník zhostili nejen se ctí, ale navíc i s viditelnou chutí. Tento opus dal příležitost hráčům ukázat, co všechno umějí: zadržet emoce a nepředložit je na otevřené dlani, na druhé straně rozpálit hru tak, že posluchač jen lapá po dechu, a vzápětí – v závěru Elegického tria – se ztišit do zamyšlení, zklidnění, usebrání…

Je obdivuhodné, jak po takovém emocionálním výdaji byli hráči schopni vystavět pomyslný vrchol programu – Klavírní trio č. 2 d moll Bohuslava Martinů. V první větě Allegro moderato spolu nástroje rozmlouvají, od krátkých, emocionálně podbarvených výměn pokračují až ke vzrušené debatě. Druhá věta Andante je prodchnuta lyričností, do níž ovšem pronikají i „neučesané“ tóny. Objevuje se tu to, co je pro Martinů typické: na domov upomínající radostné téma překrásně vyzpívané houslemi Jana Fišera. Rovněž ve třetí větě Allegro upoutal Jan Fišer excelentně zahraným americkým motivem; vzrušení, které oba smyčcové nástroje dokonale zprostředkovaly, podpořil Ivo Kahánek hrou v neúnavném tepu, která vyvrcholí ve společný efektní závěr.

Vedle samotné interpretace je třeba ocenit i to, v kolika různých stylových podobách se Dvořákovo trio během večera představilo a každému období odevzdalo, co jeho jest. Přímo ukázkově to doložilo v přídavku v podobě druhé věty Haydnova Tria G dur, v níž měl hlavní slovo houslista Jan Fišer, jehož vřelý tón patrně posluchačům dlouho nescházel z mysli.

Dovětek na závěr. V programu jsem se dočetla, že pořádání komorních koncertů se ujala Komorní filharmonie Pardubice, přestože orchestrální těleso nemůže suplovat práci pořadatelů koncertů tohoto žánru. Proč tomu tak je? V Pardubicích již není činný Kruh přátel hudby, spolek, který se v mnoha místech naší republiky podílel na formování vztahu všech generací k tzv. vážné hudbě. Je tedy takřka symbolické, že jeden ze spoluúčinkujících – Tomáš Jamník – organizuje koncerty Vážného zájmu, které nejen mladým lidem ukazují, kolik krásy, emocí a energie je v hudbě, jež nese onen přídomek „vážná“.

Foto: František Renza