„Maďarský režisér David Marton se inspiroval rozvojem fotografie s Laternou Magikou a zasadil všechna kouzla i čáry do tohoto oboru.“

„Na plátno, které se nalézá na místě opony, je promítáno skutečné dění na scéně, odehrávající se v identickém čase a v reálném prostředí kulis na jevišti.“

„Scéna byla naprosto realistická, pěvci se opravdu prodírali lesním houštím a opravdu stál na jevišti domek polesného Kuny. Avšak scéna nikdy nebyla ukázána v celistvosti, vždy jen skrze výseky, ve kterých se odehrával děj.“

Operu Čarostřelec od Carla Marii von Webera uvádí Divadlo na Vídeňce, opět v prostorách Museumsquartier, jako svoji další premiéru. Ta se uskutečnila 22. března 2023 a jak je již v tomto divadle zvykem, je i tato inscenace skvěle interpretačně provedená a režijně překvapivá. Původně romantická opera je uvedena v koprodukci s Teatro Real Madrid a je realizována jako film. Recenze pochází ze čtvrté reprízy z 1. dubna 2023. Režisérem představení je David Marton, diriguje Patrick Lange, v roli Agáty se představila Jacquelyn Wagner, jako Anička vystoupila Sofia Fomina, Maxe zpíval Tucmas Katajala, Kaspara Alex Esposito, Eremitem byl Levente Páll, Kunem Guido Jentjens. Hudbu hráli Wiener Symphoniker, zpíval Arnold Schoenberg Chor s Erwinem Ortnerem. Představení snímaly live tři kamery, Chantal Bergemann, Mariano Margarit a Michael Würmer a tvůrcem výsledného videa byl Chris Kondek.

Romantickou pohádku o lásce mladého myslivce k dceři polesného, který musí obstát ve střelecké zkoušce, což mu hodlá zhatit jeho sok, spolčený s ďáblem, zhudebnil Carl Maria von Weber na libreto Friedricha Kinda v roce 1820. Opera má mluvené pasáže a je psána i zpívána německy. Patří k romantickým kusům, které potěší krásnou hudbou a neurazí dějem, ačkoliv příliš zájmu publika se od této opery očekávat nedá.

Proto není divu, že maďarský režisér David Marton se vydal jinou cestou, hledal jiný výklad děje a jiný způsob jeho interpretace. Inspiroval se rozvojem fotografie i Laterny Magiky a zasadil všechna kouzla a čáry do tohoto oboru. Boj mezi dobrem a zlem doplnil soubojem světla a tmy a vyvolávání kouzel, potřebných k výrobě očarovaných kulí, zaměnil za kouzla, provozovaná v rudém světle ve fotokomoře. Od této myšlenky už není daleko k filmu, který se skutečně odvíjí na plátně před očima diváka. Film ovšem není natočen, ani zpětně promítán. Na plátno, které je na místě opony, je promítáno skutečné dění na scéně, které se odehrává v identickém čase a v reálném prostředí kulis na jevišti. Postavy ovšem vystupují v historizujících kostýmech od Poly Kardum, evokujících 18. století. Výsledné video je dílem Chrise Kondeka na romantické scéně Charlotty Spichalsky, světelný design je dílem Miriam Damm. Tím, že herce sledují tři kamery současně, je umožněno prolínání obrazů a jejich kombinace, takže vzniká surrealistický vizuální vjem. Jindy naopak kamera snímá detail protagonistky, její oči, tvář, popřípadě jen ruku. Hlavní postava Agáta a její přítelkyně Anička si jsou velmi podobné. Mají stejné šaty a účes, což umožňuje podtrhnout jejich prolínání a vytvořit Agátě její identické alter ego. Dění ve fotokomoře je podáváno jako skutečný čarodějnický proces. Kamery sledují herce i v lese, jak se prodírají houštím větví keřů a stromů. Má to samozřejmě i svá negativa. Úprava herců pro jeviště se řídí zákonitostmi zcela opačnými, než je úprava pro kameru. Detaily tváře či účesu nepůsobí příliš esteticky, neboť maska zpěvačky je připravena pro jeviště, kde se naopak pracuje s vědomím velké vzdálenosti od diváka a se světly, které pohlcují kosmetické nedostatky. V závěru opery jsou nádherné sbory, kterým ponechává režie komfort společného zpívání na místě a nechává je jednou kamerou prosvítat mušelínovou oponou. Tím je vytvořen předpoklad pro exkluzivní zvuk a výraz, který pohnul diváky až k nadšeným ovacím. Nelogické ovšem bylo k tomuto závěru náhlé prolnutí v čase a promítání záběrů ze současné ulice kolem Karlova náměstí a z metra, kde se protagonisté pohybovali v civilu a jedli či popíjeli v místních kavárnách. Vysvětlení ideovou aktualizací se možná nabízí, ale připravilo to diváka o interiorizaci zážitku z opery samotné.  A ještě jeden postřeh, který přinesl otazníky nad smyslem myšlenky. Je jím otázka používání textu mezi jednotlivými uzavřenými pěveckými čísly v různých jazycích. Opera je komponována a zpívána německy, německá je i próza mezi čísly, která posouvá děj. Jenže v dialogu mezi Maxem a Kašparem o čarodějných kulích se najednou protagonisté baví italsky. Agáta s Aničkou zase přecházejí na ruštinu a dokonce Agáta, která je stále tak trochu mimo, ve snovém světě, listuje v knize a čte z ní nahlas rusky. Při bližším poslechu ucho rozezná pasáže z Puškinova Oněgina. Děj pokračuje… Agáta je stále ve snovém světě a jistě by byla dobrým objektem pro Karla Gustava Junga. Pánové i nadále v dialozích používají italštinu a Kašpar pod vlivem pomstychtivé vášně použije maďarštinu. Troufám si tvrdit, že ucho běžného návštěvníka tyhle nuance nezaznamená, neboť se nad jevištěm zobrazují titulky v němčině i angličtině. Ačkoliv, zdá se, že toto privilegium asi máme jen my, kteří přicházíme do divadla ze slovanských zemí.

Sledovat po celou dobu inscenaci jako film je náročné, už proto, že divák není na tuto skutečnost připraven a stále čeká, že se opona přece jen zvedne. Zvedla se. Ovšem až na konci, na děkovačku. Teprve nyní měl divák možnost vidět, že doopravdy nešlo o předem natočený film, že na jevišti jsou skutečné kulisy a skuteční lidé, kteří skutečně spolu s orchestrem zpívali. Zpěv byl amplifikovaný a proto tedy zvukově vyvážený, přesto měl nezaměnitelný témbr, který amplifikaci prozrazoval. Scéna byla naprosto realistická. Pěvci se opravdu prodírali lesním houštím a reálně stál na jevišti domek polesného Kuny. Ale scéna nikdy nebyla ukázána ve své celistvosti. Vždy šlo jen o výseky, ve kterých se odehrával děj. I proto bylo obtížné identifikovat vedlejší postavy děje, které nikdy nehrály v souvislostech, nýbrž vždy jen v detailech. Několik návštěvníků o přestávce odešlo, ale byly to pouze jednotky případů. V drtivé většině představení diváky zaujalo, přičemž zvědavost jim odejít nedovolila.

Hudební složka byla ve výsledku exkluzivní, orchestr Wiener Symphoniker hrál pod vedením dirigenta Patrika Langeho bezchybně a s entuziazmem. Dirigent hudbu neromantizoval, spíše šlo o věcné propojení s jevištěm, které bylo překvapivě výborné, bez jakéhokoli zaváhání. Skvěle byl sezpíván i Arnold Schoenberg Chor pod vedením Erwina Ortnera, kterému vyšly exkluzivně zejména závěrečné sbory.

Protagonisty opery jsou mladí pěvci, kteří skvěle technicky vládnou svými krásnými nosnými hlasy. Díky detailním záběrům kamer jsou nuceni k niterným hereckým výkonům, které působí přirozeně. V roli Agáty se měkkým a pevným sopránem představila německá sopranistka Jacquelin Wagner, jako Anička vystoupila s jasným sopránem se svítivou barvou Soňa Fomina. Maxem byl Tucmas Katajala, finský tenorista s pevným, plným tenorem. Zloducha Kašpara ztvárnil lombardský basbarytonista Alex Esposito s plným a mohutným hlasem, ale i s ďábelským podtextem. Eremitem byl maďarský basista Levente Páll, otcem Kunem německý basbarytonista Quido Jentjens.

Inscenace Čarostřelce v Theater an der Wien opět potvrdila, že zmíněná operní scéna umí přinést divákům neotřelé a překvapivé inscenace, které se nesnižují k laciným vulgaritám a modernizacím, ale invenčním a chytrým přístupem umí představit i dílo, které je mnoho let hráno romantickým způsobem. Carl Maria von Weber by určitě měl radost a dnešní divák tento chytrý přístup ocení.

Foto: William Minke, Karl Schöndorfer