„Občas se tu vyloupne několik hospodských stolů s židlemi a dvě futuristické sedačky, vybavené komunikačním zařízením, což jsou zřejmě cestovní prostředky bohů.“

„Z menších rolí ještě patří zmínit postavu ošetřovatelky Ericlei v podání americké pěvkyně Heleny Schneidermann.“

„Příběh Odyssea ve zpracování Claudia Monteverdiho je i dnes strhující.“

Opera jako hudební žánr se vyvíjela počátkem 17. století velmi razantně. Claudio Monteverdi napsal pro benátskou karnevalovou sezónu operu Il Ritorno D´Ulisse in Patria – Návrat Odyssea do vlasti, která byla uvedena roku 1640. Její první uvedení ve Vídni bylo dílem Johanna Nikolause Harnoncourta v roce 1971. Od té doby začal Odysseus svou další vítěznou pouť světem. Ve Vídeňské státní opeře měl premiéru 2. dubna 2023. Hudební nastudování s orchestrem Concentus musicus Wien provedl Pablo Heras Casado a režisérem byl Jossi Wieler. Sergio Morabito vystoupil na scéně v kostýmech Anny Viebrock. Realizaci videa provedl Tobias Dusche, světelný design byl dílem Reinharda Trauba a Chorakademii der Wiener Staatsoper řídil Martin Schebesta. V roli Odyssea vystoupil Georg Nigl, Penelopu zpívala Kate Lindsey, Telemachem byl Josh Lovell, Minervou Isabel Signoret. Recenze je psána ze třetí reprízy, z neděle 8. dubna 2023.

Dílo prošlo v průběhu let několika úpravami, přičemž z původního členění na Prolog a pět dějství bylo postupně upraveno na dvě části, což se také ve Vídni hraje, ač sám program avizuje v úvodu Prolog a tři dějství. Scéna je po celou dobu trvání inscenace stejná, je to především směsice nepřehledného haraburdí, zřejmě pozůstatky bojů a zubu času. Občas se tu vyloupne několik hospodských stolů s židlemi a dvě futuristické sedačky, vybavené komunikačním zařízením, což jsou zřejmě cestovní prostředky bohů. Tento nelad a neřád doplňují postavy bohů a lidí, kteří se zde zjevují kdoví odkud. Bohové jsou oděni buď v současných extravagantních oblecích, například Jupiter a Juno, popřípadě se snaží odlišit, jako v osobě modře nabarvené Minervy. Penelopa je nedbale elegantní, Odysseus a jeho současníci jsou v časově neutrálním oblečení, neboť Odysseovi stačí pro převlek dokonce jen kus rozřezaného pytle, přehozeného přes ramena. Vizuál je celkově neuspořádaný a nezařaditelný, zřejmě s cílem nezařazovat dění do konkrétního času, protože i ten je neuchopitelný a křehký. Tok času a pohyb na scéně zajišťuje točna, která dodává jevištnímu dění spád.

V Prologu se přou tři lidské slabosti: Čas, Osud a Láska. Uvozují tím příběh o Penelopě, která dvacet let čeká na svého manžela, vládce ostrova Ithaca, z trójské války. Tři nápadníci se o ni ucházejí a usilují o život syna Telemacha. Odysseus čeká v přestrojení za žebráka, jak se situace vyvine, nakonec ale splní podmínku danou Penelopou, že králem a jejím manželem bude ten, který napne Odysseův luk. Odysseus vyhraje, zabije nápadníky a odhalí Penelopě své inkognito. Ta ale nevěří, protože Odyssea nepoznává, navíc je v průběhu let již značně otupená čekáním, které se bojí ukončit.

Překvapením, i když očekávaným a logickým, byla zvuková stránka inscenace. Kdo je zvyklý slyšet na zdejší scéně Mozarta, Verdiho, Pucciniho či dokonce Wagnera, tomu jistě přišel zvuk orchestru suchý a bez objemu, stejně jako hlasy pěvců. Jenže při bližším a delším poslechu, kdy se divák zaposlouchá kontextů, začne se mu najednou otevírat vnímání hlubší, s větším ponorem do hlasového stylu, který se víc než kráse tónu věnuje výrazu, přičemž v pomalejším tempu a v dramatickém napětí. Zvuk orchestru působil ve velkém prostoru hlediště Státní opery zpočátku nepatřičně a rovné hlasy pěvců bez kulatosti a nosnosti volumenu hlasu, působily křehce. Nicméně si ucho rychle zvykalo a naopak začalo rozpoznávat v projevu pěvců různé emoce, které opera obsahuje. Barokní gestika a efekty v akcích doplňovaly projev, přičemž s průběhem představení se emoce stupňovaly a přenášely do hlediště. Ve spojení s výkonem orchestru, který hrál s čistou intonací, euforickým výrazem a s perfektní souhrou, který nepřekrýval zpěváky ve vypjatých pasážích, zněly hlasy sice poněkud suše, přesto výrazově přesvědčivě.

Režisér Jossi Wieler a Sergio Morabito si vyhráli s jednáním postav i s dialogy a pod snahou, dát dílu autenticitu, byla cítit také inspirace životným alžbětinským divadlem. Hlavními postavami je především Odysseus, psán pro tenor, ale tenor dramatický. Skvěle ho zvládl rakouský barytonista Georg Nigl, který jej obdařil nejen znělým a dramatickým témbrem, ale dokázal se do postavy navíc i vtělit s naturalistickou přesvědčivostí. Úloha Penelope patřila americké mezzosopranistce Kate Lindsey, která nejprve působila unyle a byla bez energie, ale postupně dávala do hlasu stále více přesvědčivosti a barvy. Roli měla detailně vystavěnou a do důsledků si ji také prožila. Jejich syna Telemacha ztvárnil kanadský tenor Josh Lovell. Jako příslušník mladé generace se choval poněkud klackovitě, přesto sympaticky a jeho tenor byl příjemně znělý. Bohové, kteří se v díle objevují, nemají velké role, spíše jsou pouhými ilustrativními a komentujícími postavami. Mezi nimi vyniká postava Minervy, v podání americké sopranistky Isabel Signoret, která jako jediná se pere za osud Odyssea a je jeho neúnavnou “manažerkou”. Je postavou mezi současností a záhrobím, celá v modrém, včetně obličeje, ale s obrovským nábojem a s jasným, průrazným sopránem. Dramatickými nositeli děje a dynamickými postavami jsou představitelé nápadníků, ke kterým se přidává Iro, parazitující na jejich situaci. Charakterní role tří nápadníků jsou rozděleny podle hlasových oborů. Antinoo je basový part, skvěle ztvárněný italským pěvcem Andreou Mastroni. Tenorový part Pisandra připadl pěvci tmavé pleti s příjemným a znělým tenorem Katleho Mokhoabane. Třetím nápadníkem byl Anfinomo, role pro alt, která se nedostala mezi výčet obsazení v programu. Zato hrdinou příběhu se stal představitel Ira, rakouský tenorista Jörg Schneider, jehož monolog ve 2. části patřil k vrcholům inscenace, a to jak po stránce pěvecké, tak výrazové a herecké. Tragický námět má tradičně oživit milenecká dvojice, což je služebná Penelopé Melanto, kterou zpívala sopranistka Darja Suschkova s příjemným a milým sopránem a sluha tří nápadníků Eurimaco, kterého zpíval japonský tenorista Hiroshi Amako. Společně tvořili milou dvojici s příjemně ladícími hlasovými témbry. Z menších rolí ještě patří zmínit postavu ošetřovatelky Ericlei v podání americké pěvkyně Heleny Schneidermann, která poznává Osyssea a postavu Eumete, zde vyhnaného přítele Odyssea, který provozuje krčmu. Ztvárnil ho německý tenorista Robert Bartneck. Je tu dál množství vedlejších postav. Jsou to především postavy bohů, které komentují situaci, ale nezasahují výrazně do děje. 

Příběh Odyssea ve zpracování Claudia Monteverdiho je i dnes strhující. Je-li navíc podán v tak exkluzivním provedení, jako je inscenace ve Státní opeře ve Vídni, nemůže nemít úspěch. Překvapivé ovšem bylo, že drtivou většinu návštěvníků představovali mladí lidé, kteří nešetřili při potlesku nadšením. Návštěvu této inscenace lze jen vřele doporučit.

*******

Foto: Wiener Staatsoper / Michael Pöhn