„Náladovou, lyricky vstřícnou introdukci, do které se vmísil orchestr, odvál Garrick Ohlsson vzrušivou virtuózní kadencí, kterou z úvodního vášnivého nasazení zmírnil do kontrastně poklidnějšího dění.“

„Finále pomalé věty, které mělo i bouřlivější okamžiky orchestrálních vstupů, patřilo opět violoncellovému extempore, které Villaume spojil s finální hybnou allegrovou větou.“

„Villaumeho pojetí Skotské symfonie ozvláštnilo partituru vitalitou v proměnách tempa a dynamiky.“

Výsostné umění amerického klavírního virtuosa Garricka Ohlssona se stalo magnetem koncertu PKF – Prague Philharmonia, který se konal 11. dubna ve Dvořákově síni Rudolfina, jako sedmý abonentní koncert 29. sezony orchestru. Dramaturgické předznamenání sezóny, kterým je hudba Johannesa Brahmse, naplnil Koncert pro klavír a orchestr č. 2 B dur op. 83. Orchestr řídil jeho šéfdirigent a hudební ředitel Emmanuel Villaume.

Atraktivním úvodem koncertu, vycházejícím z návaznosti klavírního partu na bukolický signál lesního rohu, vtáhli jeho aktéři publikum do první věty díla, která proběhla o délce jiných celých koncertů. Náladovou, lyricky vstřícnou introdukci, do které se vmísil orchestr, odvál Garrick Ohlsson vzrušivou virtuózní kadencí, kterou z úvodního vášnivého nasazení zmírnil do kontrastně poklidnějšího dění. Závěr sóla vedl opět k rušnému pohybu zrychlením tempa a narůstáním dynamiky do okamžiku předání dominance plně znějícímu orchestru. Dobrých dvacet minut sváděl Villaumem, podněcovaný orchestrem, podobný proces proměn vášnivého a lyrického živlu. Garrick Ohlsson už sice nepřidával napětí gest, s nimiž jeho prsty slétaly na klávesy a rázně opouštěly klaviaturu jako za svých mladších interpretací, ale uvážlivě, s důstojným přehledem, vedl sólový part k poctě autorova zápisu. Ve druhé větě Allegro appassionato, která hmotou svého zvuku navazuje na vítězné finále první, svádí Ohlsson a orchestr podobný příběh, ovšem na kratší ploše. Vedle narůstajícího napětí tanečního tématu, vytvářel v rychlých proměnách prosvětlené oddechové pasáže plné harmonie. Mimořádné působivě vystavěli Villaume a Ohlsson třetí větu koncertu. Andante uvedl sólem koncertní mistr violoncell Lukáš Pospíšil, doprovázen svou sekcí s kontrabasy, později všemi smyčci, v dojemně působivé lyrické pasáži. Ohlssonova klidná sóla měla úžasnou náladu, především v okamžicích doprovázených témbrem hoboje a zejména klarinetu. Strhující byl v rušných kadencích při dokonalém brilantním vedení technických pasáží. Finále pomalé věty, které mělo i bouřlivější okamžiky orchestrálních vstupů, patřilo opět violoncellovému extempore, které Villaume spojil s finální hybnou allegrovou větou. Učinil tak ze skladby o čtyřech částech klasický třívětý koncert. Finále, do kterého vážný skladatel Brahms vepsal kus veselosti, vyznělo náležitě graciézně, a to se samozřejmým rozmachem v závěru díla. Po nekončícím potlesku zahrál Garrick Ohlsson ještě Intermezzo E dur z cyklu Sedm fantazií op. 116 č. 6 Johannesa Brahmse.

Po přestávce pokračoval koncert Symfonií č. 3 a moll op. 58 – Skotskou Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, Brahmsova hamburského krajana. Villaumeho pojetí Skotské symfonie ozvláštnilo partituru vitalitou v proměnách tempa a dynamiky. Bouřlivé pasáže první věty přicházely po delších melodických promluvách, pokaždé s proměnlivou účastí nástrojových skupin, dřevěných dechových i žesťových nástrojů. Kratší druhou větu, která nastoupila po krátké cézuře, vkusně zahájily klarinety s názvuky skotské lidové hudby. V Adagiu tvořily náladu jemné smyčce s pěknými nástupy dechů a pozoruhodně pregnantními tympány. Stejně teatrálně a ústrojně probíhaly proměny ve finální hybné větě, kde ohlásily hlaholící lesní rohy blížící se závěrečné akordy. Emmanuel Villaume zušlechtil hudbu evokující divokou romantickou krajinu Skotska do radostné a pulzující hudební fresky.

Americký pianista Garrick Ohlsson, držitel ceny Grammy, získal mimo jiné roku 1966 první cenu na Busoniho klavírní soutěži v Itálii a je také nositel zlaté medaile z Mezinárodní klavírní soutěže Fryderyka Chopina ve Varšavě z roku 1970.  U nás je poměrně dobře známý již od svého prvního vystoupení na Mezinárodním hudebním festivalu Pražské jaro v roce 1973. Za šíření dobrého jména české kultury obdržel v roce 2010 medaili Artis Bohemiae Amicis. Pro své vystoupení s PKF – Prague Philharmonia přivezl Brahmsův druhý klavírní koncert, který už mnohokrát hrával s různými prestižními orchestry a také jej zaznamenal na kompaktní disky. Tento koncert o čtyřech větách je považován za mimořádně dlouhý, s upřesněním, že je srovnáván s díly napsanými do Brahmsovy doby. Ale podle skladatelova vnímání je koncert vlastně krátký. Tedy podle jeho žertovné poznámky o díle, kterou napsal Claře Schumannové. Prý jde o velmi malý klavírní koncert s velmi malým a pěkným scherzem. Brahms ho komponoval tři roky a hrál klavírní part při premiéře v Budapešti 9. listopadu 1881. Doprovázela ho Budapešťská filharmonie a koncert byl vřele přijat. Bylo mu tehdy 48 let a od premiéry jeho prvního Klavírního koncertu d moll op. 15 uběhlo třiadvacet let. Jeho premiéra koncem ledna roku 1859 byla chladně přijata a druhé provedení v Lipsku, také příliš neuspělo. Část publika ho dokonce odsoudila. Legenda praví, že autora museli zadržet, aby po první větě koncertu neodešel z podia. Až třetí představení v Hamburku mělo úspěch. A první klavírní koncert je zrovna tak dlouhý jako druhý. Kristian Zimerman ho dokonce hraje až 54 minut v nahrávce s Vídeňskými filharmoniky a Leonardem Bernsteinem. Mimochodem, výše jmenovaný Ferruci Busoni napsal klavírní koncert s vokální větou, který se hraje dokonce 70 minut. Brahms komponoval druhý klavírní koncert tři roky, Felix Mendelssohn-Bartholdy nechal svou třetí symfonii zvanou Skotská zrát třináct let. Fascinující je zrod prvního podnětu, který nalezl ve zchátralé kapli královského paláce Holyrood v Edinburghu, sídle královny Marie Stuartovny. Měla by tedy být snad majestátní, ale má se spíše za to, že je obrazem divoké skotské krajiny. 

Foto: Ivan Malý