KlasikaPlus.cz© - portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Čtvrtý koncert řady JAMU jako ztělesnění rovnováhy mezi klasikou a avantgardou english

„Kuliev tímto promyšleným dílem demonstruje svůj vyspělý kompoziční styl, který představuje fúzi mezi prvky soudobé i starší klasické hudby.“

„Zlata Vohryzková po celou dobu skladby působila soustředěně, ale zároveň uvolněně, a svou virtuózní hru si užívala, jako by se nejednalo o předepsanou partituru, ale o improvizaci vycházející přímo z jejího nitra.“

„Dirigent Ľubomír Zelenák působil po celý večer až neviditelným dojmem, což se však nedá hodnotit jinak, než pozitivně. Nestrhával na sebe pozornost velkolepými gesty, ale vedl orchestr přesně, distingovaně a uvolněně.“

Nevšední program se obecenstvu Moravské filharmonie Olomouc naskytl v pátek 15. dubna v podvečer, kdy se letos již počtvrté program koncertní řady JAMU soustředil hlavně na studenty Janáčkovy akademie múzických umění v Brně a Hudební a taneční fakulty Akademie múzických umění v Praze. Konkrétně na skladatele Ramina Kulieva, klarinetistku Zlatu Vohryzkovou, vše pod vedením dirigenta Ľubomíra Zelenáka.

První skladbou večera byla absolventská skladba magisterského studia v oboru hudební kompozice, původem ázerbajdžánského skladatele Ramina Kulieva. Pětidílná, patnáctiminutová kompozice s názvem Contemporary Art in the Head pro symfonický orchestr začíná Andante s dramatickými, cressendo údery tympánů, doprovázenými melodickou linkou fagotů, jež postupně doplňují melodické linky dalších dechů, které však nepostupují kontrapunkticky, ale v tritonových a sekundových disonancích, podpořené plochami viol a violoncell. Zajímavým momentem této části je i melodicko-rytmický pattern hraný xylofonem, který následně přebírají a dále rozvíjejí housle. Druhá část Presto se vyznačuje zejména válečnou, až barbarsky divokou atmosférou, kterou navozuje zejména velmi perkusivní hra orchestru a výrazný rytmus tympánů s technicky náročným, rychlým motivem kontrabasů. Třetí část Largo, která je sólem pro dechy, začíná pomalým nástupem v oktávových intervalech. Tento motiv působí velmi naléhavě, pochmurně, a to i kvůli klesající melodii v sekundových krocích. Předposlední část Allergretto se nese v podobném duchu tesknivé atmosféry, avšak s větším množstvím disonantních intervalů. Největší prostor zde zaujímá velmi precizní, disonancemi nabitá, složitá hra fagotů, které jsou později doplněny rychlou, minimalistickou hrou smyčců. Závěrečná část, Presto, se opět vrací k divoké, válečné atmosféře, naopak ji ještě prohlubuje, a to jak rytmicky tak dynamicky, přičemž v kombinaci s dlouhými, naléhavými, troubivými zvuky dechů evokuje skladbu Pacifik 231 Arthura Honeggera, která vyvrcholí velkým cressendem a údery tympánů. Kuliev tímto promyšleným dílem demonstruje svůj vyspělý kompoziční styl, který představuje fúzi mezi prvky soudobé i starší klasické hudby. Celá skladba v posluchači vzbuzuje napětí, úzkost, zejména kvůli absenci tonality a forem. V nepředvídatelnosti a nepotřebě prvoplánového zalíbení však tkví krása soudobé klasické hudby.

Druhou skladbou večera byla překrásná První Rapsodie pro klarinet a orchestr francouzského skladatele Clauda Debussyho, při níž byla veškerá pozornost upřena na klarinetistku a studentku pražské Hudební a taneční fakulty Akademie múzických umění v Praze Zlatu Vohryzkovou. Zhruba devítiminutová skladba začíná jemnou, libozvučnou melodií smyčců a sólového klarinetu, při níž hned přichází pro Vohryzkovou čas zazářit v precizně zahraných rychlých bězích. Její tón je pevný, ladně vázaný a dynamicky vyvážený. Velmi přesná legata, která připomínají jarní cvrlikání ptactva, střídá lehce dramatický zvrat, ve kterém sólistka konverzuje s ostatními dechy na bázi otázek a odpovědí. Zlata Vohryzková po celou dobu skladby působila soustředěně, ale zároveň uvolněně, a svou virtuózní hru si užívala, jako by se nejednalo o předepsanou partituru, ale o improvizaci vycházející přímo z jejího nitra.

Finální skladbou večera byla Symfonie č. 1 D dur, op. 31 slovenského modernistického skladatele Alexandera Moyzese. První věta Allegro moderato vyznívá velmi barevným, vkusným, ale i dramatickým postromantickým dojmem. Začíná jemnými pizzicaty basů a viol, spolu s melodicky hrajícími dechy, následované půvabnou a slavnostně vyznívající melodií smyčců. V této části dostávají prostor pro předvedení svého umu všechny nástrojové sekce, zejména pak fagoty, jejichž motiv následně přejímají a dramaticky modulují smyčce, doprovázené precizními běhy fléten. Druhá část Adagio představuje jednu z nejzajímavějších pasáží skladby. Má pochmurnou, dramaticky působící atmosféru, v úvodu ztvárněnou violoncelly. Tento motiv přebírají violy a housle, následované velmi něžnými dechy, doprovázenými xylofonem. Nádherné plochy smyčců naopak střídá velmi rychlá tremollo hra, přičemž tyto přechody vyžadují velkou sílu a výdrž. Věta, u níž na mysl přicházejí skladatelé jako Sibelius anebo Rachmaninov, vrcholí dramatickým tutti, a zakončuje ji jemná hra xylofonu za doprovodu smyčců. Třetí věta, hravé Scherzo, začíná fanfárovou hrou dechů, následovanou rychlým motivem, který postupně prochází všemi nástrojovými sekcemi. Svižný motiv střídá až Mozartovsky znějící pasáž violoncell a houslí, aby se po něm opět navrátil rychlý motiv v deších. Věta končí poměrně nečekaně dramatickým zásekem. Finále. Adagio přináší po pomalém, ponurém začátku smyčců mohutný a silný tón i barevnost, přičemž z celé symfonie zní nejméně obvykle. Brzy je však střídán libozvučným, klasicistně znějícím motivem, jehož pulzace v deších připomíná dokonce až barokní basso continuo. Orchestrace v této poslední větě je obzvlášť nápaditá a brilantní, patrná je také řada zvukomalebně vykreslených přírodních motivů. Dirigent Ľubomír Zelenák působil po celý večer až neviditelným dojmem, což se však nedá hodnotit jinak, než pozitivně, neboť na sebe nestrhával pozornost velkolepými gesty, nýbrž vedl orchestr přesně, distingovaně, uvolněně a na závěr si za svůj bravurní výkon vysloužil několik gratulací od samotného koncertního mistra.

Koncerty řady JAMU rozhodně stojí za návštěvu, a to nejen pro hudební fajnšmekry a posluchače soudobé hudby, ale i pro příznivce hudby 18. a 19. století. Dramaturgicky jsou tyto koncerty vždy zajímavé a repertoár ztělesňuje rovnováhu mezi klasičtějšími a avantgardnějšími hudebními proudy. Zajímavý je nejen repertoár, ale i obsazení těchto koncertů a jsou tak jedinečnou šancí objevit mladé, nadějné skladatele a muzikanty.

Foto: Daniel Schulz

Filip Rabenseifner

Muzikolog, hudebník a publicista 

Je absolventem dvouoborového bakalářského studia muzikologie a žurnalistika na Univerzitě Palackého, nyní pokračuje studiem navazujícím magisterským v kombinaci muzikologie – mediální studia. Primárně se věnuje hudbě populární, ať už teoreticky, tak především jako aktivní interpret –kytarista. Spektrum jeho hudebního zájmu je však mnohem širší, zahrnuje tak rovněž hudbu artificiální s důrazem na 20. století a současnost. Od roku 2021 je součástí organizátorského týmu festivalu soudobé hudby MusicOlomouc, a také příležitostným technikem Moravské filharmonie Olomouc. Dále se věnuje publikační činnosti, v minulosti například přispíval jako recenzent do časopisu Fullmoon, reflektujícího populární hudební scénu u nás i v zahraničí, nebo online verze časopisu Harmonie. Na Katedře mediálních a kulturních studií a žurnalistiky působí také jako editor a správce facebookové stránky zpravodajsko-publicistického portálu Pres.UPmedia.cz. V rámci projektu Novinářský inkubátor byl vybrán, aby se jako reportér zúčastnil pražského Metronome Festivalu a mohl tak posunout svou novinářskou tvorbu na další úroveň.



Příspěvky od Filip Rabenseifner



Více z této rubriky