„I když se všichni zúčastnění umělci patrně snažili o vytvoření kompaktního a celistvého audiovizuálního díla, obávám se, že se tak úplně nestalo.“

„Bosá klavíristka zahrála dobré dvě třetiny se stisknutým levým pedálem, takže klavír zněl z drtivé většiny matně, lidově řečeno „pod dekou“.“

„Improvizovaně působící extrémně tichá skladba konečně dala zaznít klavíru v mnohem propracovanějším zvukovém hávu – osobně jsem najednou měl jakýsi 3D zvukový pocit, neboť jednotlivá pásma hudebního dění dokázala interpretka skutečně odstínit tak působivě, až vyvolávala pochybnosti, že dílo interpretuje jeden člověk.“

Německo-japonská klavíristka Alice Sara Ott přivezla v sobotu 15. dubna do Dvořákovy síně Rudolfina svůj nejnovější projekt „Ozvěny života“ – klavírní recitál doplněný videoprojekcí tureckého architekta Hakana Demirela. V pětašedesátiminutovém programu, který ve svém cyklu uspořádal Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, zazněla kompletní Chopinova Preludia op. 28 a díla sedmi autorů 20. a 21. století.

Klavíristka Alice Sara Ott, exkluzivně nahrávající pro společnost Deutsche Grammophone, patří mezi nejvyhledávanější sólistky současnosti. Nový projekt nazvaný „Ozvěny života“ je pro ni, jak sama v úvodním proslovu i v programu koncertu uvedla „hudební a vizuální cestou, která nejen reflektuje myšlenky a osobní události, které stále ovlivňují můj život, ale také vyjadřuje to, jak chápu svou dnešní roli hudebnice v rámci vážné hudby a jak se snažím rozšiřovat svůj umělecký obzor.“ Vzhledem k tomu, že celý program doprovází videoprojekce, kterou přímo pro tento projekt vytvořil turecký architekt Hakan Demirel, jedná se v podstatě o celistvý audiovizuální útvar. Nelze ho tedy hodnotit vyloženě hudebně nebo vyloženě vizuálně.

Osobně jsem k podobným projektům propojujícím existující etablovaná díla hudebních mistrů s nějakým dalším – povětšinou vizuálním – prvkem značně skeptický. Z mé dosavadní zkušenosti mohu bohužel tvrdit, že se vizuální složka dost často stává jen maskou nedokonalosti hudební interpretace. Skoro bych si troufl říct, že je to pro mě varování o nejistotě interpreta samotného. Jako by měl obavy, že jeho hudební výpověď není dostatečně silná sama o sobě a musí ji proto doplnit něčím dalším. Proč? Není to škoda? Na tento koncert jsem tedy šel s očekáváním, jak bude celý projekt pojat a jaký výsledný emocionální dojem ve mně vyvolá.

Hudebním těžištěm programu je čtyřiadvacet Preludií, op.28 Fryderyka Chopina, které zazněly ve své kompletnosti. Ta jsou vždy po čtyřech proložena díly Györgye Ligetiho (Musica Ricercata – I. Sostenuto), Nino Roty (Valse), Töru Takemitsu (Litany – I. Adagio) a Arvo Pärta (Für Alina). Pro projekt samotný pak vznikla tři díla z per Francesca Tristana (In The Beginning Was), Chilliho Gonzalese (Prelude in C Sharp Major) a závěrečnou Ukolébavku na věčnost vytvořila sama pianistka. Takový koncept se může jevit zajímavě a znepokojivě zároveň. Spojení Chopinovy hudby s díly novějšími je v rámci dramaturgií recitálů poměrně běžné a většinou se ukazuje, jak nadčasové uvažování o harmonii, klavírní faktuře i výstavbě skladeb Chopin vlastně měl. Rozdělení cyklu už tak běžné není a obávám se, že dílu jako celku v tomto případě poněkud uškodilo.

Projekce sestává z počátku z průletu hvězdným nebem (dílo Stars od Ahmeta Dogu Ipeka) až do bílé záře, v níž postupně divák začíná objevovat tmavší tvary, jež se velmi pozvolna proměňují v architektonické útvary a vedou nás fantastickými podloubími či arkádami až do nadpřirozené knihovny osvětlené z různých směrů paprsky slunce, abychom se ocitli v jakési zahradě s hlubokou studnou. Zásadním okamžikem je black-out, který přichází spolu se skladbou Arvo Pärta Für Alina. Právě ta, dle programové explikace, představuje v životě pianistky okamžik, kdy jí byla diagnostikována roztroušená skleróza. Ačkoliv se jedná o relativně jednoduchý vizuální princip, jeho působivost nelze popřít. Postupně se pak projekce vrací k úvodní hvězdné obloze.

I když se všichni zúčastnění umělci patrně snažili o vytvoření celistvého audiovizuálního díla, obávám se, že se tak úplně nestalo. Možná, pokud bychom si odmysleli skutečnost, že je hudba realizována živě a ocitli jsme se na klavírním recitálu, začali vnímat celou událost vyloženě jako experimentální filmové dílo a hudbu ponížili na pouhou podkresovou hudbu, dalo by se o něčem takovém uvažovat. Ale je to vůbec možné? Konzervativnější publikum, které přijde na koncert světové pianistky, zcela jistě očekává především hudbu. Progresivnější návštěvníci pak možná zase ocení právě vizuální stránku věci a nebudou se tolik zabývat tou hudební.

Já jsem se osobně ocitl na pomezí a celek mě neustále nutil přepínat mezi vizuálními a auditivními vjemy. Jinými slovy jsem v jednom kuse řešil dilema, na co se mám vlastně soustředit a co vnímat. Oba prvky do sebe nezapadaly a nevytvářely pro mne soudržný umělecký tvar. A právě ono neustálé přepínání mi vlastně znemožnilo užít si naplno jedno i druhé. Odmítl jsem totiž udělat to, co velká spousta okolo mne sedících posluchačů: zavřít oči. Zůstává pro mě tedy velkou otázkou, jestli je projekt jako takový vlastně koncipovaný správně, když část auditoria dospěje k tomuto rozhodnutí.

Pochopitelně, vnímání podobně kombinované umělecké formy je velmi subjektivní a zcela jistě se najdou i diváci, kteří si ji užili tak jak je, což ostatně potvrdili někteří i závěrečným potleskem vstoje. U experimentálních projektů se zkrátka málokdy stane, že by nadchly všechny.

Myšlenka, která mi opakovaně prošla hlavou, byla, že hudba samotná již v sobě nese plnohodnotných sto procent informací – emocí, obsahu a sdělnosti. A člověk není schopen vnímat více než sto procent. Na rovinu, v dnešní době neustále narušované pozornosti spíše daleko méně. Zde jsme dostávali těch informací výrazně víc a zkrátka už jich bylo příliš mnoho. Cestou by snad bylo ponížit výjimečnou hudbu Chopina a dalších mistrů na pouhou hudbu filmovou. Ale to mi asi má muzikantská etika či pokora nedovolila. Druhou cestou pak bylo zmíněné „vypnutí“ jednoho příjmového kanálu – očí. Kupodivu, diváků, kteří by si zacpávali uši, jsem si nevšiml.

Bohužel ani v otázce interpretace Chopinova mistrovského cyklu jsem nebyl zcela uspokojen. Bosá klavíristka zahrála dobré dvě třetiny se stisknutým levým pedálem, takže klavír zněl z drtivé většiny matně, lidově řečeno „pod dekou“. Pochopitelně, tento technický prvek nástroje má své opodstatnění a není důvod se mu při hře vyhýbat. Záleží spíše na míře. V tomto případě to působilo tak, že klavíristka nezná jiný způsob dosažení slabších dynamik než právě užitím tohoto prostředku. To je u světově proslulé interpretky trochu smutná skutečnost. Ale je možné, že se jedná o její interpretační pojetí, i když se může jevit trochu fádně a jednotvárně. Naopak dramatická a rychlá preludia byla postavena na výrazně agresivnějším a místy až metalickém zvuku, kdy byla takřka schematicky hlavní pozornost věnována levé ruce, zatímco běhy v pravé vytvářely spíše skrumáž zvuku. Vytrácely se tak detaily i tolik typická Chopinovská drobnokresba. Srovnám-li její interpretaci s jinými pianisty, čemuž se zkrátka nelze u tak slavného díla ubránit, obávám se, že by neobstála, i když po čistě technické stránce (ačkoliv není technikou i způsob tvoření tónu a práce se zvukem?) hrála vlastně zcela bezchybně.

Kde naopak interpretačně zaujala, byly skladby Ligetiho, Pärta a především – alespoň pro mě osobně – Takemitsu (Litany – I. Adagio). Možná, že právě skutečnost, že tato díla nejsou natolik známá, umožnila pianistce více se odpoutat, popustit uzdu fantazii a „tvořit“. Jen je škoda, že těchto děl vybrala tak málo. Dokázal bych si asi daleko více užít celý recitál jen z nich, například uvedení celé Musicy Ricercaty by jistě bylo výjimečným zážitkem. Valčík Nino Roty je Chopinově hudbě velmi blízký, přímou inspiraci nelze popřít. A ne nepodobná byla bohužel i interpretace: hodně obou pedálů, poněkud unylý zvuk… Dvě díla žijících autorů Francesca Tristana a Chillyho Gonzalese mne nijak zvlášť neoslovila, neboť působila v kontextu dalších děl opravdu více „filmově“ – jak zvukově, tak i harmonicky (do značné míry obě vycházejíc z figurace Bachova slavného Preludia C dur z prvního dílu Dobře temperovaného klavíru). Patrně pokud by byl celý program veden v podobném duchu, dokázal bych vnímat i projekci odlišně. Avšak právě zmíněné výkyvy v úrovni skladeb i interpretace hudební složky to znemožňovaly. Závěrečná Ukolébavka na věčnost Alice Sary Ott je parafrází části Lacrimosa z Mozartova Requiem. Improvizovaně působící extrémně tichá skladba konečně dala zaznít klavíru v mnohem propracovanějším zvukovém hávu. Osobně jsem najednou měl jakýsi 3D zvukový pocit, neboť jednotlivá pásma hudebního dění dokázala interpretka skutečně odstínit tak působivě, až vyvolávala pochybnosti, že dílo interpretuje jeden člověk. A právě v té chvíli jsem si uvědomil, jak neplastická a svým způsobem nezajímavá interpretace Chopina předtím zazněla. Je velkou škodou, že je nepojala stejně komplexně a detailně. Její schopnosti by na to zcela jistě stačily.

Nemohu říct, že by mě večer nijak nezasáhl. Minimálně mě donutil přemýšlet nad určitými aspekty takto koncipovaných projektů. Bohužel však bez nalezení jasné odpovědi. Ve spojení s architektonickou procházkou jsem se nemohl ubránit vzpomínce na citát Johanna Wolfganga Goetha „Architektura je zkamenělá hudba“. Možná, že právě o takovou asociaci umělci usilovali, bohužel výsledek na mě působil opravdu spíše „zkameněle“. Myšlenka, ke které jsem dospěl po skončení, je v podstatě jednoduchá a už jsem jí naznačil: pokud by projekt byl od počátku koncipován jako celek a nebyla užita díla, která se člověk zdráhá ponížit na úroveň „filmovky“, zcela jistě by vyvolával daleko silnější emoce. Domnívám se, že pakliže by vznikla nová hudba, která by v symbióze s projekcí opravdu tvořila jeden celek a vzájemně spolu nebojovaly, byl by výsledek působivější. Nicméně umělci mají právo volby a Alice Sara Ott se rozhodla jít touto cestou. Je zcela jisté, že tento projekt nalezne své obdivovatele i odpůrce. Já jsem bohužel zůstal někde na půl cesty.

Foto: Petr Dyrc