„Viděli jsme šest necelých půlhodinových portrétů našich dirigentů.“

„Jednotlivé díly se od sebe nelišily příliš svým zpracováním, ale především tím, že každý z portrétovaných dirigentů je nezaměnitelnou osobností.“

„Nezbývá než doufat, že Česká televize na svůj šestidílný záslužný cyklus v budoucnu naváže a připraví další dirigentské profily.“

Od 25. ledna do 1. března odvysílala Česká televize šestidílný dokumentární cyklus o našich dirigentských osobnostech, a sice pod jednoduchým názvem Dirigenti. Viděli jsme portréty umělců různých zaměření: od specialisty na historicky poučenou interpretaci staré hudby přes dirigenty zabývající se operou až po dirigenty působící především v zahraničí. Režie byla svěřena šesti režisérům (Markéta Ekrt Vílková, Miroslav Janek, Jakub Sommer, Petra Všelichová, Šimon Šafránek, Slobodanka Radun), kteří vytvořili velice zdařilé portréty daných osobností, v nichž jsme mohli nahlédnout i do soukromí a podívat se na jejich dirigentskou práci u nás i v zahraničí.

Určitý jednotící pohled tomuto cyklu měla zajistit kreativní producentka Kateřina Ondřejková. O projektu řekla: „Cyklus Dirigenti ukazuje specifickou práci umělce, který formuje orchestr i vyznění interpretovaných skladeb. Chceme divákům přiblížit, jak obtížný je proces, než z ‚mrtvého´ notového zápisu vznikne živá hudba, popřípadě jak funguje alchymie mezi dirigentem a mnohočetným orchestrem, plným uměleckých individualit. Zajímá nás také cesta, která je přivedla za dirigentský pult nejrůznějších orchestrů.“ 

Celý cyklus byl velice dobře zpracován. Nejstarším z dirigentů byl specialista na starou hudbu Václav Luks (1970), nejmladším portrétovaným umělcem Jiří Rožeň (1991). Mezi nimi se v cyklu objevily i medailonky dirigentů Tomáše Netopila (1975), Marka Ivanoviče (1976), Roberta Jindry (1977) a Petra Popelky (1986). Václava Lukse jsem již představil, Tomáš Netopil je hudebním ředitelem v Essenu a hostujícím dirigentem České filharmonie, Marko Ivanović je šéfdirigentem Janáčkovy opery v Brně, přičemž hudebním ředitelem Opery Národního divadla je Robert Jindra, který je zároveň šéfdirigentem Státní filharmonie Košice a hostuje na celé řadě významných operních scén v zahraničí, např. v Bavorské státní opeře v Mnichově. Petr Popelka je šéfdirigentem Symfonického orchestru Českého rozhlasu v Praze a v Národním divadle nastudoval např. Bizetovu Carmen. Jiří Rožeň působí především v zahraničí, byť se představil i v Národním divadle v Praze a v roce 2016 debutoval na festivalu Pražské jaro s orchestrem PKF – Prague Philharmonia.

Jednotlivé díly se od sebe nelišily příliš zpracováním, ale především tím, že každý z portrétovaných dirigentů je nezaměnitelnou osobností. Cyklus byl pouze šestidílný, jenže našich dirigentů je mnohonásobně víc. Proto pochopitelně vyvstala otázka, dle jakého klíče se dirigenti vybírali. Byla jednotlivá jména vytažena „z klobouku“, nebo mají nějakou hlubší souvislost? Nedá se jednoznačně odpovědět. Něco bylo již nastíněno výše, o každém vybraném dirigentovi by se z tohoto úhlu pohledu dalo polemizovat, přičemž každý dirigent by mohl být nahrazen někým jiným. Proto tvůrčí skupině a dramaturgii České televize lze jen doporučit natočení pokračujících sérií tak, aby byly postupně vytvořeny portréty našich dalších dirigentů.

A které osobnosti mi v cyklu nejvíce chyběly? Pominu-li nejstarší, ale přitom stále aktivní dirigenty /Petr Vronský (1946), Petr Altrichter (1951)/, tak zřejmě nejvíce mi chyběli dirigenti narození v 70. letech minulého století, kteří se etablovali na hudební scéně u nás i v zahraničí. Například Jakub Hrůša (narozený až v roce 1981), šéf Bamberských filharmoniků, stálý host České filharmonie a designovaný hudební šéf londýnské Královské opery Covent Garden. Vedle něj v seriálu chyběl dirigent Tomáš Hanus (1970), působící ve Velšské národní opeře v Cardiffu a hostující po Evropě častěji než u nás, např. ve Vídeňské státní opeře nebo v Bavorské státní opeře v Mnichově. Také by v seriálu mohli mít své místo zkušení operní dirigenti Jaroslav Kyzlink (1973), Petr Šumník (1962) nebo Jiří Štrunc (1969), chybět by neměl ani Pavel Šnajdr (1975), který vedle angažmá v Janáčkově opeře v Brně, kde je bohužel příliš málo využíván, významně propaguje soudobou hudbu se „svým“ Brno Contemporary Orchestra. Alternativou k Václavu Luksovi jsou dirigenti staré hudby Marek Štryncl (1974) nebo Adam Viktora (1973). Mohli bychom jmenovat i další dirigenty, např. zkušeného Leoše Svárovského (1961), stále více na sebe upozorňujícího Marka Šedivého (1987) nebo u nás stále ne příliš často viděnou ženu za pultem (dirigentským) Miriam Němcovou (1961). A tak nezbývá než doufat, že Česká televize na ten svůj šestidílný záslužný cyklus v budoucnu naváže a připraví další dirigentské profily. Hodně dirigentů by si podobné připomenutí zasloužilo a diváci by toto pokračování jistě rádi uvítali.

Foto: Česká televize / Mikuláš Křepelka, Petr Čepela, Petra Všelichová, Marta Hostinská, Facebook – ČT Ostrava