„Robert Carsen je jedním z nejlepších operních režisérů současného divadla.“

„Již v Salcburku přesunul Carsen děj opery z roku 1740 do období krátce před 1. světovou válkou, poslední dějství v hostinci ve vídeňském Prátru umístil do jakéhosi luxusního bordelu.“

„Přenos Růžového kavalíra z MET v programu Live in HD opět dokumentoval, že Metropolitní opera v New Yorku stále patří k tomu nejlepšímu, co ve světě opery můžeme dnes vidět.“

Je tomu již více než 112 let, kdy poprvé v drážďanské Semperově opeře zazněla pátá opera Richarda Strausse Růžový kavalír. Po prvotinách Guntram a Ohně zmar našel Strauss svůj vlastní osobitý kompoziční styl v operách Salome (1905) a Elektra (1909), celovečerních jednoaktovkách, které měly také premiéru v Drážďanech a které okamžitě postavily svého tvůrce na piedestal jednoho z nejúspěšnějších a nejžádanějších operních autorů své doby. Strauss byl po těchto premiérách považován za nejlepšího současného skladatele. Rosenkavalier se teď objevil 15. dubna v rámci projektu The MET: Live in HD v celosvětovém přímém přenosu z newyorské Metropolitní opery – a tím pádem v programu společnosti Aerofilms i v tuzemských kinech. 

Svou další operou Strauss nezklamal, ale překvapil. Po dvou dramaticky vypjatých dusných operních dramatech přišel s „komedií pro hudbu“ o třech dějstvích Růžový kavalír, která byla poprvé uvedena opět v Drážďanech 26. ledna 1911 za velké pozornosti operních milovníků i znalců doslova z celého světa. A byla to opět senzace! Z Berlína do Drážďan byl vypraven speciální vlak na představení (dnes něco zcela nepředstavitelného). Strauss v Růžovém kavalírovi dokázal, že je schopen napsat odlehčenou hudební komedii, plně kontrastující s předešlými tragickými jednoaktovkami. Růžový kavalír, napsaný na libreto Straussova „dvorního libretisty“ Hugo von Hofmannsthala, se odehrává ve Vídni okolo roku 1740, tedy v prvních letech vlády Marie Terezie. Celou operou jako červená nit zaznívá valčík, který má charakterizovat bezstarostnou šlechtickou a měšťáckou Vídeň (co na tom, že valčík v té době ještě neexistoval, neboť vznikl skoro až po padesáti letech). Růžový kavalír se stal doslova operním hitem, který se rozletěl nejen po německých operních scénách, ale byl uveden i v milánské La Scale a také hned necelé dva měsíce po světové premiéře v pražském Národním divadle, konkrétně za řízení Karla Kovařovice a pochopitelně v českém překladu (některé klasické opery 20. století do Národního divadla dosud nedoputovaly, např. Dialogy Karmelitek nebo Lulu. Národní divadlo bohužel nemá ve svém čele podobnou osobnost, jakou kdysi byl Karel Kovařovic).

Ani cesta do Metropolitní opery netrvala Růžovému kavalíru dlouho. Poprvé na této první světové operní scéně zazněl 9. prosince 1913 (zároveň poprvé v USA). Dirigoval Alfred Hertz, režii měl Franz Hörth a první kněžnou Werdenbergerovou byla Frieda Hempel. V Metropolitní opeře se Růžový kavalír hrál v několika inscenacích a dosáhl zatím více než čtyř stovek repríz. Předlouhý by byl výčet inscenátorů Růžového kavalíra v Metropolitní opeře i plejáda umělců v jednotlivých rolí.

Robert Carsen je jedním z nejlepších operních režisérů současného divadla. V jeho inscenacích se snoubí vize moderního divadla s úctou k studované opeře. Přestože vytváří inscenace moderní, nikdy nestaví dílo „na hlavu“, důsledně vychází z hudby a nedeformuje vztahy mezi jednotlivými postavami. Operu Růžový kavalír inscenoval již v roce 2004 na festivalu v Salcburku a tato inscenace, v hudebním nastudování Semyona Byčkova s Adrianne Pieczonkou v roli Maršálky, Franzem Hawlatou v roli Ochse a s Angelikou Kirchschlager a Miah Persson v rolích Oktaviána a Sofie, byla zaznamenána a vydána na DVD firmou TDK. Jeho inscenace v Metropolitní opeře měla premiéru 13. dubna 2017 s Renée Fleming, Güntherem Groissböckem, Elinou Garancou a Erin Morley v hlavních rolích. Hudební nastudování bylo svěřeno Sebastianu Weiglemu. Inscenace Roberta Carsena tak nahradila předešlou inscenaci této opery režiséra Nathaniela Merrilla z roku 1969, kdy ji v MET nastudoval ještě dr. Karl Böhm s Leonie Rysanek, Christou Ludwig, Reri Grist a Walterem Berrym. V roce 2019 byla Carsenova inscenace obnovena dirigentem Simonem Rattlem a uvedena v částečně pozměněném obsazení, když Renée Fleming nahradila Camilla Nylund, Elinu Garancu Magdalena Kožená a Sofii Erin Morley Golda Schultz. Dosud poslední série této inscenace byla v Metropolitní opeře poprvé uvedena 27. března letošního roku. Lise Davidsen zpívala Maršálku, Samantha Hankey Oktaviána, do role Sofie se vrátila půvabná Erin Morley a Ochsem byl opět Günther Groissböck, který tuto roli zpívá doslova po celém světě. Poslední sérii hudebně připravila australská dirigentka Simone Young. A toto nastudování jsme mohli vidět v přímém přenosu z MET do kin. Růžový kavalír dosáhl v Metropolitní opeře více než 400 představení a tato Carsenova inscenace z roku 2017 zde byla uvedena již celkem 21x.

Kdo by očekával, že se na dnešním jevišti objeví inscenace typu Otto Schenka, mýlil by se. Byť i on kdysi vytvořil ve Vídni a v Mnichově vzorové inscenace této opery, dnešní režiséři přistupují k dílu jinak, v souladu s jevištní poetikou, nebo spíše praxí, 20. a 21. století. Inscenace, zbavené rokokového pozlátka, vytvořili např. Sven-Eric Bechtolf v Zürichu, Uwe Eric Laufenberg v Drážďanech, André Hiller ve Státní peře v Berlíně, Herbert Wernicke v Baden-Badenu, Harry Kupfer v Salcburku nebo Barrie Kosky v Mnichově. Ostatně i poslední inscenace této opery na našem území – Jiřího Heřmana v Brně a Andrease Homokiho v Národním divadle v Praze – jdou podobnou cestou. Robert Carsen, jeden z nejlepších režisérů současnosti, ve své inscenaci v Metropolitní opeře vyšel již ze své salcburské koncepce, která ovšem doznala částečných změn, byť její celkový koncept byl zachován. Carsen především pracoval s jinými výtvarníky. V Salcburku to byl výtvarník scény i kostýmů Peter Pabst, v Metopolitní opeře byl výtvarníkem scény Paul Steinberg a kostýmní výtvarnicí Brigitte Reiffenstuel. Choreografem zůstal Philippe Giraudeau, byť tance byly v MET výrazně pozměněny. Carsen operu považuje za zdařile napsanou hudební komedii, a to s mnoha velice vtipnými scénami, jejichž potenciál k zábavě diváka bezezbytku využil. Již v Salcburku přesunul děj opery z roku 1740 do období krátce před 1. světovou válkou, poslední dějství v hostinci ve vídeňském Prátru umístil do jakéhosi luxusního bordelu a roli Hostinského pojal jako bordelmamá v rudých šatech a s výrazným líčením (vynikající Tony Stevenson). Nelze popsat všechny gagy a vtipné scény v inscenaci, ale souhrnně lze říct, že Carsen si režii této hudební komedie doslova užil. V jeho inscenaci není hluchých míst, jedná se o živé představení, které i přes svou délku dokáže diváky udržet v plné pozornosti. To bylo ovšem i díky hudebnímu nastudování australské dirigentky Simone Young, která hudbu tohoto období dobře zná a často interpretuje a jejíž kreace byla v MET nadšeně přijata (byť mohla ještě více nuancí vytáhnout ze Straussovy bohaté partitury jako někteří její předchůdci). Sólisté hlavních i vedlejších rolí byli v MET skvěle obsazeni, což v tomto operním domě bývá obvyklé. Ze všech asi nejvíce zaujala Lise Davidsen v roli Maršálky, která se smířlivým nadhledem přijala skutečnost, že „její“ Oktavián se zamiloval do mladé dívky Sofie (tou byla půvabně křehká Erin Morley). Role Oktaviána je herecky velice náročná. Žena hraje muže, který se převléká za ženu, což Samantha Hankey zvládla více než dokonale a navíc zaujala i překrásným přirozeným zpěvem. Baronem Ochsem byl v inscenaci Günther Groissböck, který je vyhledávaným představitelem této role po celém světě a který má roli do posledních detailů zažitou (v představení se ovšem, zejména ve vysoké poloze, projevovala již určitá hlasová únava). Poněkud fádním Faninalem byl Brian Mulligan, intrikánský pár Valzacciho a Anniny vytvořili skvěle Thomas Ebenstein a Katharine Goeldner, spolehlivou Mariannou byla Alexandra LoBianco a přesvědčivým Italským pěvcem René Barbera.

Originální program Metropolitní opery uvádí, že se jedná o koprodukční inscenaci MET s Královskou operou Covent Garden v Londýně, s Teatro Colón v Buenos Aires a s Teatro Regio v italském Turíně. A malá poznámka na konec. Nevím, proč české programy k inscenacím v přenosech z MET uvádějí jen výběr sólistů v hlavních rolích (v případě Růžového kavalíra jde o pouhých osm rolí z celkového počtu 32). Přenos Růžového kavalíra z MET v programu Live in HD opět dokumentoval, že Metropolitní opera v New Yorku stále patří k tomu nejlepšímu, co ve světě opery můžeme dnes vidět.

Foto: MET / Aerofilms