„Vše se odehrává plynule a bez hierarchie. Alespoň já mám ten pocit, že se skladba stává po sedmnácti minutách součástí mého těla, proudí spolu s krví v něm. Zvláštní pocit.“

„Jaká myšlenka spojuje autora s dílem? Co dosud neznámého hudba reflektuje? S čím lze ještě experimentovat? Spíše s takovými otázkami by měl posluchač navštěvovat soudobé produkce.“

„Díky neobvyklé dramaturgii muzikologa Viktora Pantůčka, koncerty BCO často přesahují klasické hudební produkce.“

Do zábavního vědeckého parku VIDA! v Brně mohli v pondělí 24. dubna zavítat kromě příznivců vědy rovněž i nadšenci soudobé hudby. Koncert s názvem Interakce s Vidou odstartovala experimentální kompozice Steva Reicha se zavěšenými mikrofony, kmitajícími nad reproduktory. V podání Brno Contemporary Orchestra pod vedením Pavla Šnajdra dále zazněla díla českých autorů Edgara Mojdla a Petra Kofroně. Světovou Contemporary Music reprezentovala skladba pro kontratenor a neslyšící vypravěčku Helmuta Oehringa. Tématem číslo 1 byl témbr a důraz na zvuk a jeho barvu. Skladbám však nechyběla ani rytmická pestrost. Celý koncert byl neobvykle tlumočen do znakového jazyka.

„Tři, dva, jedna, včil,“ odstartoval dirigent Pavel Šnajdr pondělní koncert a jeho první skladbu Pendulum Music od amerického minimalisty Steva Reicha z roku 1968. Na stojan byly na kabelech zavěšeny čtyři mikrofony, které se následně zapnuly, spustily a jako kyvadlo se houpaly nad reproduktory, čímž vznikalo několik různých tónů, které se vzájemně překrývaly. Postupné zpomalování rozhoupaných mikrofonů mělo za následek deformaci zvuku. Když pak byl pohyb mikrofonů velmi pomalý, několik z nich utichlo a zněl pouze ten s nejhlubším tónem. Interpretace je pravděpodobně z části závislá na člověku, který techniku ovládá. Pochopit však fungování elektronické hudby, pro mne bylo vždy oříškem. Snad mi to tedy odborníci odpustí. Soustředila jsem se proto spíše na zvukový vjem, který v posluchačích mohla skladba zanechat. S trochou nadsázky mi zvuky připomínaly řev, vycházející z pavilonu ptáků v zoologické zahradě. Tato ryze elektronická skladba, trvající přibližně osm minut, však svou inovační myšlenkou do prostředí brněnského vědeckého parku VIDA! perfektně zapadla, přičemž nevšedně zahájila přehlídku současné kompoziční tvorby.

„Důmyslné lidské výtvory jsou většinou určeny k užitku nebo k obdivu. Často zapomínáme, že pod nimi existuje hlubší podklad, na kterém jsou všechny založeny. Ten se neřídí cíli užitečnosti nebo poutání pozornosti, má svá vlastní pravidla: plynulost toku, vrstevnatost a schopnost sebeorganizace,“ uvedl Edgar Mojdl v programu koncertu, na němž poprvé za jeho přítomnosti zazněla skladba Splavné proudy, a dodává: „Jako když jde člověk po ulici a už ani nevnímá, že někde poblíž teče potok.“ Mojdlovy Splavné proudy začínají zvukem smyčců, přičemž dominuje vyšší hlas houslí, naopak podkres tvoří hlubší nástroje. Po chvíli se ke konci fráze přidávají bicí nástroje a zanedlouho se ozve také sekce dřev. A opět pokračují smyčce. „Hudba témbru dnes není dosahována pouze nástroji, ale i použitím elektroniky, která je interaktivní s akustickými nástroji. Hraje se spíše naživo, než aby se pouštěla,“ upřesňuje své záměry skladatel. Ano, pro mnohé posluchače se možná jedná o směsici nahodilých souzvuků a disonancí. Po chvíli se však témbr člověku zarývá pod kůži a sžívá se s ním, přijímá ho spolu s ruchem prostoru. V tom okamžiku ožívá nepravidelný, nahodile působící rytmus skladby. Vše se odehrává plynule a bez hierarchie. Alespoň já mám ten pocit, že se skladba stává po sedmnácti minutách součástí mého těla, proudí spolu s krví v něm. Zvláštní pocit. Navíc kompozici svým způsobem dotváří přímo na místě hluk návštěvníků centra. O úmysl se spíše nejednalo, ale pravdou je, že kompozici skladatel zpracoval přímo pro tento prostor a pro Brno Contemporary Orchestra, s nímž, dle vlastních slov s radostí, spolupracuje už delší dobu. „Při komponování jsem využíval aleatoriku pro vytváření obrovského množství materiálu, se kterým jsem následně pracoval. V partituře, která je těžká a obsahuje obtížné rytmy, těžce intonovatelné souzvuky, ji ale nenajdeme. Cílem bylo se oprostit od souzvukových stereotypů, které má člověk poslechem hudby vytvořené,“ vysvětluje Mojdl.

Z roku 1996 pochází skladba Helmuta Oehringa Polaroids pro neslyšící vypravěčku, kontratenoristu, 12 nástrojů a live electronics. Zajímavostí je, že oba Oehringovy rodiče jsou neslyšící. Skladbu uvádí nekonkrétní čeření činelů a naopak zřetelné troubení trubek s dusítky. Po chvíli můžeme zaslechnout i prvek live electronic, nad nímž se rozeznívají klidně kladené tóny vibrafonu. Zvukový efekt působí až psychopaticky ve spojení se štěbetajícími hlasy lidí a jejich smíchem. Ze zábavního parku se stává blázinec. Divák si dále může povšimnout, že prsty trumpetistů a houslistů poměrně rychle kmitají, jako kdyby jejich party byly virtuózní, produkovaný zvuk ale přitom zní téměř na neslyšící úrovni. Asi po pěti minutách přicházejí na řadu sólisté Petr Pytlík jako kontratenor a Veronika Slámová jako neslyšící vypravěčka. Ta nejdříve využívá “pouze“ znakovou řeč, zanedlouho však začíná vydávat různé zvuky. Ani part kontratenoristy neobsahuje samozřejmě žádné zpěvné melodie či jasně srozumitelná slova. Působivý témbr nástrojového a vokálního spojení, obohacují v nové části skladby také glisy a pizzicata.

Závěrečná skladba Imaginární symfonie (2012), odkazující se na Johna Cage, předpokládám, dominovala u posluchačů svou konsonantní a rytmickou přístupností. Autorem díla je Petr Kofroň, který stejně jako Edgar Mojdl absolvoval studium kompozice ve třídě Aloise Piňose na brněnské JAMU. Hudba odkazovala kromě klasického stylu na jazz, latinu nebo pop. Oproti předešlým skladbám využila bohatšího nástrojového uskupení. Zahlédnout jsme mohli tubu, pozouny nebo elektrický klavír. Závěr skladby rozezněl symfonickým charakterem celé VIDA! centrum.

K hudbě druhé poloviny 20. a 21. století je třeba přistupovat odlišně, s větší otevřeností poznáním a pochopením. Jak vyplývá z výše uvedeného textu, nejedná se vždy o hudbu, která při prvním poslechu oblaží náš sluch. Jaká myšlenka spojuje autora s dílem? Co dosud neznámého hudba reflektuje? S čím lze ještě experimentovat? Spíše s takovými otázkami by měl posluchač navštěvovat soudobé produkce. Během pondělního koncertu jsem zaslechla totiž následující slova: „No, tak alespoň že to stálo jen 150 korun.“

BCO neboli Brno Contemporary Orchestra je soubor založený Pavlem Šnajdrem roku 2011. Interpreti se věnují jak české, tak světové současné hudbě, a to i v kombinaci s ostatními druhy umění. Díky neobvyklé dramaturgii muzikologa Viktora Pantůčka, koncerty BCO často přesahují klasické hudební produkce. Budiž všem členům ke cti a chvále, že se vytrvale vydávají na nesnadnou cestu interpretace soudobé hudby.

*******

Foto: Marek Olbrzymek