„Koncert byl správně okořeněn drobnějšími skladbami romantického stylu, z díla Franze Schuberta a Antonína Dvořáka, které tvořily i přirozený kontrast v dané dramaturgii večera.“

„Jistě zapůsobila výrazněji také spontánnost hry, jejíž upřímnost publikum vycítilo.“

„V první řadě se mu dařila výrazná, nehledaná a tím i přirozená stylovost, v závěrečné větě zaujala zřetelná spontaneita projevu, která k Mozartovi patří.“

54. ročník Hudebního festivalu Antonína Dvořáka zahájil 27. dubna 2023 velkolepým způsobem – s Wiener Concert – Verein, komorním orchestrem, který byl v roce 1987 založen členy Vídeňského symfonického orchestru. Dirigentem vstupního koncertu v Divadle A. Dvořáka Příbram byl český umělec Marek Štilec. Pro festival si zvolil program, jenž je pro těleso stylově typický – oblast proslulého vídeňského klasicismu (J. Haydn, W. A. Mozart), doplněný o drobnější díla romantismu (F. Schubert a logicky i A. Dvořák). Festival si vytkl letos do čela téma – Moudro v nás. Podle vyjádření ředitelky festivalu – Albíny Dědičík Houškové – jde o hledání cesty k porozumění, nadhledu, snad i lásce k druhému člověku, i sobě samotnému. V době, kterou prožíváme, je to vlastně téma přirozené, pochopitelné. Ale hlavně – hudba je zvláštním fenoménem, který dokáže sbližovat, nacházet mnoho společného, má vždy blízko k sounáležitosti. Výrazem neobyčejné schopnosti hudby je lidi sbližovat. Vždyť sama osobnost Antonína Dvořáka, reprezentujícího českou kulturní vyspělost ve světě doslova příkladně, je toho praktickým dokladem. Hudební festival, jenž se řadí dnes k našim nejvýznamnějším, nabídne celkově patnáct zajímavě a velmi rozdílně tematicky a stylově koncipovaných večerů.

Koncert Wiener Concert – Verein s českým dirigentem Markem Štilcem sliboval příjemný zážitek, již svou dramaturgickou koncepcí, orientovanou přednostně v půdorysu programu na vídeňský klasicismus, jehož stylová hra je podstatným cílem komorního tělesa, složeného z Vídeňských symfoniků (založen roku 1987). Koncert byl správně okořeněn drobnějšími skladbami romantického stylu, z díla Franze Schuberta a Antonína Dvořáka, které tvořily i přirozený kontrast v dané dramaturgii večera.

Dirigent Marek Štilec spolupracuje pravidelně s tímto komorním ansámblem. Je autorem projektu Češi ve Vídni, velmi rozsáhlého, věnovaného hudbě druhé poloviny 18. století a začátku století 19. – na národní a mezinárodní úrovni. Je ověnčen při svém relativním mládí již slušnou řadou cen za úspěšné nahrávky (Arco Diva, Supraphon, Radioservis), dosáhl ocenění za snímky z tvorby Zdeňka Fibicha, jenž ale na tomto koncertu zastoupen nebyl, byť býti mohl. Každopádně je dirigentem, jenž výborně rozumí interpretačně velmi citlivému stylu klasicismu. Ten byl skutečnou páteří vstupního koncertu.

První polovinu večera zahájila skladba Franze Schuberta Ouvertura c – moll. Skladba dobře posloužila jako důležité entrée do koncertu. Zejména její hybná část ukázala technickou vyspělost ansámblu z Vídně, v houslové skupině obdivuhodnou brilanci a pevnou intonaci v plastických frázích, dirigent ukázal cit pro tektoniku skladby a smysl pro dramatičnost vyznění finále skladby.

Podstatou první poloviny koncertu byla Symfonie A dur, Köchelův seznam 201. Tato symfonie vznikla za více než ročního pobytu skladatele v Salzburgu, spolu se symfoniemi K. s. 200 a 202. A poznamenejme, že v těsném sousedství zvláště výrazné a často hrané Symfonie g moll. Zvolená Symfonie A dur se více přimyká ke vzorům Michaela i Josefa Haydna, kterých si Mozart nesmírně cenil. Charakterizuje ji zvýšený zájem o komorní hudbu, jakoby protikladu ke zmíněné bouřlivé Symfonii g moll.

Po zvukově solidně vyváženém, v souhře bezvadném Allegru moderatu zaujala až krásně romanticky rozezpívaná druhá část – Andante – s plasticky ve frázování vytvarovaném tématu. Připomnělo nejen široké zpěvy Mozartových instrumentálních koncertů, zejména houslových, ale i kantilénu operních árií. Menuet byl výborně koncipován v přesných tečkovaných rytmech stylizace taneční formy, výrazově dobře vyzněl v interpretaci náznak budoucího symfonického scherza. Závěrečná část – Allegro con spirito – zazněla zvukově v prostoru sálu nejpřesvědčivěji v kompaktnosti zvuku, preciznosti rytmu, v důsledně odlišované a zřetelně kontrastní dynamice. Vévodila příjemná zvuková kultivace i lesk zvuku skupiny primů, výborně si vedli i hráči čtveřice skupiny dechových nástrojů. Dirigent vedl skladbu s přehledem, v gestu exaktně uměřeném, volil celkem logicky – vzhledem k malému ansámblu – dirigování bez taktovky. V první řadě se mu dařila výrazná, nehledaná a tím i přirozená stylovost, v závěrečné větě zaujala zřetelná spontaneita projevu, která k Mozartovi patří.

Na festivalu, zasvěcenému především Antonínu Dvořákovi, bylo zajisté chvályhodné, zařadit byť jen drobné skladby autora, jenž spolu se Schubertem jakoby vystoupil z půdorysu koncepce koncertu. Valčíky op. 54 – A – dur a Des – dur, původně koncipované pro klavír, obdařené osobitým melodickým kouzlem, typickou třídílností, záměrnou výrazovou prostotou. Vzdor snahám nakladatele Simrocka jednoduchý název skladeb Dvořák nezměnil. Kompozice Valčíků představovala pro Dvořáka jakýsi oddych po velkých pracích (Houslový koncert a – moll), jedná se tudíž o skladby příležitostné. Před Haydnovou symfonií to byl dobrý dramaturgický tah, v zájmu nepsaného, leč nutného zákona kontrastu. Dirigent je zvolil v nehledané, agogicky přiměřené interpretaci malé hudební formě. Osobně bych očekával míru agogiky trochu flexibilnější, ale dirigent šel zjevně po záměrně jednoduše tvarovaném, kompaktním celku. Smyčce se krásně rozezpívaly do půvabně vymodelovaných, kultivovaných hudebních frází.

Tvorba Josefa Haydna, druhého výrazného dovršitele slohu vídeňského klasicismu v 18. století, jenž dokonce přežil Mozarta o plných osmnáct let života, tvořila smysluplný závěr večera. Dramaturgie zvolila mezi výběrem z více než stovky autorových symfonických skladeb – Symfonii č. 49 f moll „La Passione“, zkomponovanou roku 1868. Podtitul, od 70. let u Haydna častější, souvisí zřejmě se snahou interpretovat symfonii během velikonočního období, kdy bylo zapovězeno provádět na knížecích panstvích světskou hudbu. Nesmírně zajímavá je u Haydna sama tónina f moll. Je to de facto jediná z mnoha Haydnových symfonií, napsaná v této tónině. K tomu se pojí i zvláštní tempické rozvržení jednotlivých vět, v dané době hodně nezvyklé. Typicky sonátově koncipovanému Allegru, ovšem až druhé části, předchází vstupní, překvapivě pomalá věta – Adagio. Třetí větu tvoří Menuet s kontrastním durovým triem. Presto je vyvrcholením zajímavé, byť trochu u Haydna stále trochu nezvykle tíživě pociťované kompozice.

Skladba se stala přirozeným vrcholem večera, její interpretace působila přesvědčivě tempickým a dynamickým pojetím v tektonice celku. Dobově neobvyklé vstupní Adagio, které trochu hrozí slabým důrazem hned v samotném entrée, vypracoval dobře dynamicky. Znělo i v prostoru – nepříliš akusticky ideálním – velmi kompaktně, zaujala mne snaha o výrazné, ale přirozené dynamické kontrasty. Všímám si této věty více proto, že bývá trochu interpretačním oříškem v této symfonii, jímž následující hybné a pružné Allegro, tím méně Menuet s durovým kontrastem svébytného tria tak dalece není. Nadšen jsem byl nejvíce finálním Prestem, jeho technickou suverenitou a výstavbou dirigenta. Bravo! 

Publiku zajisté nevadila změna Haydnovy symfonie oproti obdrženému programu na koncertě, hudební posluchač zná obvykle z Haydna stejně mnohem více jeho vrcholná díla, zkomponovaná po roce 1790, ne tolik ta ze středního období. Ale instinktivně zcela zaplněné auditorium zjevně rozpoznalo nejen intonační preciznost orchestru z Vídně, výbornou souhru a tah v tektonice, zdůrazňující vyváženost klasické formy. Jistě zapůsobila výrazněji také spontánnost hry, jejíž upřímnost publikum vycítilo. Proto byl i aplaus po Haydnovi zřetelně srdečný a vytrvalý. Orchestr se nedal zaskočit a dirigent ohlásil – s vrozenou nonšalantní elegancí – dva drobné, ale muzikantsky živé přídavky z tvorby Haydna a Vejvanovského.

Co se programů týče, přimlouval bych se za publikaci jednotlivých vět u symfonií, není to opravdu zbytečné. Omezí se tím i určité snahy tleskat mezi větami, kterým pan dirigent M. Štilec velmi vhodně a decentně gesticky bránil.

Vstupní večer se vydařil, splnil očekávání příjemně stylového koncertu komorního typu orchestru. Navíc výborné technické úrovně, který se stylem klasicismu zabývá jako svojí hudební „parketou“. Vstupní večer zároveň nasadil velice solidní laťku pro všechny očekávané festivalové večery, které na své publikum teprve čekají.

Foto: HFAD