„Libreto opery má charakter filmového scénáře, opera má vcelku spád, přestože představení trvá tři hodiny.“

„Přestože Metropolitní opera si na svůj provoz musí sama vydělat nebo sehnat peníze od sponzorů, příkladně uvádí díla soudobých skladatelů a pečuje o současnou americkou tvorbu.“

„Blanchardova hudba je více než z poloviny jazzová, což může přispět k přiblížení operního žánru mladé generaci.“

Při přímém přenosu z Metropolitní opery v cyklu The Met: Live in HD byla i v českých kinech poslední dubnovou sobotu uvedena opera Šampion amerického jazzmana Terence Blancharda, z jehož tvorby newyorská scéna již zprostředkovala 23. října 2021 operu Oheň v kostech. Libreto k opeře Šampion napsal Michael Cristofer. Líčí životní osudy slavného boxera Emila Griffithe.

Metropolitní opera patří k nejvýznamnějším operním scénám světa. Když byla 22. října 1883 otevřena, necelý měsíc před pražským Národním divadlem, nenašlo se reprezentativní americké dílo, kterým by byl na této scéně zahájen provoz. Tak zde byla jako první uvedena tehdy na celém světě velice oblíbená opera Charlese Gounoda Faust. Přestože Metropolitní opera si na svůj provoz musí sama vydělat nebo sehnat peníze od sponzorů, příkladně uvádí díla soudobých skladatelů a pečuje o současnou americkou tvorbu. (Mnohá evropská dotovaná divadla včetně našich by si v tomto směru mohla brát z MET příklad.) Soudobé opery, které MET uvedla, ať již autorů amerických, či z jiných národů, zařazuje i do svých přenosů do kin. Tak jsme mohli vidět například Prvního císaře od Tana Duna, Doktora Atomica nebo Nixona v Číně od Johna Adamse, Glassovy opery Satyagraha a Achnaton, Adèsovu Bouři a Anděla zkázy, Lásku na dálku Kaiji Saariaho, Marnii od Nico Muhlyho, Euridice z pera Matthewa Aucoina, Hamleta od Bretta Deana nebo Hodiny Kevina Putse. Je to málo? Určitě ne. Je to přímo vzorová péče o soudobou operu.

Americký jazzový trumpetista a skladatel Terence Blanchard (*1962) patří k významným osobnostem americké hudební scény. Pochází z hudebnické rodiny, na klavír hraje již od čtyř let, později začal hrát na trubku a studoval na New Orleans Center of Creatice Arts. Po studiích se věnoval především jazzu, ať již jako trumpetista nebo skladatel, píše také filmovou hudbu. V roce 2010 získal svou první cenu Grammy, v současné době působí také pedagogicky na University of Southern California. Na operním festivalu St. Louis v Missouri měla v roce 2013 premiéru jeho první opera Šampion, jeho druhá opera Oheň v kostech (Fire Shut Up in My Bones) byla poprvé uvedena 15. června 2019 tamtéž a 27. září 2021 přímo v Metropolitní opeře v New Yorku jako vůbec první dílo afroamerického skladatele v dějinách této operní instituce. Jak operu Oheň v kostech, tak nyní operu Šampion mohli sledovat diváci v rámci přímých přenosů z MET v kinech po celém světě.

Připomeňme si alespoň ve stručnosti, kdo je hlavním hrdinou této americké operní novinky. Emile Griffith se narodil v roce 1938 na ostrově Svatý Tomáš (souostroví Panenské ostrovy). Své životní štěstí hledal v USA nejprve jako výrobce klobouků. Když bylo objeveno jeho boxerské nadání, věnoval se tomuto sportu a v roce 1958 vyhrál New York Golden Gloves. Stal se mistrem světa, v roce 1964 získal cenu The Ring pro boxera roku a vyhrával jeden zápas za druhým, čímž se stal doslova boxerskou legendou. Osudný byl pro něj zápas s Kubáncem Benny Paretem 24. března 1962, který Griffithe před zápasem pro jeho homosexualitu urážel. Rozzuřený Griffith soupeře při zápase zranil natolik, že po deseti dnech krvácení do mozku zemřel. Griffith si až do konce života smrt svého protivníka nepřestal vyčítat. V roce 1977 ukončil svou profesionální aktivní kariéru a dále působil jako trenér. Zemřel 23. července 2013 v Hempsteadu, měsíc po uvedení jemu dedikované Blanchardovy opery.

Ta poměrně věrohodně líčí Emilův příchod do USA, jeho setkání s matkou Emeldou, která jej brzy po narození opustila (stejně jako všech svých sedm dětí), setkání s Howie Albertem, který vede kloboučnickou dílnu, ale který rozpozná Emilův talent k boxu a začne jej trénovat. Další scény opery nás zavádějí do nočního gay klubu Kathy Hagen, kde si Emile poprvé uvědomuje své homosexuální sklony, setkání s protivníkem Benny „Kidem“ Paretem a jejich zápas (výborně choreograficky stylizovaný), kdy Benny Emila vyprovokuje k tvrdé hře, když jej označí za homosexuála, Emilovy vítězné zápasy v 60. letech i jeho ústup ze slávy, jeho svatbu se Sadie, přepadení a zbití Emila skupinou chuligánů v parku, jeho setkání se synem Kida Pareta a prosba o odpuštění.

Libreto opery má charakter filmového scénáře, opera má vcelku spád (přestože představení trvá tři hodiny) a tomu odpovídá i její hudební řeč, která střídá moderní hudební kompozici s jazzem. Každá větší postava v opeře má „árii“ (odměněny zaslouženým potleskem) a po vzoru oper od baroka až po romantismus repetují jednotlivá slova, od čehož se už ale v operách 20. století upustilo. V opeře se často pracuje s retrospektivou (hned na začátku opery se starý Emile ohlíží za svým životem), jsou zde i velké taneční a ansámblové scény; závěr opery, kdy starý Emile prosí syna své oběti o odpuštění, má až oratorní charakter. Blanchardova hudba je více než z poloviny jazzová, což může přispět k přiblížení operního žánru mladé generaci. V díle slyšíme i ozvěny lidové hudby Karibiku, jazzu a populární hudby, vše velice rutinně a zdařile komponované, patrně bez vyššího posvěcení, které pak činí dílo jedinečným a nesmrtelným. Hlavní postava Emila Griffithe se v opeře vyskytuje ve třech podobách. Vedle zralého mladého muže zde vystupuje Emile jako chlapec i jako zestárlý muž na sklonku života, přičemž některé Emilovy podoby na jevišti vystupují a zpívají současně. Premiéra inscenace opery v MET se konala 10. dubna 2023 a po ní následovalo dalších šest představení. Při přenosu do kin 29. dubna 2023 se hrálo před plným hledištěm Metropolitní opery a dílo bylo nadšeně přijato publikem.

Nastudování opery byla v Metropolitní opeře věnována maximální péče a po hudební stránce dílo připravil Yannik Nézet-Séguin. Předvedl je suverénně a s pevnou vírou v jeho účinek i zařazení do repertoáru divadla (přišel dirigovat i ve sportovní teplákové soupravě). Režie byla svěřena Jamesi Robinsonovi, který z díla vytvořil velkolepou divadelní podívanou, pracující s prvky současného amerického muzikálu i filmu. Funkční scéna je dílem Allena Moyera, kostýmy Montany Levi Blanco. Rozhodně je nutná zmínka o choreografce inscenace, neboť ta má v opeře důležitou roli a Camille A. Brown ji vytvořila vynikajícím způsobem, když využila Blanchardovy pestré hudební partitury.

Špičkoví byli také jednotliví sólisté i členové sboru, tradičně výborně připraveným sbormistrem Donaldem Palumbem. V titulní roli Emileho se představil Ryan Speedo Green, který pro titulní postavu této opery měl nejen okouzlující úsměv, ale i vytrénovanou sportovní postavu a, pro operu nejdůležitější, perfektně technicky zvládnutý hlas. V roli jeho staršího já se představil veterán MET, charismatický Eric Owens, který své postavě dal navíc obrovský lidský rozměr, a nejmladšího Emila představil výborně zpívající chlapec Ethan Joseph. Emilovou matkou Emeldou byla Latonia Moore, zkušená Stephanie Blythe vytvořila majitelku gay klubu Kathy Hagen (výborně dokázala zpívat i jazzovým stylem, což není pro každého operního pěvce samozřejmé), Emilovým protivníkem Benny Paretem byl Eric Greene a majitelem kloboučnické díly a boxerovým trenérem Paul Groves. I všechny ostatní menší role byly spolehlivě zazpívány a měly svůj nezaměnitelný herecký profil.

O tom, jaká bude další existence tohoto díla, rozhodne čas, který spravedlivě prověří hodnoty každého uměleckého díla a tedy i této opery. Ukáže, zda se bude hrát na dalších scénách a zda bude uváděna i v budoucnu. Každopádně její uvedení je velice záslužným činem Metropolitní opery i v kontextu její celkové dramaturgie. Ukazuje také, jak rozličné mohou být cesty soudobé operní tvorby a jak se ta americká liší od oper vzniklých na starém kontinentě.

Foto: MET / Aerofilms